KUBA ČELÍ IMPERIALISMU - JEDINÉ ŘEŠENÍ: SOCIALISMUS (2/2)
Přidáno ve čtvrtek 25. 3. 2010
Pokroky umožněné socialismem přes potíže způsobené světovým kapitalistickým systémem
Z přísného ekonomického hlediska nejsou výsledky růstu dosažené Kubou v letech 1959-60 v relativních pojmech zdaleka nejhorší - a to přes vyskytnuvší se potíže a značná vnější omezení, jež se vytvářela proti revoluci, kde blokáda nebyla to nejmenší zlo. Za období 1959-89 kubánská ekonomika zaznamenala ve skutečnosti průměrnou míru ročního růstu jejího HDP asi o 5%. Měřeno podle konečného společenského produktu (hrubá výroba podniků), byl ekonomický růst 4,8% a 4,4%. Za stejné období míra růstu HDP na hlavu byla mírně vyšší než 3% v ročním průměru. Proto Kuba snese srovnání s jinými zeměmi Latinské Ameriky. Index kubánského HDP není rozhodně nižší než u Brazílie a nachází se téměř na stejné úrovni jako v Mexiku, které jej překročilo poněkud jen v roce 1990. Naproti tomu zůstal k tomuto datu výrazně vyšší než indexy DHP dosahované v Argentině, Chile, Peru a předrevoluční Venezuele.
Hlavním rysem kubánské ekonomiky v těchto třech desetiletích zůstala závislost na zahraničí. Vliv vnějších faktorů byl značný, často určující ve zrychlování (vstup do RVHP) nebo ve zpomalování (blokáda) strategií uváděných v činnost revoluční vládou. Přes výhody, které RVHP nabízela Kubě a jež byly bezesporu značné, intenzifikace vazeb na socialistické země dosáhla určitých mezí, které byly vlastní samotné RVHP. Navržená integrace nikdy neumožnila úplné odpojení ve vztahu k mechanismům vztahu ke světovému kapitalistickému systému, ani uvolnit Kubu z její specializace zděděné z kapitalismu. Pokud více než 80 % zahraničního obchodu ostrova se dělo s RVHP, zůstal nutný kontakt s kapitalistickými zeměmi pro dovoz některých technologií, jež se v SSSR ani u jeho spojenců nevyráběly, což Kubu vystavovalo nebezpečí blokování určitých segmentů jejího výrobního aparátu. Kuba musela rovněž prodávat část své výroby na „volný" trh s cukrem, kde vedla určitou „ekonomickou guerilu" oproti latinskoamerickým cukerným oligarchiím, ale vždy na území (trhu) a se zbraněmi (ceny) svých protivníků. Kuba se musela zadlužit u bank kapitalistických zemí. Nikdy její vývoj nebyl autonomní v rámci světového kapitalistického systému..
Přes tyto potíže a určité nedostatky strategie revoluce umožnily otevřít široké prostory pro národní ekonomiku pro realizaci zcela značných pokrokových opatření. Skutečnost, že Kuba zůstala prvním světovým exportérem cukru až do roku 1989, nám nesmí nechat zapomenout, že její zemědělství zaznamenalo díky revoluci pozitivní přeměny: odstranění pozemkového vlastnictví latifundistů, nerovnoprávného a neúčinného; využití pozemků vyrovnanějším a úplným způsobem; rozmach venkovských infrastruktur; mechanizaci pěstování a sklizně; používání hnojiva; zavedení technologických inovací díky trpělivě vybudovanému systému vědeckého výzkumu; racionální řízení - i když nedokonalé - přírodních zdrojů a jejich distribuce; kvalifikace pracovní síly; humanizace pracovních podmínek a zlepšení životních podmínek venkovanů… Byla podporována nová odvětví, významná před rokem 1959 (pěstování drůbeže, chov vepřů, pěstování citrusových plodů, rybolov …)
Ale nejvýznamnější byly pokroky průmyslu zaznamenané do roku 1989. Ultramoderní rafinerie byly postaveny tak, aby zpracovávaly cukr na místě; doprava třtiny a manipulace s cukrem byly mechanizovány. Od roku 1959 do roku 1989 cukerný sektor zaznamenal růst své produkce o víc než jednu třetinu oproti období 1940-58 (průměrně 6,6 milionů tun proti 4,6 milionům ). Byla podporována integrace zemědělství s průmyslem výrobou zemědělských zařízení a vybavení a částečné zvládnutí zásobování hnojivem a pesticidy, veterinárních vakcin a léků, průmyslové a energetické vstupy, potravinové výrobky… Byly rozšířeny a integrovány podmínky pro industrializaci, energetickou základnu v celé zemi. Veškerá infrastruktura využívala veřejné investice velkého rozsahu. Průmysl niklu rozšířil a modernizoval své kapacity díky pomoci zemí sovětského bloku. V roce 1989 byly zavedeny segmenty poměrně širokého průmyslového rozsahu: železářství, vybavení, stroje a náhradní díly, spotřební zboží. Tento rozmach průmyslové základny země přispěl k částečnému snížení závislosti na zahraničních dodávkách.
Jedním z nejskvělejších úspěchů průmyslové politiky revoluce bylo vytvoření kvalitního kubánského farmaceutického a biotechnologického komplexu. V roce 1990 bylo ve světě zavedeno do obchodu na 200 kubánských farmaceutických a biotechnologických výrobků. Zralost, která byla v tomto sektoru dosažena v osmdesátých letech, zajistila (téměř) úplnou kontrolu integrace vědy-výroby-služeb - základního výzkumu, výroby výrobních prostředků vzešlých z místních vědeckých objevů. Počínaje osmdesátými léty se realizoval pokrok v sektoru elektroniky. 3. pětiletý plán (1986-90) podpořil rozvoj výroby polovodičů, prvků mikropočítačů, softwaru (aplikačních programů pro plánování, řízení infrastruktury, výuku, zdraví…), motorů na baterie, klimatizátorů, chladniček, televizorů, komponentů pro elektronický průmysl.
Tato příznivá bilance nemůže zamaskovat nedostatky a chyby, které přetrvávaly v kubánské ekonomice na konci osmdesátých let. V zemědělství přes zřejmé pokroky u některých produkcí (rýže, brambory, hlízy, zelenina) produkce zůstala nedostatečná pro uspokojení domácí potřeby. Zemědělský růst byl charakterizován extenzivním, ne intenzivním používáním zdrojů. Zemědělské výnosy měly tedy snahu se zvyšovat pomaleji než investice. Industrializace země zůstala velmi neúplná, slabiny se nacházely v nedůrazné dynamice průmyslového exportu, ve zpožděném vývoji chemického průmyslu, v nedostatcích v realizaci investic, v nedostatečném využití kapacit velkých továren, v nadměrné energetické intenzitě některých sektorů, v neúplnosti mezipodnikové integrace, příliš často v nedostatečné kvalitě výrobků, v byrokratické těžkopádnosti…
Uznat tyto slabosti je historické zjištění; ale udržovat styky ostrova se SSSR pod rouškou socialismu, „neokoloniálního paktu" a z pozice typicky využívající svou předrevoluční minulost vyplývá z čistě ideologické úvahy. Vztahy, které Kuba udržovala se SSSR, nebyly valné ve srovnání s těmi, které ji šest desetiletí poutaly k USA. Neboť Sověti nevlastnili na ostrově žádný výrobní prostředek, ani tu nejmenší parcelu země . Ale i když nikdy nedospěje Kuba k soběstačnosti, vývoj ostrova po stránce socioekonomické určený k uspokojování potřeb lidu a ke zlepšení jeho životních a pracovních podmínek a nikoliv k růstu zisků pro severního souseda, započal již jen tím, že se uvedl v činnost socialistický projekt. Sovětská pomoc byla masivní po stránce finanční i technické a rozhodující po stránce vojenské, nesmí ale dát zapomenout na to, že socialismus nebyl na Kubu importován, ani jí přikázán. Je produktem vnitřního procesu radikalizace třídního boje a konvergence pokrokových sil zaměřené na potřebu národní a společenské emancipace.
Ostrov nebyl v roce 1989 „rozvinutou" zemí. Skončení s neokolonialismem se vždy nacházelo v mezích ustrnulých struktur, které mu odkázala cukerná specializace a podobné tlaky, které na něj nadále doléhaly ze strany světového kapitalistického systému - blokáda a mezinárodní trhy. Ale přeměny provedené revolucí byly radikální. Spolupráce se Sovětským svazem zajišťovala výhodnou směnu, zaručovala zásobování ropou, obrátila smysl převodů přebytků, zastavila dezindustrializaci charakteristickou z předrevoluční doby země, díky národnímu majetku výrobních prostředků ovládala akumulaci, zvládla dovoz, řídila rozdělování, podpořila industrializaci - sice částečnou, ale uzpůsobenou na podmínky malé země se slabými přírodními zdroji - umožnila přetvoření srovnatelných výhod zaměřených na komplexnější export o značné přidané hodnotě (biotechnologie, stroje, elektronika).
Neboť jestliže můžeme vytknout určitou přemíru v cukerné politice nebo reálné nedostatky v rozrůznění ekonomiky, je zřejmě obtížné popřít, že za 30 let byla ekonomika dána do služeb budování systému sociální jistoty, čehož výsledky jsou mezinárodně uznávány, a že došlo k přerozdělování národního důchodu umožňujícímu snížení nerovnosti a k homogenizaci společnosti zbavené svých minulých zel. I když se často dává dohromady socialismus a nouze, údaje organizace FAO za rok 1990 ukazují, že Kuba byla na čele latinskoamerického kontinentu v denní dávce kalorií na hlavu, zatímco údaje organizace PNUD ji uvádějí na čtvrtém místě mezi 30. Základy úspěchu po stránce vědeckého výzkumu byly položeny v šedesátých letech díky alfabetizační kampani (která snížila analfabetismus z 35 % na 3 % během jednoho roku), pak též díky konsolidaci všeobecného výchovného systému poskytovaného zdarma, rovným způsobem a bez diskriminace. Dnes kubánské laboratoře zavádějí do obchodu široký sortiment vakcín vyvinutých na ostrově - jedna z nich léčí meningitu B, což je první vakcína na světě účinná proti této nemoci, první vakcína objevená a vyráběná v zemi na Jihu a předpisovaná na Severu. Pokroky byly dosaženy též u interferonů, v lékařské genetice, u rakovinných protokolů, diagnostiky, léčby cholesterolu nebo AIDS (zde se lék zkouší klinicky)…
Volba zůstat socialistickou i přes zhroucení sovětského bloku
Zhroucení sovětského bloku ponořilo kubánskou společnost do nadmíru těžké krize. V devadesátých letech revoluce zvolila maximalizaci příjmu deviz, aby se zvýšil dovoz a zaručily potřeby lidu a podmínky pro oživení ekonomiky. Rozpad RVHP vyvolal v letech 1990 - 1993 - nejnižší bod krize - pokles exportu (-79 %) a dovozu (-73 %). Nejvíc postiženy byly položky dovozu surovin a zařízení - státu se podařilo zachovat zásobování potravinami. Následoval velký pokles investic a spotřeby, což bylo ztíženo i přitvrzením blokády ze strany USA a zvýšením zahraničního dluhu. v letech 1989 - 1993. Po poměrné hojnosti osmdesátých let začalo materiálně vše na ostrově chybět. Deficit státního rozpočtu se propadl pod účinkem zhoršení stavu účtů veřejných podniků, ale hlavně vzhledem k politické vůli zachovat to, co se zachovat dá přes nedostatek zdrojů, jež jsou podstatou socialistického modelu a sociální soudržnosti s omezením zhoršení zaměstnanosti, jmenovitých mezd, zásobování potravin a sociálních programů.
V tomto kontextu nadmíru pokleslém se vláda rozhodla provést reformy z let devadesátých. Kuba nastoupila zvláštní období v době míru Vzhledem k nevyváženému stavu reakce na krizi sestávala v prvním časovém úseku (1993-96) z odporu proti vnějšímu šoku tím, že maximálně rozdělila náklady na přizpůsobení dané situaci a na omezenou nabídku; v druhém časovém úseku (1993-96) z oživení výrobních sil spojených se zahraničním sektorem, aby se ekonomika země rychle a příznivě znovu zapojila do světové ekonomiky; a v třetím časovém úseku (1997-2000) šlo o zlepšení efektivnosti, aby se uvolnil vnější nátlak. Klíčová opatření sestávala z zajištění nových motorů pro další růst, aby se vystřídal vliv cukrovarnického sektoru a aby se vytvořily příjmy v devizách. Vstup kapitálu spojený s turistickým sektorem, s přímými zahraničními investicemi a se zásilkami deviz ze zahraničí dovolily opětný růst ekonomiky. Na rozdíl od toho, co se dělo ve většině východoevropských zemí, kde probíhal „přechod" ekonomiky na kapitalistickou, kubánská volba zůstat socialistickou přinesla brzy své ovoce: oživení ekonomiky bylo zřejmé ke konci roku 1994. Turistika, hlavní zdroj vnějších příjmů se 40% získaných deviz v roce 2003, se stala prioritním sektorem strategie rozvoje a jedním z klíčů jejího úspěchu.
Na rozdíl od „přechodu" bývalého sovětského bloku se tyto reformy děly bez návratu ke kapitalismu: na Kubě neexistuje finanční trh, nedochází k akumulaci soukromého kapitálu, není zde soukromá námezdní síla, ani privatizace, žádné zavírání škol nebo nemocnic. Není pochyb o tom, že utvrzení vůle Kuby zachránit svůj socialistický projekt vysvětluje nebetyčný rozdíl mezi vývojem na začátku devadesátých let s jeho sociálními ukazateli na Kubě a v Rusku - jehož HDP na hlavu se zvýšil jen v důsledku šokového poklesu populace, přičemž přechod ke kapitalismu fyzicky vyřadil ty nejchudší.
Tabulka I. Srovnání účinků provedených úprav vzhledem ke krizi devadesátých let - Rusko a Kuba
| Rusko | Kuba | |
|---|---|---|
| Předpokládaná délka života u mužů v roce 1990 (v rocích) | 63,8 | 72,9 |
| Předpokládaná délka života mužů v roce 1994 (v rocích) | 57,3 | 73,6 |
| Předpokládaná délka života u žen v roce 1990 (v rocích) | 74,3 | 76,5 |
| Předpokládaná délka života u žen v roce 1994 (v rocích) | 71,1 | 76,9 |
| Míra úmrtnosti dětí v roce 1990 na 1000 narozených) | 17,4 | 11,1 |
| Míra úmrtnosti dětí (na 1000 narozených) | 19,9 | 9,4 |
| Míra růstu populace 1990-2000 (v %) | -0,3 | +0,6 |
| Průměrná míra růstu HDP 1990-2000 (v %) | -5,1 | -1,9 |
| Počet obyvatelstva v roce 1990 (v milionech obyvatel) | 148,3 | 10,7 |
| Počet obyvatelstva v roce 2000 (v milionech obyvatel) | 145,5 | 11,3 |
| Giniho koeficient nerovnosti v roce 1990 | 0,26 | 0,25 |
| Giniho koeficient nerovnosti v roce 1994 | 0,42 | 0,38 |
| Populace pod prahem chudoby v roce 1990 (v %) | 10 | 6,3 |
| Populace pod prahem chudoby v letech 1993-96 (v %) | 23< x <35 | 14,7 |
Prameny: FMI (1995), Světová banka (1995), OECD (1995) a ONE. Tabulka vzata od Herrera (2006)
I když rovnost a homogennost kubánské společnosti nevyšly nedotčeny z těchto reforem - které vedly k dolarizaci ekonomiky v letech 1993 až 2004 -, strategie rekuperace uvedená do praxe dosáhla zčásti svých cílů: od roku 1994 se ekonomika znovu vzchopila a úrovně výroby z roku 1989 jsou dnes překročeny. I když byla kubánská společnost velmi šokována opětným výskytem nerovnosti, přesto obstála. Otřesené pilíře sociálního systému jsou stále funkční: vzdělávání a ochrana zdraví zdarma, zaručená práce a důchody, sociální služby /elektřina, voda, telefon, doprava, ubytování a spotřeba zaručené státem za mírné ceny, funguje výzkum a mezinárodní vztahy. V nejtvrdším momentě krize Kuba nadále investovala do vědy, kde zaujímala první místo v oblasti Latinské Ameriky a Karibiku, pro což byla vyhrazena část veřejného rozpočtu z HDP (před Kostarikou) a po stránce počtu výzkumných pracovníků z aktivní populace (daleko před Argentinou a Chile). Počet vědeckých pracovníků zaměstnaných na plný úvazek se zvýšil uprostřed devadesátých let na Kubě na 29 000, což bylo víc než v Mexiku (19 500) a jen poněkud méně než v Brazílii (32 000) - na 11,92 a 163 milionů obyvatel. Dnes funguje na Kubě víc než 220 vědeckovýzkumných a technických pracovišť; na 42 000 osob pracuje ve veřejných sektorech výzkumu a rozvoje; počet výzkumných pracovníků dosahuje 1,8 na 1000 obyvatel, což je nejvyšší míra v Latinské Americe. Kuba v současnosti zaujímá první místo ve světě s počtem studentů na hlavu (jeden student na 36,8 obyvatele) - víc než 350 000 přihlášených na vysokoškolské vzdělání roce 2005.
Jedna studie sociálních ukazatelů poskytnutých mezinárodními organizacemi udává, že Kuba si zachovala svůj náskok v letech 1994-95 v momentě nejhlubší krize po rozpadu SSSR oproti zemím Latinské Ameriky u faktorů lidského vývoje: zdravotní péče (sociální jistota, lékaři, zdravotní pracovníci, lůžka v nemocnicích, předpokládaná délka života); vzdělávání (míra návštěvnosti škol, počet žáků na jednoho učitele, výsledky u zkoušek a mezinárodních testů, stipendia); rovnost (Giniho koeficient, sociální mobilita);ochrana dítěte (prenatální péče, vakcíny, jesle, žádná dětská práce); podmínky žen (index ekonomické, politické a profesionální účasti, mateřské dovolené, právo na potrat); práce (nízká nezaměstnanost, zaručené starobní důchody); bezpečnost - téměř neexistuje úmrtnost v důsledku vraždy, nízká zločinnost; malý rozdíl mezi městem a venkovem (venkovská infrastruktura, neexistují nouzové kolonie); kultura (filmy, knihovny, noviny a časopisy, sport); životní prostředí (zalesňování, „bio" zemědělství). Světová zdravotnická organizace (OMS) udává, že i v nejtěžších chvílích krize devadesátých let úmrtnost z podvýživy zůstala na Kubě výjimečně nízká - 16krát nižší než v Mexiku. V roce 1996 FAO zveřejnila ukazatele „podvýživy", jež byly na Kubě dvakrát nižší než v Kostarice, třikrát nižší než v Chile.
Vysvětlení pro tyto výsledky vychází z faktu, že Kuba zůstala socialistickou. Zvládnutí, sice relativní, ale reálné, procesu oživení (a dolarizace) ekonomiky se Kubě podařilo především tím, že zachovala plánování, úlohu socialistického státu jako ručitele za úroveň organizace nutnou k tomu, aby se čelilo krizi a blokádě při zachování sociálního konsensu, lidové konsultace a postupného zavádění reforem. Zde je příčina - k tomu navíc hrdinský odpor kubánského národa - pro niž otevření trhu, jehož prostor je tolerován, nepřivedlo dosud Kubu k návratu ke kapitalismu. Turistika zavedla nepřímý přístup k devizám. Ale stát dovedl zorganizovat převod svých příjmů k zajištění plynulosti funkce sociálních systémů. Byly povzbuzeny přímé zahraniční investice, což přineslo automatické toky výstupů kapitálu, často destabilizující pracovní vztahy. Ale stát dovedl ochránit právo na práci a úlohu odborů při omezení odchylek ve svých příjmech. Zásilky deviz ze zahraničí prohloubily nerovnosti, ale stát blokuje možnosti akumulace soukromého kapitálu. Byla povolena samostatná práce, ale stát nepovolil najímání námezdních pracovníků mimo rodin, jež získaly potřebné povolení. Byly rovněž otevřeny zemědělské trhy, na nichž soukromí zemědělci prodávají své produkty. Ale většina spotřeby je nadále dodávána za nízké ceny na příděl a v dělnických kantýnách . „Volný" prodej umožnil některým zemědělcům, aby se obohatili, ale tyto příjmy nedospěly tak daleko, aby zvýšily dynamiku kapitálu, ani aby soukromě kontrolovaly vytváření hodnoty zaměstnáváním námezdních pracovníků. Pokud stát musel dočasně připustit funkci tržních mechanismů, zřejmě je dovede podřídit zájmům lidu. Není tedy možno nyní hovořit o přechodu Kuby ke kapitalismu.
Navzdory agresím USA proti Kubě nové perspektivy pro socialistický projekt v Latinské Americe
Dobré výsledky Kuby v sociálně ekonomické oblasti nemohou vést k podceňování velmi negativních účinků v důsledku pokračující blokády USA, která byla utvrzena zákony Torricelliho (1992) a Helms-Burtona (1996) a zcela nedávno Bushovou vládou (květen 2004), jež stála Kubu - podle kubánského pramene - víc než 85 miliard dolarů na přímých ztrátách od jejího zavedení v roce 1962. To vůbec nezajímá nadnárodní společnosti, které, když odmítly náhrady navržené revolucí, nyní po Kubě požadují úhradu škod i s úroky přes U.S. Federal Claims Settlement Commission. 390 milionů dolarů žádá ITT (International Telephone and Telegraph Corporation), 254 United Fruit, 213 Standard Oil, 149 Texaco, 82 Coca Cola, 43 Colgate-Palmolive, 23 General Motors, 22 Chase Manhattan, 19 IBM, 18 General Electric, 15 Goodyear...
Blokáda negativně postihuje všechny sektory ekonomiky. Brzdí obzvlášť motory oživení: turistiku, zahraniční investice a přiliv deviz a též export. Škody způsobené ekonomice zahrnují: 1) chybějící zisk v důsledku překážek rozvoji exportu zboží a služeb (zpomalení přílivu turistiky a letecké dopravy, zamezený přístup na burzy surovin pro cukr a nikl ...), 2) ztráty zaznamenané v důsledku geografického přeorientování obchodních toků (zvýšené námořní dopravné, poplatky při skladování, při nákupu zboží ...); 3) dopad zavedených omezení na růst výroby zboží a služeb (omezený přístup k technologiím, zdražování paliv, chybí náhradní díly, předčasné vyřazení zařízení, nucené přebudování podniků); 4) překážky peněžního a finančního řádu, složitost obnovených jednání o dluhu, překážky k přístupu k dolaru, nepříznivý dopad měnícího se kurzu na obchod, penále spojené s rizikovou zemí při pojišťování, nadměrné náklady na financování v důsledku veta USA na zapojení země do mezinárodních finančních organizací; 5) zlomyslné dopady výzev k emigraci (ztráta lidských zdrojů vzdělaných školským systémem); a 6) sociální škody postihující obyvatelstvo (zdraví, výchova, výživa).
Méně uznávaným aspektem kubánsko-amerických vztahů je ten, který představuje agresi biologického charakteru organizovanou z území USA ve snaze infikovat kultury, dobytek a obyvatele Kuby. Jedním příkladem použití takových prostředků byla epidemie horečky dengue spojená s krvácením, jež postihla ostrov v roce 1981. Vzhledem ke skandálu, který otřásl veřejným míněním v USA, bylo dokázáno, že tento typ horečky dengue byl v neznámé době vyvinut v laboratoři s cílem jejího záměrného rozšíření na Kubě. Poté, když naočkovaly své vojáky v Guantánamu, zakázaly USA svým firmám (a některým zemím pod jejich vlivem) dodat pesticidy a letadlo na jejich rozstřikování určené k zamezení přenášení této nemoci. Epidemie zabila na Kubě 158 osob - především děti. Byly odhaleny i jiné operace tohoto druhu, jako je příklad tristeza (druh hmyzu) nalezeného v zavazadle jednoho Severoameričana na letišti v Havaně v roce 1992. Lze zajisté uvěřit tomu, že tyto případy si kubánské úřady vymyslely. Ale zde je obtíž v tom, že kmeny těchto nákaz byly poprvé zjištěny na Kubě (bakterie Shiguella 1 úplavice - 1982), v Americe (zánět spojivek spojený s krvácením - 1981), acaro steneotarsonemus (1997) nebo ve světě (horečka dengue spojená s krvácením - Nová Guinea 1924, sérotyp 2). Je jich ještě víc, neboť protikubánské organizace v USA veřejně přiznávají svou účast na takových akcích (modifikovaný virus prasečí horečky - 1979).
Kuba se ale nespokojuje jen s odporem proti těmto agresivním činům. Sehrála klíčovou úlohu v odporu proti projektu oblasti volné směny v Americe (ALCA), který se snažil rozšířit působnost organizace ALENA na celou západní polokouli tím, že by zřídily mezi americkými zeměmi oblast volné směny zahrnující zrušení omezení pro oběh zboží a kapitálů. ALCA byla sponzorována G. W. Bushem a je to mistrovské dílo strategie reorganizace nadvlády USA určené k zachování prvního místa ve zbytku triády (Evropa a Japonsko) a vůči mocným rivalům (Číně), ale také k zabránění výskytu vztahů mezi zeměmi na Jihu, jež více respektují jejich zájmy (ku příkladu s organizací Mercosur). Díky mobilizaci latinskoamerických národů a Kubě, z organizace ALCA zůstaly jen drobty: dohody o volné směně, proti nimž boj pokračuje na celém kontinentu.
Zahraniční vztahy Kuby se značně zdynamizovaly v posledních letech úspěchy bolívarské revoluce. Účast Kuby po boku Venezuely na iniciativě Bolívarské alternativy pro Ameriku (ALBA) vyplývá ze strategie regionalizace, jež by byla schopna posílit autonomii Latinské Ameriky a Karibiku a aby se tím přispělo k vytvoření vícepolárního světa. ALBA byla podepsána v prosinci 2004 v Havaně prezidenty Hugo Chávezem a Fidelem Castrem. Strategický plán zde počítá s kubánskými dodávkami lékařských služeb, jakož i s výchovou několika desítek tisíc lékařů a specialistů ve zdravotnických technologiích pro Venezuelu, která má napomoci oživení ropných rafinerií na Kubě a k oživení převodů technologií mezi oběma naftařskými společnostmi. Podle této dohody se spolupráce mezi Venezuelou a Kubou rozšiřuje na společné financování infrastruktur, na zemědělský a potravinářský průmysl, na dopravu a turistiku a předpokládá výzvu pro zahraniční přímé investice prováděné jejich veřejnými společnostmi. Kuba podporuje rovněž venezuelské návrhy naftové společnosti Petroamerica mající působnost po celém kontinentu, a Banco de Sud. Mimo upevnění dvoustranných vztahů mezi oběma zeměmi ALBA - která se nedávno rozšířila o Bolívii a Nikaraguu - je nositelkou velkých proměn v kontinentálním měřítku tím, že pokládá základy pro novou integraci založenou na solidaritě a zlepšení životních podmínek těch nejpotřebnějších, aby se region zbavil zel kapitalismu (chudoby, podvýživy, analfabetismu, nezaměstnanosti...).
Revoluce dovedla jinak otevřít významný manévrovací prostor, když obratně využila rozporů mezi kapitalistickými zeměmi, když opět navázala vztahy se svými bývalými partnery na východě (Rusko), ale především, když posílila a rozrůznila své vztahy s dalšími zeměmi na Jihu, se socialistickými zeměmi (Čínou, Vietnamem) i se zeměmi nesocialistickými (Brazílie, Jihoafrická republika, Indie…) . Dohody uzavřené s Čínou zahrnují několik položek: 1) dodávku 20 000 tun niklu za pět let z Kuby (2005-09) a založení smíšených společností pro těžbu niklu; 2) spolupráci ve věci biotechnologie s několika projekty výzkumu a vývoje a převody technologií (co se týká směru Kuba-Čína, je to dětská očkovací látka, léčení AIDS, epidemiologické kontroly…); 3) výměny v oblasti vzdělávání; 4) spolupráce v ropném sektoru, v telekomunikacích, dopravě, stavebnictví… 5) prodloužení splatnosti úvěrů, které byly poskytnuty Čínou v letech 1990 až 1994 a poskytnutí nových úvěrů; 6) meteorologický a anticyklonový dohled nad ostrovem; 7) dovoz televizorů (pro rozšíření výchovných řetězců). Povaha obchodních výměn mezi oběma zeměmi se mění a týká se nyní kubánského vývozu výrobků se značnou přidanou hodnotou: biotechnologií, lékařských a diagnostických přístrojů, specializovaných informačních softwarů …
Již po deset let Kuba zaznamenává jednu z největších měr ekonomického růstu v celé Latinské Americe (asi 5% v ročním průměru). Uprostřed roku 2005 byla konečně překročena úroveň HDP z roku 1989. Byly objeveny nemalé zásoby ropy a jsou již těženy, čímž se uvolnil vnější tlak. Je ještě třeba zmodernizovat cíle, nástroje a instituce plánování v národní měně ve snaze zkonsolidovat vyrovnání socio-ekonomických podmínek země - to bude jednou z největších teoretických i praktických výzev XXI. století pozvednout dál kubánskou společnost, která nadále dělá ze socialismu svůj základní odkaz. Bude asi nutné dostatečně brzy nově definovat strategii vývoje, aby revoluce pokračovala jako dosud ve zvládání potíží spojených s motory ekonomiky (turistika a zahraniční investice), a aby se vyvíjela směrem k moderní výrobní základně a exportu, jež by byla účinná a intenzívní ve svých znalostech. Přitom na těchto základech musí zůstat věrná socialismu, musí znovu potvrzovat zásady spravedlnosti a rovnosti, nesmí pojímat ekonomický růst bez sociálního rozvoje a bez národní suverenity a musí maximálně rozvíjet možnosti účasti lidu na ekonomických, sociálních a politických rozhodováních, jež budou jedny z podmínek příštích úspěchů kubánské revoluce.
Bez socialismu by kubánská revoluce propadla při střetu s imperialismem.
Bez Kuby by se pro nás všechny zhroutila naděje na vybudování socialismu.
Solidaritu se socialistickou Kubou, s jejím lidem a s její revoluční vládou!
Rémy Herrera
Výzkumný pracovník Národního střediska vědeckého výzkumu CNRS
(UMR 8174, CES, Pařížská univerzita 1)
Přeloženo z francouzského originálu Petite Contribution au LIVRE NOIR de l´Anticommunisme et de la Contre-Révolution, který vydal Comité Internationaliste pour la Solidarité de Classe - CISC u příležitosti 90. výročí VŘSR v roce 2007 v návaznosti na jím dříve vydanou Černou knihu kapitalismu. Jako svůj osobní závazek k VII. sjezdu KSČM a svým nákladem vydal PhDr. Miloslav Vrážel, CSc., člen Sdružení překladatelů ARFIN, Zlín. Neprošlo jazykovou úpravou.