O TRESTU SMRTI A PRÁVU NA ŽIVOT
Přidáno v úterý 13. 4. 2010
V tomto článku se zamýšlím nad otázkou trestu smrti a práva na život; předesílám, že se jedná výhradně o názor autora. Polemika o trestu smrti hýbá přinejmenším vyspělou Evropou již od dob humanismu, respektive osvícenství. V současné době je zakázán ve většině vyspělých států, zatímco v rozvojových je povětšinou součástí právního řádu. Každoročně vykonává nejvíce poprav Čína. První zemí, která přikročila k jeho zrušení, se stalo Toskánské velkovévodství v roce 1786. Na českém území byl trest smrti zrušen roku 1990.
Podívejme se na hlavní argumenty odpůrců: jedná se o nemorální čin, o vraždu na úrovni státu, o nevratný akt, jehož vykonání v „důstojné“ podobě je mnohdy nákladnější než doživotní věznění a jehož odstrašující účinek nebyl dokázán. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená Radou Evropy 4. listopadu 1950 v Římě, ve své první hlavě článku č. 2 dává každému člověku právo na život: „Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při obraně každé osoby proti nezákonnému násilí; provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené; zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.“ V podobném duchu se nese článek šestý prvého oddílu hlavy druhé Listiny základních práv a svobod, schválené Federálním shromážděním ČSFR 9. ledna 1991: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Nikdo nesmí být zbaven života. Trest smrti se nepřipouští. Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“
Na úvod si položme otázku, co zasluhuje člověk, který kupříkladu spáchal několikanásobnou vraždu? Ať jsou jeho motivy jakékoli, nemohou vést k ospravedlnění takového činu. Co je nemorálního na případném trestu smrti? On první přeci morálku porušil a zároveň zbavil jiného člověka jeho práva na život. Pak je, troufám si tvrdit, naprosto oprávněné vykonání trestu smrti. Zde nemůže obstát argument, že se jedná o pomstu či o vraždu provedenou státem. Naopak jde o odpovídající trest co reakce na daný skutek, o vyjádření všeobecné vůle.
Je ovšem nutné na tomto místě připomenout, že stát je nástrojem jedné třídy k utlačování druhé, tudíž příslušný státní aparát včetně soudnictví je uzpůsoben vykonávání této nadvlády. Proto by mohlo docházet ke zneužívání institutu trestu smrti vládnoucí třídou, který by tak byl dalším z velkého množství nástrojů, jakých by mohla užívat k udržení svého panství. Vezmeme-li si společnost buržoazní, tj. tuto, a zavedeme-li trest smrti jako jeden z možných způsobů trestů za nejzávažnější trestné činy (např. vražda či velké hospodářské zločiny), domnívám se, že by nemělo docházet ke zneužívání ze strany vládnoucí třídy, tudíž se kloním k jeho zavedení, samozřejmě za jasně daných podmínek. V případě vynesení nejvyššího trestu by rovněž nesměly panovat žádné pochybnosti o vině odsouzeného.
Rozhodne-li se člověk, že spáchá vraždu, svůj záměr - dle mého soudu - provede bez ohledu na to, zda mu bude hrozit doživotí nebo trest smrti. Ostatně ona může být smrt milostivější než zbývajících padesát let života strávených v cele. Není pak smrt samotná humánnější, morálnější? (Mimochodem, co je vlastně morální v této nemorální společnosti?) Vezmeme-li tedy v potaz tento fakt, opravdu trest smrti odstrašující účinek mít nemusí. K němu by došlo, pokud by trest smrti mohl být udělován i za jiné trestné činy, jako je tomu například v Číně, zde hrozí za vraždu, únos, obchod s lidmi, pašování drog či korupci. Čím větší by však byla možnost jeho realizace, tím větší by hrozilo nebezpečí jeho zneužívání ze strany vládnoucí třídy.
Zamysleme se ještě nad tím, co vlastně právo na život, deklarované jak v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tak v Listině základních práv a svobod, je. V buržoazním pojetí toto právo de facto znamená, že člověk nesmí být fyzicky zbaven života s výjimkou přesně stanovených okolností. Tím ale vše končí. Slova Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, hovořící o tom, že se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv, že spolu mají jednat v duchu bratrství, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost atd., jsou pouhými frázemi, výkřiky, které mají být důkazem hluboké humánnosti tohoto řádu - kapitalismu, důkazem toho, že státníci nejen vyspělých zemí všechny občany, že severoatlantický model buržoazní demokracie s neoliberální tržní ekonomikou a volným trhem je tím nejlepším, co lidstvo - kráčející k blahobytu pro všechny - může mít. Jaká to iluze! Někteří již prohlédli, mnozí však stále naivně věří, nechtějíce raději ani zapochybovat, aby o ně nepřišli. Raději žijí ve snu, skutečnost odmítají. Už samotný tento řád je negací ideálů v deklaracích vyřčených. Opravdu lidé na celé planetě žijí důstojný život? Jaké je pak to právo? Kapitalismus ponižuje člověka na stroj sloužící zájmům nemnohých, kteří si mohou připadat jako v ráji, a nejvyšším kultem je zlaté tele, kterého může dosáhnout každý, kdo v sobě potlačí i tu malou část lidskosti, která mu zbývá. Tohle je snad to právo?
Drtivá většina obyvatel Země právo na skutečně lidský život nemá. Kdo se postaví tomuto řádu na odpor, je zašlapán. A již několikráte zmíněná Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod to sama říká: „Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné při (…) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.“
Je tohle opravdu to, co chceme?
LIDÉ, BDĚTE!
Ladislav Zemánek