Jednou z hlavních příčin dnešního stavu, kdy většina lidí považuje současný režim a řád za nejlepší možný, ba dokonalý, je převládající idealismus. Ne ani tak idealismus v pojetí filozofickém, tj. jako světonázor, jehož ústředním motivem je uznání prvotnosti vědomí před hmotou, což je pravý opak materialismu, jako spíše skutečnost vidět věci růžověji, než jaké vlastně jsou. Tento idealismus můžeme označit za naivní optimismus, který sami sobě vnucujeme, abychom neviděli onu šeď, bídu a nízkost současného světa, a který nakonec sami začneme vnímat jako objektivní realitu.

BRNO/PRAHA - Krajně pravicová Dělnická strana (DS) končí.
Nejvyšší správní soud (NSS) vyhověl v pořadí již druhému návrhu vlády a stranu včera rozpustil. Je to poprvé v historii samostatné ČR, kdy soud rozpustil politickou stranu kvůli její politické činnosti. Dělnická strana je podle NSS extremistická a ohrožuje demokracii.
Soudci se shodli na tom, že v programu, idejích a symbolech DS existují xenofobní a šovinistické prvky, rasistický podtext a návaznost na nacionální socialismus, ideologii Adolfa Hitlera. Soud ale zároveň uvedl, že řada problémů, na které Dělnická strana poukazovala, skutečně existuje. »Společnost si musí být vědoma toho, že příčina existence Dělnické strany leží uvnitř jí samotné. Dělnická strana není vnější nepřítel, je to jedna z tváří této společnosti,« uvedl předseda senátu Vojtěch Šimíček.

„V posledních deseti letech dokázala politika, kterou jsme uskutečňovali ve vztahu k SSSR a jeho spojencům, správnost našeho kurzu zaměřeného na likvidaci jedné z nejsilnějších mocností světa a s tím i jednoho z nejsilnějších vojenských bloků… Dosáhli jsme toho, co chtěl se Sovětským svazem provést prezident Truman pomocí atomové bomby. Pravda, s podstatným dodatkem - my jsme navíc dostali suroviny, nikoli atomem zničený stát, který by bylo nesnadné znovu vybudovat.
Ano, na to jsme vynaložili mnoho miliard dolarů, ale už nyní se pomalu blížíme k tomu, co Rusové nazývají výnosností. Za čtyři roky jsme s našimi spojenci dostali nejrůznější strategické suroviny za 15 miliard dolarů, dále stovky tun zlata, drahocenných kovů atd. Za nicotné sumy nám předali více než 20 tisíc tun mědi, skoro 90 tisíc tun hliníku, tisíce tun cesia, beryllia, stroncia. ..."

DRÁŽĎANY - Několik tisíc demonstrantů zabránilo v sobotu v Drážďanech blokádami poblíž centra saské metropole přívržencům německé neonacistické scény v jejich každoročním pochodu městem.
Extremisté si jím chtěli připomenout letošní 65. výročí bombardování Drážďan Spojenci.
Ani po šesti hodinách se jim ale nakonec nepodařilo vyrazit do - dílem antifašisty a dílem policisty - zatarasených ulic, svůj záměr proto vzdali a po několika projevech na různých místech ve městě akci odpískali.

Mal som rád dejiny, tak ako takmer všetci chlapci. Tiež vojny; kultúru, ktorú spoločnosť zasievala v chlapcoch. Takmer všetky hračky boli zbrane.
V čase môjho detstva ma poslali do mesta, kde ma nikdy nezobrali do kina. V tom čase nebola ešte televízia a v rodine, v ktorej som žil, nemali ani rádio. Musel som sa spoliehať na vlastnú predstavivosť.
V prvej internátnej škole do ktorej som chodil, som s úžasom čítal o potope sveta a Noemovej arche. Neskôr som to považoval za poledný dôkaz klimatickej zmeny na planéte, ktorý si uchovalo ľudstvo v dejinách. Je možné, že to bola posledná fáza ľadovej doby, o ktorej sa predpokladá, že sa udiala pred mnohými tisícročiami. Neskoršie som hltal dejiny o Alexandrovi, Cézarovi, Hanibalovi, Napoleónovi a vôbec všetko, čo sa mi dostalo do rúk o Maceovi, Gómezovi, Agramontem a iných veľkých vojakoch, ktorí bojovali za našu nezávislosť. Nebol som dostatočne vzdelaný, aby som chápal súvislosti našich dejín.

Včera jsme s úctou vzpomněli obětí tragického bombardování Prahy, k němuž došlo před 65 roky.
Někteří historici je označují za omyl (piloti armády USA si prý Prahu spletli s Drážďanami, které v té době systematicky a nesmyslně bombardovali), jiní pak za zločin, který nesnese žádnou omluvu. Americkým pilotům muselo být jasné již pouhým pohledem ze svých kabin, že hodlají svrhnout bomby na místa, kde není žádná vojenská technika, žádný průmysl, který by snad sloužil k posile německé nacistické armády.

Společný úvodník hlavních listů v KLDR k Novému roku 1. 1. 2010
Loňský rok Čučche 98 (2009) byl rokem dramatické změny, ve kterém nastalo fenomenální období realizace všech ideálů lidu. Úspěšné vypuštění umělé družice Kwangmyongsong-2 a úspěšná druhá podzemní jaderná zkouška, které jsme dosáhli vlastními silami a technologiemi, byly milníky vítězství na cestě k rozkvětu vlasti. Hospodářství země dospělo do fáze zásadního obratu díky boji na život a na smrt, který vedl lid pod vedením strany. V základních průmyslových sektorech, které tvoří předvoj národního hospodářství, prudce vzrostla výroba a průmysl jako celek byl revitalizován.

Svaz mladých komunistů Československa připravil k vydání jako 7. svazek Malé knihovny SMKČ publikaci "Vítězná kontrarevoluce 1989" tvořenou vybranými materiály k tragickým událostem roku 1989, které vedly ke kontrarevoluci a obnově kapitalismu v ČSSR, součásti procesu rozpadu světové socialistické soustavy podlomené narůstajícím oportunismem a revizionismem, který znemožňoval účinný boj proti imperialismu. - V PDF (24 stran, 3,82 MB) ke stažení ZDE.

Advokát nejstarší české vězeňkyně Ludmily Brožové-Polednové (88) podal v prosinci stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, v níž napadá rozsudky všech českých soudů, od těch obecních přes Nejvyšší až po Ústavní soud.
A obhájce Polednové Vladimír Kovář má už první úspěch. Štrasburský soud jeho stížnost rovnou neodmítl a bude případ dál řešit, o čemž jej v těchto dnech informoval písemně.

Lidská společnost dospěla do stadia globálního imperialismu - období, v němž se bude rozhodovat o dalším osudu lidstva jako dosud nikdy v celé historii. Technický pokrok a rozvoj výrobních prostředků nevede k zlepšování životních podmínek většiny lidí. Kapitalistické výrobní vztahy, v nichž stále bezohledněji je prosazováno zvyšování zisku soukromých vlastníků jako nejvyšší hodnota, a to přes všechny řeči o svobodě, demokracii a lidských právech, rozděluje společnost na stále menší počet více bohatnoucích a narůstající množství čím dál chudších. Současně jsou vyčerpány neobnovitelné zdroje pro průmysl i zemědělství - nerosty, půdy, lesy atd. až po nezbytné podmínky života - znečišťované ovzduší a moře a ubývající pitnou vodu. Tento zhoubný vývoj je doprovázen, ale současně spolupůsoben nejhlubší krizí morální, kdy sobecká konzumní společnost ztrácí základní hodnoty lidskosti - soucit a solidaritu.

Diskusní vystoupení s. Ivana Hrůzy na 27. pražské teoreticko-politické konferenci, kterou v sobotu 7. listopadu 2009 uspořádaly obvodní výbory KSČM z Prahy 1 a 6, okresní výbory KSČM Beroun, Mladá Boleslav, Chomutov a Praha-východ a Svaz mladých komunistů Československa za široké mezinárodní účasti komunistických stran na téma „Dvacet let poté - boj o budoucnost pokračuje".
Uplynulo již 20 let od doby, kdy studená válka na evropském kontinentě vyústila ve zvrat politického vývoje a v zemích socialismu byl postupně znovu nastolován kapitalistický řád.

- Kubánská solidární pomoc nedorazila na Haiti až s nedávným ničivým zemětřesením. Trvá již dvě desítky let.
- V době prvních otřesů poskytovalo bezplatně své služby na Haiti na 400 kubánských lékařů a zdravotníků.
- Kubánští lékaři se zapojili do pomoci okamžitě po zemětřesení. Byla to nejvýznamnější lékařská pomoc, jíž se haitskému obyvatelstvu dostalo v prvních 72 hodinách, a téměř jediná.

Monica Moorehead z New Yorku zorganizovala shromáždění v květnu 2000 v Madison Square Garden na obranu vězně z chodby smrti, Mumiu Abu-Jamala. Napsala knihu Marxismus a boj černochů za svobodu vydanou v únoru 2007. Gloria Rubac z Houstonu je bojovnice za práva vězňů odsouzených k dlouholetým trestům a zakladatelka Hnutí za zrušení trestu smrti v Texasu, které zastupovala v prosinci 2006 na konferenci v Athénách o politických vězních. Moorhead je šéfredaktorkou časopisu Workers World (svět pracujících) a Rubac tam pravidelně přispívá svými články. Ukazují nám v tomto článku, co se stane s velkou buržoasní demokracií, když antikomunistická nenávist tam dramaticky oslabila pokrokové síly (viz též analýzu Joe Kaye nazvanou „Období klasického mccarthismu ve Spojených státech").

K „Pamětem a úvahám" Lubomíra Štrougala
Chceme, aby záhlaví těchto poznámek na okraj nedávno vydané knihy bývalého předsedy vlády ČSSR bylo správně pochopeno. Neobdivujeme literární čin, který toto dílo představuje, ale dovednost, s jakou autor vzpomínek dokázal po celá čtyři desetiletí, kdy byl na odpovědných funkcích, zapírat své přesvědčení, přetvařovat se. Zvláště v tolik proskribovaném období „normalizace" (termín, který pro ně vymyslel na jednáních v Moskvě A. Dubček). Nevycházíme, když v knize listujeme, z údivu. Vždyť pro veřejnost, na kterou se L. Štrougal rád odvolává, je hned po G. Husákovi symbolem těch let.

Na jednání Liberecké krajské rady 18. 1. 2010 byla sdělena informace, že byl Výkonným výborem ÚV KSČM 15. 1. 2010 z funkce vedoucího Mezinárodního oddělení ÚV KSČM odvolán Doc. Ing. Hassan Charfo, DrSc. To samo o sobě by asi nebylo nic tak zvláštního. Jistě si leckdo dokáže představit některé figury, které by měly z vedení politické strany KSČM odejít. Tak třeba českolipští komunisté kdysi navrhovali odvolání J. Dolejše. K tomu se dnes ale nevyjadřujeme, byť je to také aktuální, leč poněkud zanedbané téma. Také o možném odvolání několikanásobně neúspěšného předkladatele tolik „potřebného" vnitrostranického materiálu se v prosinci 2009 štěbetalo, až uši brněly.

V sobotu 7. listopadu 2009 se konala již 27. pražská teoreticko-politická konference pořádaná obvodními výbory KSČM z Prahy 1 a 6, okresními výbory KSČM Beroun, Mladá Boleslav, Chomutov a Praha-východ a Svazem mladých komunistů Československa za široké mezinárodní účasti komunistických stran na téma „Dvacet let poté - boj o budoucnost pokračuje". Hlavní referát přednesla předsedkyně Pražské rady KSČM soudružka Marta Semelová.

Být komunistou, to není zdaleka jen otázka vstupu do strany. V Československu jsem, zejména v minulých letech, viděl a slyšel mnoho lidí, kteří nosili - někdy i dlouhá léta - legitimaci strany v kapse, a přesto komunisty nebyli.
Komunistou se člověk opravdu stává. Stává se jím v procesu života, práce a bojů a neumdlévající aktivní činnosti.
Moje těsná spolupráce s Komunistickou stranou Československa začala v první polovině třicátých let. V sousedním Německu tehdy hrozivě narůstalo nebezpečí fašismu. U nás doma jedině komunisté nejenom před ním vážně varovali, ale zároveň organizovali jednotný a nesmiřitelný boj proti němu. Sledoval jsem s velkým zájmem a souhlasem tisk komunistické strany a podporoval její výzvy. Jako profesor na vojenské akademii jsem propagoval stanovisko komunistické strany jak mezi posluchači, tak i ve svém okolí.

Z rozhovoru J. V. Stalina se zahraničními dělnickými delegacemi 5. listopadu 1927
OTÁZKA: Je správné tvrzení, které rozšiřuje v Německu Ruth Fischerová a Maslov, že prý současné vedení Kominterny a ruské strany vydává dělníky napospas kontrarevoluci?
ODPOVĚĎ: Toto tvrzení třeba pokládat za správné. Nutno se domnívat, že Kominterna a VKS(b) úplně vydávají dělnickou třídu Sovětského svazu napospas kontrarevolucionářům všech zemí.

Dne 9. února 1950 Joseph McCarthy, republikánský senátor za stát Wisconsin uprostřed země, teatrálně mávaje svazkem papírů, šokoval shromáždění republikánů, když prohlásil, že těchto 205 tak obávaných komunistů bylo již zadrženo ministerstvem vnitra, a to s vědomím státního sekretáře! Ukáže se, že seznam jmen byl falešný, což mu však nezabránilo získat věhlas. A tak začala meteorová dráha McCarthyho, „největšího antikomunisty v Americe". Když získal od svých republikánských kamarádů klíčovou pozici a bílou kartu pro využití nevyčerpatelného zlatého dolu stále více šokujících „odhalování" zrady na vysoké úrovni, McCarthy odhalil nekončící defilé komunistů, sympatizantů s komunisty, „stejně laděnými soudruhy", „kryptokomunisty", „růžové", „lidi, kteří sledovali komunistickou linii", kteří byli „měkkými vůči komunistům", liberály „kteří naletěli komunistům", všechny ty, kteří se skrývali v nejmenších koutech US společnosti včetně nejvyšší úrovně Trumanovy vlády, nevyjímaje samotného Trumana, státního sekretáře Deana Achesona, jehož reference na Wall Streetu byly bezvadné, a George C. Marshalla, bývalého šéfa štábu během druhé světové války, tehdy státního sekretáře a následně ministra obrany.

To sú slová V. I. Lenina, ktoré sa dajú overiť v reálnom živote. Človek môže sedieť nad knihami, mať prehľad v marxizme-leninizme a byť triedne uvedomelý. No pokiaľ neprenáša tieto poznatky do praxe a naslednej aktivity, tak študuje úplne zbytočne. Komunisti neprichádzajú od kníh. Na druhej strane aj tá najväčšia aktivita bez revolučnej teórie a jasného triedneho stanoviska môže končiť len pri všeobecnej kritike systému, vyjadrovaní nesúhlasu so súčasnou politikou, v najextrémnejších prípadoch pri ničení McDonaldov a bánk. Tieto praktiky však nikdy nesmerujú k odstráneniu starého systému, pokiaľ neexistuje jasná predstava o tom, čo ho má nahradiť.

Přečetl jsem knihu Jána Lenča „Zástup z rodu hrdých", kterou vydal autor vlastním nákladem v Knižním centru Žilina v r. 2009 jako „dárek k dvacátému výročí politického převratu roku 1989". Kniha byla napsána v r. 1974, ale veřejně je vydána až nyní. Pojednává o osudech komunistů - organizátorů odborového a stávkového hnutí a zlepšovatelů - spjatých se dvěma slovenskými textilkami: žilinskou Slovenou a závodem (později V. I. Lenina) v Rybárpoli (dnes součást Ružomberoku).
První část, věnovaná žilinské textilce, začíná kapitolou o jejím založení v r. 1890. Vypovídá o tom, že nová textilka zajistila pracujícím lidem z okolí jistotu obživy a lepší životní podmínky než měli dosud, přesto však bylo vykořisťování v továrně nelidské a pro nás už nepředstavitelné.

V otázce taktiky musíme neustále přehodnocovat situaci, rozdělovat krátkodobé cíle podle důležitosti a hodnotit a rozšiřovat náš potenciál. Naše organizace, stejně jako práce teoretická i praktická, se musí podřizovat těmto cílům. Musíme vytvářet takové podmínky, kdy budeme nabízet široké spektrum oblastí, v kterých se lze angažovat (kvantita ovšem nesmí převažovat nad kvalitou). Musíme umět podněcovat k vlastní iniciativě, zajišťovat teoretickou přípravu, odborné materiály, fundovanou polemiku na jedné, organizační a hmotnou pomoc na druhé straně. Musíme se naučit získávat nové lidi, především odborníky v dílčích otázkách a sympatizanty z řad utlačovaných. Musíme umět vyhledávat a odkrývat vše, co škodí pracujícímu lidu. Musíme zvládnout efektivní masovou propagandu. Organizace svazu musí vytvářet podmínky pro nejefektivnější způsoby práce, zajišťovat politickou výchovu, možnost veřejně vystupovat a působit a své členy a příznivce chránit.

Nejen v České republice sílí antikomunismus, zejména ze strany vládnoucí moci. Projevuje se rostoucím počtem případů vyhrožování a napadání. Čeští zákonodárci se neustále snaží zrušit Komunistickou stranu Čech a Moravy a uznat tzv. třetí odboj. Vše poukazuje na postupující fašizaci společnosti.
Koncem ledna tohoto roku prošla Sněmovnou předloha zákona o uznání třetího odboje, která má postavit naroveň bojovníky proti lidově demokratickému a socialistickému zřízení těm, kteří hrdinně bojovali proti nacistům a kteří položili svůj život v boji za český národ. Mezi nimi mnoho komunistů, kteří byli hlavní silou v protinacistickém, respektive protifašistickém boji za druhé světové války. Vedle těchto hrdinů by teď byli postaveni bratři Mašínové a jim podobní, obyčejní vrahové, kteří se snažili svrhnout lidové zřízení. Během projednávání tohoto návrhu poslanec za ODS Z. Novotný označil komunismus za bezprávný zločinný režim podobný nacistickému, což doložil tím, že obě ideologie bojují proti demokratům. To je ovšem zcela absurdní (viz dále). Pro návrh o uznání třetího odboje hlasovala rovněž většina sociálních demokratů, jež těmito kroky fakticky podporují protidemokratické a protilidové síly. Není to však nic až tak překvapivého; za první republiky i při jejím konstituování se chovali podobně.

Jak už napovídá nadpis, rád bych napsal několik slov o tom, že Klub mladých komunistů, stejně jako žádná jiná komunistická organizace mládeže, zde není proto, aby dělala volební kampaně pro KSČM a stala se spíš takovou ušmudlanou dívkou pro všechno. Právě naopak. Mám pocit, že máme co říct. Není to jen pocit, je to realita. Máme určité koncepce, vize, které ve volebních stranách chybí. Máme program, jasný, čitelný, se kterým se buď souhlasí nebo ne - kde není možná jakákoliv střední cesta.
Když už se vynaložilo množství energie a také osobní statečnosti, chceme, aby komunistická mládež byla nepřehlédnutelným fenoménem, který bude mít dříve či později větší vliv na společenské dění a který už dnes odvádí Česku svůj kvalitní přínos. Máme vize, které se leckdy daří naplňovat pomaleji, než by se nám chtělo - ale především je zde snaha a už jisté výsledky. A především další výsledky přibudou.

Naše civilizace může dospět k dvěma cílům. Tím prvním je zničení sebe samé, tím druhým je komunismus. K prvnímu napomáhat nechci. Budu dělat vše pro to, aby zvítězil ten druhý.
Cesta ke komunismu, tj. společnosti, která dokáže žít, aniž by ubližovala někomu druhému a aniž by podkopávala svoji vlastní budoucnost, je cestou boje. Boje proti všem, kteří tyjí skrze svoji moc postavenou na útisku druhých, boje proti všem, kteří žijí jen pro svoje blaho a ,,po nich potopa", boje proti nepochopení nebezpečí pro celý svět a naše děti, boje proti všem, kteří černé malují na bílé.

Je dobré, abych odpovědně a zodpovědně odpověděl na dotaz, který byl kladen v záhlaví článku ČRTY, kde byl uveřejněn můj 4 roky starý článek. Já se článku nezříkám - byl psán v určité době, z určitých pohnutek a také z toho, že mé mínění více souviselo s tím, jak se KSČM prezentovala navenek - tedy z toho, že jsem si myslel, že to, co říká, také skutečně dělá. Mluvilo se o stalinistech - termínu velmi často používaném ani ne zvenku, ale spíše zevnitř na každého, kdo se ukáže věrný té naší levicové věci a je tímto názvem častován, aby byl co nejrychleji odklizen. Mé mínění bylo ovlivněno tím, že jsem tento článek psal ještě 3 měsíce před vstupem do KSČM, kde jsem se za 3 roky měl možnost přesvědčit, co to je „stalinismus" v jejich řadách reálně.

Když jsem byl studentem, profesor ekonomie nám řekl, že zatímco pracovní teorie hodnoty hrála důležitou historickou roli v rozvoji ekonomické vědy, je nyní známo, že je fatálně vadná. Ekonomové 20. století jako Sraffa nebo Samuelson ukázali, že nebylo nutné umístit práci na nějaké speciální místo, abychom pochopili ceny. Místo toho by struktura cen mohla být dokonale pochopena jako výsledek peněžních nákladů firem a zisk maximalizujícího chování podnikatelů. Kdyby v realitě neexistovalo nic jako pracovní hodnota, následkem by bylo, že Marxova teorie vykořisťování byla nezdravým proniknutím morálních předsudků do „pozitivní vědy" ekonomie.
Paradoxem bylo, že profesor, který nás učil, Ian Steedman, byl levicově orientován, byl aktivním členem komunistické strany.

Proamerický prezident Ukrajiny Viktor Juščenko se na závěr svého nepříliš úspěšného mandátu alespoň částečně proslavil.
Bohužel, pro něj i pro Ukrajinu neslavně. Vyznamenáním prohitlerovsky a ultranacionalisticky orientovaného Stepana Andrijoviče Bandery, za obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát, nejvyšším vyznamenáním země hrdina Ukrajiny udělal prezident své zemi citelnou mezinárodní ostudu, a zařadil se tak vedle Mirka Topolánka. Ten podobně před odchodem z funkce premiéra, v rámci svého každodenního divadla malých forem, ocenil jakousi morálně bezcennou medailí teroristickou skupinu kolem bratří Mašínů.

I) Komunisté ve Španělsku
Léta 1931 až 1936 byla poznamenána ideologickým a organizačním zráním, jakož i růstem počtu a vlivu Komunistické strany Španělska (KSŠ), která se rozrostla ze sotva 800 aktivistů v momentě vyhlášení II. republiky na téměř 20 000 o čtyři roky později. Její organizace mládeže sledovala podobný vývoj a zvětšila se z nějakých 400 členů na cca 6000 během stejného období. Konání 4. sjezdu strany, které bylo zahájeno dne 17. března 1932 v Seville, mělo svůj význam v tomto vzestupu: tehdy nastal obrat, který umožnil skončit se sektářskými pozicemi, k nimž dosud docházelo, aby byly zaujaty rozvážnější pozice, jež se prosadily s novým vedením, do něhož vstoupili mimo jiné José Diaz, Dolores Ibárruri, Vicente Uribe, Pedro Checa, Antonio Mijé a Trifón Medrano. Nová politika strany prosazovala ochranu a konsolidaci buržoasně demokratické revoluce ve Španělsku, představované II. republikou, před reakčními oligarchy, kteří proti ní osnovali. Tato nová orientace jsoucí více ve shodě s realitou země umožní KSŠ lepší vazbu s masami pracujících, jak to ukázal výše uvedený růst.

Po nemnoha problémech a komplikacích z řad antikomunistů ze struktur KSČM by bylo potřeba říci jedno pro ty, kteří své ideály a přesvědčení nevyměnili za místa v dozorčích radách, parlamentu, obecních či krajských zastupitelstvech nebo ve stranických sekretariátech. Je třeba říct, že strom, který nemá kořeny, nesnese sebemenší závan větru. Plevel je sice ohebný, ale je to jen a pouze plevel. Teprve strom, pořádný kmen se silnými hlubokými kořeny přežije vskutku vše, i ty nejtvrdší nárazy vichru.

Z vystoupení soudruha Leopolda Vejra na vnitrosvazové konferenci Svazu mladých komunistů Československa v Kolíně 30. 1. 2010
Cílem SMKČ je oslovovat všechny tyto skupiny (kategorie) mládeže - mládež pracující (do ní patří i nezaměstnaní), učňovskou a studentskou. Je třeba překonávat názory vštěpované buržoazními tzv. prestižními školami (vysokými, víceletými gymnázii), že jejich studenti jsou „něčím více" než ostatní mladí lidé, kterými pak tito často opovrhují.

Stanovisko Klubu KSČM v Zastupitelstvu hl. m. Prahy a Pražské rady KSČM k připravovaným změnám v pražské dopravě.
V reakci na připravované změny v pražské dopravě, které připravuje Ropid, konstatujeme, že omezování pražské hromadné dopravy, prodlužování intervalů a rušení spojů je pro nás naprosto nepřijatelné. Toto zhoršení dostupnosti je důsledkem nezodpovědné politiky pražské ODS, která má v ZHMP většinu. Na její aroganci, s kterou odmítala naše požadavky na projednání situace dopravních podniků v zastupitelstvu, na její nekompetentnost, s kterou odmítala naše výzvy na navýšení financí pro DP, teď mají doplácet občané a návštěvníci našeho hlavního města.

Vystoupení soudruha Ladislava Zemánka na vnitrosvazové konferenci Svazu mladých komunistů Československa v Kolíně 30. 1. 2010
Čest práci, soudružky a soudruzi,
ve svém skromném příspěvku si dovolím nastínit strategii a taktiku Svazu mladých komunistů Československa. Než začnu hovořit o konkrétních bodech, nutno zdůraznit, že strategie a taktika není totéž. Jedná se o dialektickou jednotu vzájemně spjatých forem vedení boje dělnické třídy revoluční stranou, přičemž strategií se rozumí generální linie, dlouhodobé cíle, zatímco taktika spočívá v konkrétních formách boje a organizace vycházející právě ze strategie a zakládající se na konkrétní situaci a podmínkách. Nelze přeceňovat, upřednostňovat jedno na úkor druhého. Jednotlivé části spolu souvisejí; přeceňování taktiky vede k oportunismu, přeceňování strategie zase k utopismu a sektářství; o tom později.

A to město se jmenuje Bělehrad - tak zpívá zpěvačka Světlana Ražnatovičová. I já si na toto město vzpomenu - od roku 2007 jsem tam byl čtyřikrát. Dvakrát to bylo spíše v turistickém duchu, kdy jsme ale nezapomněli navštívit nejen Květinový dům či hroby na Kalemegdanu, ale i slavnou restauraci U třech klobouků. Hráli nám tu nejlepší hudbu do ucha, bavili se s námi, pomohli nám, když bylo potřeba - prostě bylo jasně poznat, že Srbové jsou Čechům velmi nakloněný národ. S tak přátelskými projevy vůči našemu národu jsem se v životě nesetkal.

Koncem roku 2005 se v České republice schylovalo k střetu levice a pravice o podobu pracovního práva. Nový návrh Zákoníku práce rozděloval i tehdejší vládní koalici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Politický střet o podobu pracovního práva byl tehdy dobojován v samotný předvečer voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006 přehlasováním veta prezidenta republiky nad novým Zákoníkem práce hlasy poslanců za KSČM a sociální demokracie.

Ako už bolo v našich textoch niekoľkokrát spomínané, hospodárska kríza je pre kapitalistický systém úplne prirodzená. Kapitalizmus k nej vždy smeruje, vždy má rovnaké príčiny a dôsledky. Rovnaké príčiny a dôsledky mala kríza počas 1. ČSR a rovnaké príčiny a dôsledky má kríza dnes. Sú nimi likvidácia výrobných prostriedkov, vyradzovanie zamestnancov z obehu, likvidácia menších firiem alebo ich pohltenie väčšími koncernami a finančnými skupnami. Príčina je jedna a tá istá - nadvýroba. Buržoáznodemokratické štáty ju „riešia" vždy rovnako a vždy v prospech svojej triedy.

V sobotu 30. ledna 2010 proběhla v Kolíně celodenní vnitrosvazová konference spojená s jednáním ústřední rady SMKČ. Ústřední rada SMKČ zhodnotila možnosti vývoje občanských sdružení SMKČ a Komunistického svazu mládeže (KSM) a přijala Stanovisko ke zrušení rozsudku o rozpuštění Komunistického svazu mládeže, ve kterém oceňuje zrušení rozsudku, zmiňuje přínos SMKČ k aktivizaci komunistického mládežnického hnutí a konstatuje, že formy a možnosti činnosti členů SMKČ v KSM a vztahu obou organizací budou řešit na svých jednáních řádně zvolené orgány obou občanských sdružení.

Ve středu 27. 1. 2010 zrušil Městský soud v Praze rozsudek o rozpuštění občanského sdružení Komunistický svaz mládeže (KSM) z října roku 2006. KSM byl skandálně rozpuštěn na základě formulace ve svém programu: „KSM stojí na straně úsilí o revoluční překonání kapitalismu a o nastolení ekonomických (odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským) a společenských (zavedení socialistické demokracie) podmínek pro budování socialismu jako prvního stupně k vytvoření společnosti komunistické, jejíž vybudování je konečným cílem."

Mladí komunisté se vracejí - Soud zrušil rozhodnutí o konci Komunistického svazu mládeže.
Mladých bolševických radikálů je dnes v České republice zřejmě méně než sto. Nebezpeční pro stát nyní nejsou.
PRAHA - Odmítají soukromé vlastnictví továren, pracují na návratu socialismu a obdivují Lenina, Gottwalda a minimálně někteří i Stalina.
Komunistický svaz mládeže (KSM) přesto akutním nebezpečím pro stát není. Je sice daleko radikálnější než mateřská KSČM, členů má ale podle odborníků maximálně pár desítek. „Odhady lze dělat obtížně - třeba podle účasti na jejich demonstracích -, ale myslím, že reálná síla celého komunistického mládežnického spektra bude ve všech organizacích tak do sta lidí a možná, že skutečně aktivních není víc než desítky," říká politolog a expert na extremismus Miroslav Mareš.

Na přání našich čtenářů zveřejňujeme celý rozhovor Haló novin se senátorem soudruhem Václavem Homolkou a jeho vyjádření k článku soudruha Lukáše Sluky "Pár slov o panu senátoru Homolkovi" zveřejněnému na našich stránkách ve středu 27. 1. t. r.
Zeptali jsme se senátora Václava Homolky (KSČM)
V nedávnem rozhovoru pro náš deník jste mimo jiné obhajoval existenci Senátu. Mohl byste, vzhledem k reakcím některých čtenářů, ještě jednou vysvětlit své stanovisko v této otázce?

Ve středu 27. 1. 2010 zrušil Městský soud v Praze rozsudek o rozpuštění občanského sdružení Komunistický svaz mládeže (KSM) z října roku 2006. KSM byl skandálně rozpuštěn na základě formulace ve svém programu: „KSM stojí na straně úsilí o revoluční překonání kapitalismu a o nastolení ekonomických (odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským) a společenských (zavedení socialistické demokracie) podmínek pro budování socialismu jako prvního stupně k vytvoření společnosti komunistické, jejíž vybudování je konečným cílem."

Postoje funkcionářů KSČM na všech úrovních budí rozpaky, které se ovšem nerovnají trapnému úsměvu, ale spíš vyloženému zhnusení. Jak jinak by bylo vysvětleno chování brněnských zastupitelů při hlasování o památníku padlých rudoarmějců v Králově Poli nebo zrušení čestného hrobu E. Barši či mlčení funkcionářů ze Zlínského kraje ohledně vandalské „úpravy" památníku nacisty vypálené Ploštiny. Ve výčtu by se dalo pokračovat - vždyť každý ve svém okolí by mohl jmenovat řadu podobných akcí, která se však netýkají jen pomníků, které zde slouží jako vpravdě decentní příklad nekomunistické politiky dnešní komunistické strany. KSČM chce vše zvládnout střízlivě, státotvorně (nežijeme však v typicky buržoazním státě?), klidně, pasivně a tak nějak bez hluku. Inu, kdo nic nedělá, ten nic nepokazí…

Josef Hybeš (29. 1. 1850 - 19. 7. 1921) se narodil v obci Dašice u Pardubic, nedokončil základní vzdělání a již od svých devíti let pracoval jako dělník v textilním průmyslu. Nejprve pomáhal svému otci, který provozoval tkalcovskou dílnu, brzy však odešel za prací do Vídně.
V roce 1870, tedy ve svých dvaceti letech, stál v čele stávky, kterou bylo dosaženo zvýšení platů tkalců o 12 procent. Snažil se organizovat a sjednocovat dělníky v jejich úsilí o zlepšení pracovních a životních podmínek. Dobu a společenskou situaci, ve které Josef Hybeš působil, velmi dobře ukazuje televizní zpracování literární předlohy V. Neffa Zlá krev z 80. let. Tento seriál před nedávnem reprízovala Česká televize.
Roku 1868 Hybeš spoluzakládá První všeobecný dělnický vzdělávací spolek ve Vídni, založil i Dělnickou jednotu a vzdělávací spolek Rovnost. V roce 1876 vedl stávku vídeňských textilních dělníků, za tuto aktivitu byl zatčen a uvězněn, téhož roku byl zvolen do ústředního výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Od roku 1881 působil jako redaktor stranického tisku (Dělnické listy, Hlas lidu, Posel lidu, Textilník). Roku 1884 byl pro svoji aktivní činnost novináře a při organizování dělnictva z Vídně vypovězen do rodné obce.

Dovolím si zareagovat na názory komunistického senátora Václava Homolky, uveřejněné v Haló novinách dne 25. ledna v rubrice Zeptali jsme se. Hned zkraje nás pan senátor ubezpečil o své bezmezné oddanosti politickému systému buržoazní demokracie, a to když uvedl, že Senát zde existuje jako „neoddělitelná součást dvoukomorového parlamentu, zakotveného v Ústavě ČR". Za takovou státotvornost by se nemuseli stydět ani členové ODS, u nichž by to bylo na rozdíl od komunisty v souladu s jejich postoji. Komunisté se ale na svět a tedy i na ČR dívají optikou boje tříd. Pro vládnoucí buržoazii není existence Senátu nijak zbytečná - Senát výtečně funguje jako pojistka proti demokracii. Do České republiky přivedl Senát i „posílení většinového prvku parlamentní demokracie." Své uplatnění v něm nalezli i antikomunisté typu bývalého stranického kádra Jaromíra Štětiny (volně cestujícího po všech koutech tehdejšího Sovětského svazu) i aktivního svazáka z doby před kontrarevolucí Martina Mejstříka.

V Reflexiách zo 14. januára, dva dni po prírodnej katastrofe na Haiti, ktorá zničila túto bratskú, susednú krajinu, som napísal: "Kuba, aj napriek tomu, že je chudobným a blokovaným štátom, už veľa rokov pomáha Haiti. Okolo 400 lekárov a zdravotníckych odborníkov poskytuje Haiťanom svoje bezplatné služby. V 227 z 337 obvodov, pracujú naši lekári každý deň. Okrem toho je tam už aj najmenej 400 mladých haitských lekárov, promovaných na Kube, ktorí budú pracovať spolu s posilou, ktorú vyslala naša krajina na záchranu životov, v tejto kritickej situácii. To znamená, že sa bez problémov môže zmobilizovať okolo 1000 lekárov, ktorí sú už v kajine, aby spoločne s lekármi z iných štátov, zachraňovali životy a rehabilitovali zranených Haiťanov".
„Situácia je veľmi ťažká - oznámila nám vedúca kubánskej lekárskej brigády - ale už sme začali zachraňovať životy".

Na internetové stránky o socialistickém Československu - http://cssr.komsomol.cz - bylo do sekce "Budování socialistické společnosti a úspěchy socialismu (1948 - 1989)" přidáno 53 nových snímků a jejich celkový počet v této sekci se tak zvýšil na 247. Nově přidané fotografie pocházejí zejména z politických akcí (oslavy 1. máje a XV. sjezd KSČ), architektury (Havířov a Přerov 50. - 70. let) a ozbrojených sil (Lidové milice), nechybí ani několik fotek z průmyslu a služeb. Děkujeme všem, kteří poskytli obrazový materiál.

„Pane Peči, dostal jsem od Vás výzvu, abych řešil anonymní dopis, který Vám byl zaslán a který jsem rovněž obdržel. Nevím o jakých praktikách OV KSČM hovoříte. Možná, že tento anonym je i odpovědí na Váš "vulgární"dopis, který rozdával s. Petržela v loňském roce na zasedání VV OV KSČM. Po zveřejnění Vašich dalších pomlouvačných článků možná někomu došla trpělivost a napsal tento anonym. Určitě jste ho k tomu vyprovokoval. Žádný anonym nebudu řešit, tyto jsem házel do koše celý život. Věřím, že tak udělá i ÚV a OLKR KSČM. Policii jsem již informoval, byl jsem jimi dotázán na moje stanovisko, seznámil jsem je s Vašimi aktivitami. S pozdravem Josef Mádr"

Příjezd spojeneckých vojsk do ČSSR sám o sobě nezaručil normalizaci politických poměrů - spíše naopak, stal se zdrojem nepokojů a demonstrací. Bylo třeba schopného stranického a státního vedení, které by narůstající problémy zvládlo. Z dohod mezi československými a sovětskými představiteli vzešel jako nejschůdnější kandidát na prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáv Husák, kterého byli ochotni podporovat představitelé různých názorových proudů a on mezi nimi dokázal vytvářet určité kompromisy.
Gustáv Husák se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ v dubnu 1969. Na místě předsedy federální vlády nahradil Oldřicha Černíka v lednu 1970 Lubomír Štrougal, a tak se vytvořil na více než 17 let stabilní stav (G. Husák byl prvním, později generálním tajemníkem ÚV KSČ do listopadu 1987 a L. Štrougal předsedou vlády do října 1988). Oběma knihami probíhá spor o tom, zda soudruh Husák při normalizaci poměrů ve straně a společnosti mírnil požadavky sovětského vedení (jak tvrdí L. Štrougal) nebo naopak „udělal víc, než po něm chtěl Brežněv" (tvrzení „přednormalizačního" člena ÚV KSS Miroslava Kusého, V hlavní roli..., s. 87)

„Ty vole, čum, co to tam má napsaný." „Cože? Ká-es-čé-em, jo? Ty pičo, to je úplná demence tohlecto!"
Toto se mi stalo před pár dny při jízdě v MHD. Ale co, doznávám se, plně jsem si podobné posměšné řečičky zasloužil. Dovolil jsem si totiž udělat strašnou věc. Připnout si na bundu odznak s nápisem „S námi to půjde líp - KSČM" a znakem strany. „Chápeš to? Jak to může nosit?" Otočil jsem se, abych zjistil, kdo vlastně tato slova vyřkl. Že můj pohled spočinul na třech klucích, kteří jsou věkem zhruba stejně staří jak já, kolem 17 let, jsem už tak nějak čekal. Oči jednoho z nich zíraly přímo na můj odznak a výraz jeho tváře naznačoval, že poprvé v životě vidí mladého komunistu. Absolutní výraz nepochopení...

V ultranacionalistickém slovenském časopise Extra plus se rozpoutala další aféra. Tentokrát se jedná o umístění sochy prvního československého prezidenta T. G. Masaryka před budovou Slovenského národního muzea. Je to už aféra s pořadovým číslem 2. První bylo obnovení pomníku M. R. Štefánika od vynikajícího sochaře B. Kafky (autor slavného Žižkova pomníku na Vítkově, profesor na AVU v Praze, kde vychoval i řadu slovenských sochařů - např. Fraňa Gibalu). Trapná aféra, vyvolaná šovinistickou SNS, která aktivizovala primitivní myšlení některých ľuďáckých pohrobků, štvala jak proti dílu sochaře Kafky (což ukázalo kulturní negramotnost klerofašismu), tak proti pojetí Štefánika, proti lvu (mimochodem vynikající soše) jako znaku „českého kolonialismu", tak proti československému státu jako takovému. Teď je na řadě Masaryk. Masaryk od Ladislava Šalouna, vynikajícího umělce období secese - jednoho z prvních nositelů titulu „národní umělec".

Nelze než položit si otázku: je záměrem tohoto buržoazního státu skutečně zakázat fašistické organizace či strany a jejich představitele trestat? Je buržoazie natolik v úzkých, že je ochotna uchýlit se k fašistické verzi a byli by fašisté schopni získat moc jindy, než v době společenské krize? Neprobíhá fašizace společnosti plíživěji, nenápadněji, ale o to nebezpečněji než jindy?
Odpovím krátce. Pochybuji, že stát Dělnickou stranu zakáže; pokud ano, bude to jen maskirovka. Dál budou stejní fašisté působit pod jinou hlavičkou. Buržoazní stát v tomto stádiu kapitalismu nemůže mít snahu zcela udusit své druhé já. Zabít svého potenciálního nástupce. Může ho jen držet jako psa na řetězu u boudy.

Následujícím článkem se pokouším reagovat na přečtení dvou knih vydaných v nedávné době: 1.) Marie Formáčková: „V hlavní roli Gustáv Husák - Tragédie jednoho osudu" (BVD, s.r.o. a FUTURA, 2009), 2.) Kolektiv autorů (neuvedeni): „Štrougal o Husákovi a jiné vzpomínky na minulost" (Antonín Boráň - BONDY, Praha 2009). Je mi jasné, že se tímto článkem málokomu zavděčím, protože se v něm musím dotknout období novodobých dějin hodnocených členy současného komunistického hnutí velmi rozdílně: období politických procesů, tzv. Pražského jara, normalizace a kontrarevoluce let 1989 - 1990, tedy vlastně celého období budování socialismu v Československu, s nímž je osobnost Gustáva Husáka neodmyslitelně spojena.

Chtěl bych se vyjádřit k článku "Proti neonacismu to chce maximum spojenců" od Josefa Skály. Myslím, že je od základu mylný a nemůžu jinak než položit jednu otázku: proč oficiální levice, jako je třeba KSČM, začala významně varovat před neonacismem ve chvíli, kdy represivní moc státu zatýká příslušníky tohoto hnutí, ve chvíli, kdy stát usiluje o zákaz Dělnické strany a ideologové mluví o neonacistech jako o nebezpečí pro stát? V době, kdy oficiálním představitelům státu byly neonacistické bojůvky lhostejné a nikomu jejich násilí nevadilo, lidé z KSČM mlčeli, ale jakmile začalo mediální běsnění proti nebezpečí neonacismu a zatýkání lidí, KSČM spustila antifašistickou písničku.

8. dubna 1975 napsal tzv. "disident" (agent imperialismu) Václav Havel dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ dr. Gustávu Husákovi, ve kterém uvedl mj.: "...v našich závodech a úřadech se ukázněně pracu­je, práce občanů má viditelné výsledky ve zvolna se zvyšující životní úrovni, lidé si staví domy, kupují auta, plodí děti, baví se, žijí. To všechno by samozřejmě ještě nemuselo - po­kud jde o úspěšnost či neúspěšnost Vaší politi­ky - mnoho znamenat... Lidé ovšem zdaleka nedělají jen to, že chodí do práce, nakupují a žijí si po svém. Dělají víc: vyhla­šují četné pracovní závazky, které plní a překračují; jednotně se účastní voleb a jednomyslně volí na­vržené kandidáty; aktivně pracují v různých politických organizacích; účastní se schůzí a manifestací; vyslovují svou podporu všemu, čemu mají; nikde není možno pozorovat známky nesouhlasu s čímkoliv, co vláda dělá."

V pátek 15. 1. 2010 Výkonný výbor Ústředního výboru Komunistické strany Čech a Moravy (VV ÚV KSČM) v rámci tzv. „reorganizace" odvolal soudruha Doc. Ing. Hassana Charfo, DrSc. z funkce vedoucího Mezinárodního oddělení ÚV KSČM. Přinášíme text vystoupení vedoucího oddělení mezinárodních styků ÚV KSČM Hassana Charfo v sobotu 25. 11. 2006 na mezinárodní konferenci „Komunisté a další demokratické síly za lidská práva a demokracii v Evropě a ve světě - aktivně proti antikomunismu" konané v pražském hotelu Olympik jako důkaz toho, že někteří vedoucí činitelé KSČM - likvidátoři - cíleně odstavují nejschopnější a marxismu nejvěrnější kádry. Svaz mladých komunistů Československa - Komunistický svaz mládeže děkuje soudruhu Hassanu Charfovi za jeho dosavadní práci pro komunistickou stranu a hnutí, za jeho podporu rozpuštěného Komunistického svazu mládeže a přeje mu mnoho úspěchů do další revoluční činnosti.

Věnuji ústřednímu výboru Komunistické strany Čech a Moravy. J. Nový
Oportunismus - (lat. opportunus - vhodný) - přizpůsobení politiky a ideologie dělnického hnutí zájmům a potřebám neproletářských (buržoazních a maloburžoazních) vrstev. ... Pravicový oportunismus ... projevuje se v odmítání revolučních metod boje, v kompromisnictví s buržoazií a nakonec ve faktickém zřeknutí se boje za socialismus. ... „Levicový" oportunismus ... bojuje za nejradikálnější metody boje, odmítá všechny kompromisy, každou možnost spolupráce s reformistickými organizacemi, přehlíží boj za uskutečnění dílčích požadavků pracujících.
(Slovník vědeckého komunismu, Svoboda, Praha 1978, s. 167)

Správy, ktoré prichádzajú z Haiti, svedčia o veľkom chaose, ktorý sa dalo čakať v tejto mimoriadnej situácii, spôsobenej katastrofou.
Vo všetkých kútoch sveta zažívali ľudia prekvapenie, šok a dojatie v prvých chvíľach, a samozrejme rozhodnutie, poskytnť pomoc hneď a zaraz. Čo treba poslať? Ako to poslať do tejto malej karibskej zeme z Číny, Indie, Vietnamu a iných štátov, vzdialených desiatky tisíc kilometrov? Ohromná sila zemetrasenia a ohromná chudoba v krajine, vyvolali v ľuďoch potrebu pomôcť akýmkoľvek spôsobom.

„Plevel vyroste, kamkoliv přijde a jemu všechna čest. / Vinni jsme my / Odkud jsou všichni ti paraziti, co se tu rozmohli? / Ne, starý můj, vinni jsme my, že jsme je pustili…"
Tato slova z písně „Krivi smo mi" („Vinni jsme my") od jugoslávského zpěváka Djordje Balaševiče mi připomíná situaci v dnešním komunistickém hnutí a především sebekriticky vzato i situaci těch, jako já, kteří dlouho věřili, že stranické struktury opravdu myslí tak, jak mluví a že také podle toho pracují. Dnes vím - byl jsem naivní. Vinen jsem opravdu i já, stejně jako řada dalších, že jsme se včas neozvali, že jsme si leccos nechali nabalamutit, že jsme ustupovali a čekali na zázrak. A přišel jen ten plevel. Schůze, pléna, sjezd - vše v duchu kompromisu, skupinově jednohlasně - vlastně ani nevěděli za co a proti čemu. Neměl jsem rozhodovací právo, ale sám vím, že jsem se měl ozvat dříve. Nicméně ti, kteří o čemsi rozhodnout mohli, se už s těmi parazity drží za ruku nebo se plevelem sami stali.

Jedním z kvalitních sovětských filmů, které lze dnes v ČR sehnat levně na DVD, je „Čapajev" - „slavné tragické drama o legendárním bolševickém veliteli z doby občanské války v Rusku", jak se praví v podtitulu. (Vydal TERRAN, Praha 2009, doporučená cena 49,- Kč.) Film režisérů Sergeje a Georgije Vasilevových podle námětu Dmitrije Andrejeviče Furmanova připravený společností „Lenfilm" se stal jedním z nejúspěšnějších sovětských filmů v historii. Premiéru měl 6. listopadu 1934 a jen za první rok od uvedení jej shlédlo přes 30 milionů lidí na území SSSR. Obrovský úspěch měl však i v zahraničí - jako nejlepší zahraniční film byl oceněn v USA v roce 1935 a ve Francii 1937. Současné české vydání umožňuje zhlédnout film v českém znění nebo v ruském znění s titulky. České znění vám nedoporučuji - novodobý dabing podobný tomu u západních „dramat" se ke starému sovětskému filmu vůbec nehodí.