V Kolíně proběhla beseda o Vítězném únoru
Přidáno ve středu 10. 3. 2010
V sobotu 6. března 2010 proběhla v prostorách okresního výboru KSČM v Kolíně beseda o Vítězném únoru 1948 pořádaná Svazem mladých komunistů Československa. Události únorových dnů a jejich historický význam přiblížila účastníkům besedy doc. PhDr. Hana Kráčmarová, CsC. Svými poznatky ji doplnil předseda Svazu mladých komunistů Československa soudruh Lukáš Kollarčík a další diskutující.
V roce 1945 většina českého a slovenského národa uvítala Košický vládní program a následná opatření překračující jeho národně demokratický rámec, jakými bylo např. znárodnění dolů, bank a některých dalších hospodářských sektorů. VIII. sjezd Komunistické strany Československa v březnu 1946 vytyčil program přerůstání národně demokratické revoluce v revoluci socialistickou a orientoval se na specifickou československou cestu k socialismu, která pak skutečně byla realizována, byť po zostření mezinárodní situace vyvolané tlakem imperialismu se k národním zvláštnostem už nedalo tolik přihlížet. KSČ respektovala, že v SSSR byly při vítězství Velké říjnové socialistické revoluce jiné podmínky než v Československu v polovině 40. let. Komunistické straně bylo však přitom jasné, že přechod k socialismu musí proběhnout v souladu s vědeckou teorií marxismu-leninismu formou diktatury proletariátu, i když o tom její představitelé před Únorem takticky nehovořili. To je rozdíl oproti současnosti, kdy mnozí představitelé KSČM nehovoří o základních tezích marxismu nikoli takticky, ale aby se od nich mohli cíleně odvrátit.
Ve volbách v r. 1946 se stala nejsilnější stranou KSČ a její předseda Klement Gottwald předsedou vlády. Buržoazie se snažila brzdit revoluční proces, nesmířila se s tím, že nedošlo k přijetí Marshallova plánu, který by vázal ČSR na západní kapitalistické státy. Pozice buržoazie oslabilo prosazení milionářské dávky a vzrůstající sympatie lidu k SSSR, podpořené dodávkami obilí po katastrofálním suchu roku 1947. Buržoazní ministři nechtěli spravovat stát ve prospěch jeho národů, proto 12 pravicových ministrů z 26 členů předúnorové vlády podalo demisi, k níž byla záminkou reorganizace Sboru národní bezpečnosti (SNB) omezující vliv reakčních živlů. Kalkulace s vytvořením úřednické vlády a předčasnými volbami pravicovým ministrům nevyšly. Jejich postup kritizovali a kritizují i někteří buržoazní autoři, např. Pavel Tigrid konstatoval, že je nepochopitelné, že si před podáním demise nezajistili ve vládě pro svůj plán většinu. Z neúspěchu podání demise byli a dodnes jsou buržoazní propagandou obviňováni prezident Beneš a nestraničtí ministři Jan Masaryk a Ludvík Svoboda.
Buržoazní ministři, když ztratili vliv v průmyslových střediscích s organizovaným proletariátem, se snažili zaujmout na venkově, ale nesetkali se s pochopením. Shromáždění na zcela zaplněném Staroměstském náměstí 21. února, kde pronesl projev Klement Gottwald, vyjádřilo jednoznačné odhodlání lidových mas nahradit pravicové ministry novými, kteří se nezpronevěřili programu Národní fronty. Dnešní antikomunisté tvrdí zcela v rozporu s historickou skutečností, že lidé chodili na masová shromáždění na podporu požadavků KSČ v té době bez zájmu a z donucení. Dokonce i současné učebnice pro základní školy označují shromážděné za lůzu(!) svezenou z celé republiky!
Sjezd závodních rad 22. února 1948 se jednoznačně postavil za požadavky komunistů a ohlásil na 24. února generální stávku, která byla posledním tlakem na prezidenta Beneše, aby přijal demisi reakčních ministrů. 24. února stávkovalo asi 2,5 milionu pracujících, přičemž stávkokazů byly maximálně stovky. Pravice se z událostí těchto dní poučila, jak nebezpečné je jednotné odborové hnutí, proto jednou z jejích prvních akcí po kontrarevolučním puči v listopadu 1989 bylo rozbití Revolučního odborového hnutí (ROH).
21. února 1948 vznikly Lidové milice (LM), vytvořené ze Závodních stráží, které společně se Sborem národní bezpečnosti (SNB) podpořily požadavky dělnické třídy. Přitom po celý průběh únorových událostí nebyla vyhlášena mimořádná opatření a ozbrojené síly pouze udržovaly pořádek.
22. února 1948 proběhl ustavující sjezd Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Vznikaly akční výboru Národní fronty, které tlačily na vyřešení vládní krize. Dnes jsou tyto akční výbory považovány téměř za teroristické skupiny, přitom nátlakové skupiny a skupinky na konci roku 1989 byly mnohem radikálnější a prosazovaly (a prosadily) např. odstoupení nebo zbavení mandátu mnoha řádně zvolených poslanců ve všech orgánech státní správy a samosprávy a jejich náhradu kontrarevolucionáři, kteří nikým zvoleni nebyli (kooptací).
25. února přijal prezident Beneš demisi reakčních ministrů a jmenoval novou vládu Obrozené Národní fronty. V odpoledních hodinách se konalo veliké shromáždění na Václavském náměstí, kde přijetí požadavků na obrodu vlády oznámil její předseda Klement Gottwald.
Jedinými protestními shromážděními proti revolučním událostem únorových dnů bylo vystoupení pravicových studentů 23. února, kdy tito v počtu asi 2 - 3 tisíc (směšném oproti desítkám a stovkám tisíců účastníků shromážděných na podporu politiky KSČ) uskutečnili průvod z náměstí Republiky na Pražský hrad a 25. února z Karlova náměstí na Pražský hrad. Pravicoví studenti neměli masovou podporu, dost studentů bylo v té době komunisty nebo jejich sympatizanty. Jediný výstřel při potlačení nepovoleného průvodu reakčních studentů vyšel náhodou - při zatarasení příchodu na Hrad příslušníky SNB a následném přetahování se s nimi. Těžká zranění ani zabití nebyla, rozšířily se však falešné zprávy o zastřelených studentech, které byly velmi úspěšně znovu využity po 17. listopadu 1989.
Dnes jsou oficiální (buržoazní) historiografií vystoupení antisocialistických skupinek stavěna do středu dění, kterým by nebyla, ani kdyby počet studentů účastnících se protisocialistických demonstrací byl desetinásobný. Pravicovým studentům byla v r. 2003 v Nerudově ulici odhalena pamětní deska. Buržoazie smutně přiznává, že to byli jediní, kteří vyšli demonstrovat. Mnohé reakční elementy už 25. února neprotestovaly, ale připravovaly se k emigraci, protože viděly, že prohrály. Masovou podporu únorovým opatřením naopak vyjádřil i sjezd rolnických komisí koncem února a sjezd národní kultury na začátku dubna 1948.
Každá revoluce, má-li být úspěšná, musí se umět bránit. Dnes propagované iluze o evolučním přechodu k socialismu vycházejí z idealismu a budoucnost jejich platnost nepotvrdí stejně tak, jako ji nepotvrdila minulost.
Antikomunisté tvrdí, že se do průběhu únorových událostí vměšoval SSSR, což podkládají příletem sovětského velvyslance Zorina do Prahy 19. února. (Stejného dne do Prahy přiletěl i velvyslanec USA Lawrence Steinhardt, který předčasně ukončil dovolenou.) Sovětské archivy otevřené v 90. letech však verzi, že sovětské ozbrojené síly měly v případě potřeby zasáhnout v Československu ve prospěch revoluce, nepotvrdily. Sovětská vojska, která osvobodila ČSR od fašismu, už v té době na československém území nebyla a je zřejmé, že jejich opětovný příchod by se nesetkal s pochopením.
Současná propaganda hovoří o Vítězném únoru jako o puči, ačkoli puč je akce malé skupiny, která násilím převezme moc. V únoru 1948 byla však pro řešení vládní krize navrhované KSČ většina našich národů a přímé násilí použito nebylo. Naopak, vládní krize byla řešena při dodržení ústavních zákonů a parlamentních zvyklostí a podpora tehdejšímu revolučnímu vývoji ze strany lidových mas byla obrovská. Pracující lidé, především mladí, nadšeně pracovali na odstraňování následků imperialistické války a na brigádách ke zvelebení národního hospodářství. Někteří buržoazní historici mluví v této souvislosti o „zblázněné generaci".
Pracující lid dal v únoru 1948 najevo, že nechce nadále žít v kapitalismu neodlučitelně spjatém s bídou a nezaměstnaností, jaký znal z 1. republiky, a zvolil si cestu socialismu. I když se v následujících letech a desetiletích nepodařilo naplnit všechny tehdejší ideály, byl socialismus v každém případě pro drtivou většinu obyvatel Československa lepší než současný obnovený kapitalismus. Každoroční zběsilá antikomunistická kampaň, například festival Mene tekel, na kterém se podílení i takové formálně „nezávislé" instituce jako Universita Karlova, Česká televize, Český rozhlas a jiné, se snaží bránit pracujícímu lidu, aby si tuto skutečnost uvědomil.
Jak prohlásil soudruh Lukáš Kollarčík, buržoazní historiografie pracuje s domněnkami více než s fakty, zřídka uvádí zdroje svých tvrzení a pokud ano, nejde o autentické historické dokumenty.
Je důležité si uvědomit, že předpokladem k úspěchu Vítězného února byla bolševizace KSČ na V. sjezdu v roce 1929. Bolševizovaná komunistická strana věrná marxismu-leninismu, zkušenostem sovětské Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a rozhodnutím Komunistické internacionály, měla mezi pracujícími ve 30. letech velkou autoritu, což se projevilo např. v Mostecké stávce. Zkušenosti z této doby i z únorových dnů nás učí, že komunistická strana získává masovou podporu, jen když je obrácena čelem k masám. V současné situaci, kdy je propagace třídního boje TRESTNÁ, musí komunistickou politiku propagovat především poslanci a senátoři s imunitou, na rozdíl od prostých členů strany a hnutí, kteří stíháni být mohou a při současném přístupu většiny komunistických poslanců a senátorů se za ně téměř nikdo nepostaví.
V diskuzi zazněla i připomínka, že zatímco současná buržoazní demokracie se fašizuje, KSČM ustupuje od základních marxistických termínů a východisek a používá nejasnou terminologii společnou se sociální demokracií, ale i Dělnickou stranou, např. „sociální spravedlnost". Bez vlivné komunistické strany řídící vývoj událostí může nespokojenost lidí vyústit v neorganizovanou vzpouru, která skončí krveprolitím bez jakéhokoli přínosu.
Pokud za symbolikou a rétorikou vlastní komunistickému hnutí stojí myšlenky, je obhajitelná. Identita hnutí, má-li toto co nabídnout, oslovuje víc, než její „taktické" odhazování typické pro mnohé materiály a představitele KSČM. Komunistická strana se v současnosti pořád omlouvá za svá skutečná i domnělá pochybení v minulosti a polemizuje o tom, co všechno si dnes nemůže dovolit, zatímco její nepřátelé vystupují velmi radikálně a dávají přednost fašismu před „rudým nebezpečím". Zkušenosti z dějin nás varují, že s takovou „komunistickou politikou" nelze daleko dojít.
Leopold Vejr