Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že jsme se problematikou voleb v buržoazní demokracii zabývali již v minulosti, leč jsme aktuálními svědky předvolební komedie (většinou) stejných herců v různých maskách, tak proč se nepokochat ironií světa?
Připomínám, že jednou ze základních komponent buržoazní demokracie je vytváření iluze různosti politických stran a sil. Všechny buržoazní strany, tj. ty strany, které zastávají zájmy vládnoucí třídy v kapitalistickém společenském systému - buržoazie, tudíž jsou oporou tohoto systému a brání jeho kvalitativní změně, rozehrávají nejen před volbami Festival různosti. Prostřednictvím vlastních sdělovacích prostředků (ať už si říkají veřejnoprávní nebo komerční) roztáčejí hru o emoce příjemce, hru často primitivní a vulgární, která má dokázat zásadní rozdíly mezi reprezentanty buržoazních stran. Jelikož tito představují různé skupiny buržoazie, mohou se v konkurenčním boji skutečně čas od času potýkat, soupeřit, ale to základní, zdroj vlastní obživy, mají společné - lidskou práci, jejíž část v podobě nadhodnoty kradou, aby generovaly zisk. A na tom se vesele vždy shodnou. Proto je velmi často neznalý divák překvapen, když si dosud hraně nepřátelské buržoazní strany začnou po volbách, pod hesly ochrany státních zájmů a odložení části stranických priorit, padat do náruče. Nemusím snad dodávat, že nejde o jev v kapitalismu nikterak výjimečný, příklad německých a rakouských velmi častých velkých koalic je toho důkazem. Ostatně česká tzv. Opoziční smlouva, nebo koalice ODS a ČSSD v krajích a municipalitách jsou rovněž dostatečně vypovídající.

Parafrázuji slova jednoho mého známého: Zaobírat se každým hovnem, které se objeví na internetu vede jen k tomu, že čím víc se s takovým předmětem mažeme, tím víc je smrdět. Proto si myslím, že řešit nějaké podivné video přivandrovalého pražského Pepíka odkudsi od Prachatic a dcery herečky ze seriálu, nyní zakázaného, Okresu na severu, od níž podědila snad jen ztřeštěnost, ale na rozdíl od dcery uměla hrát, je zbytečnou ztrátou času.
Přesto se k tomu musím vyjádřit, protože za mě tyhle dva nemluví a to ani omylem. A to za dost mladých lidí.

Setkávám se s tím denně. Mí vrstevníci si zanadávají na současnost, a když se přiblíží téma volby, přiznávají svou neúčast nebo dokonce jaksi z principu volí pravici. Je to moderní, prý, být mladý a volit pravici. Když se zeptám proč, je to z jejich strany již horší. Prý nechtějí zadlužování, chtějí mít práci a důstojnou mzdu bez seškrtání daněmi. A chtějí žít. Žít. Čím méně povinností a závazků mají, tím více chtějí žít. A čím více jsou vázáni na své rodiče, existencionálně, tím chtějí žít ještě více... Že se i u nich objevují uměle společností vyvolávané střety vůči starší generaci či národnostním menšinám - o tom vůbec nepochybujte...

Vytvorme novú ľavicovú stranu! Takú stranu, ktorá svoju spokojnosť nehľadá v kapitalizme, ale prisahať bude na socializmus. Vytvorme takú ľavicovú stranu, ktorá sa nebude zaoberať len svojou minulosťou, ale súčasnými problémami občanov. Takú stranu, kde si každý nájde svoje miesto a každý bojuje proti kapitalizmu. Takú ľavicovú stranu, kde nebude len debatný klub intelektuálov, ale pre robotníkov, pracujúcich budú bojovať po každej stránke.

V nedávné době jsem viděl působivý film Zakázaný výlet, rodinný film ČSSR z roku 1981. Vysílal jej televizní program CS film. Rozšířenější a sledovanější stanice jej nezařadí, nedojde-li k radikálnímu zlepšení společenských poměrů. Rozněcuje totiž třídní nenávist proletariátu k buržoazii, což je v buržoazní společnosti (buržoazní demokracii nebo - což je jinými slovy totéž - diktatuře proletariátu) zakázáno. V ní jsou požadována "díla", která sice podněcují třídní nenávist také, ale podněcují třídní nenávist buržoazie k proletariátu a v podstatě i neuvědomělého proletariátu k sobě samému.

Pre našu dobu je charakteristická jedna vec, ktorá nemá obdobu: imperializmus spôsobil, že ľudskému rodu hrozí vyhynutie.
Táto smutná skutočnosť by už nemala prekvapiť nikoho. V posledných desaťročiach bolo badať jej neuveriteľne zrýchlený nástup.Znamená to, že Obama je zodpovedný za túto hrozbu? Nie! Dokazuje to len, že jednoducho ignoruje skutočnosť a nechce a nemôže ju vyriešiť. Viac-menej sníva o veciach iracionálneho sveta. „Idey bez slov, slová bez zmyslu", ako povedala jedna vynikajúca poetka.

Komunisté i další občané všech generací, kteří nezapomínají na památku našich hrdinných osvoboditelů od fašismu, se v neděli 9. 5. 2010 shromáždili v Praze u bývalého pomníku na náměstí Sovětských tankistů (dnes dočasně náměstí Kinských) na Smíchově a na čestném pohřebišti rudoarmějců na Olšanských hřbitovech, které je národní kulturní památkou. Obou akcí se účastnili také členové Svazu mladých komunistů Československa s prapory. Přinášíme články z Haló novin z pondělí 10. 5. 2010, o obou shromážděních informující.

Předsedkyně Okrašlovacího spolku Milada Sokolová se vyjádřila k nepříjemné události, která uplynulý týden postihla stovky Prostějovanů - pádu ekonomického gigantu OP.
Milada Sokolová, předsedkyně Okrašlovacího spolku: "Pád OP Prostějov je pro město velká rána. Je to konec podniku, který byl dlouhá desetiletí jedním ze symbolů města. Konkurz OP se k tomu dotkne stovek lidí, kteří přijdou o práci, a to navíc v době krize, kdy najít uplatnění v jakémkoliv oboru je velký problém."

Článek Volebního speciálu iHNed.cz dokazuje oprávněnost tvrzení Svazu mladých komunistů Československa o pronikání mladých kariéristů, kteří ideově v žádném případě nejsou komunisty, do funkcí a na místa kandidátek KSČM, kde jsou často upřednostňováni před mladými zastánci marxismu-leninismu. "Ideje" středočeského kandidáta do Poslanecké sněmovny Bc. Jana Klána jsou marxismu natolik cizí, že to nenechal bez povšimnutí ani server Hospodářských novin. Po skandálním odstoupení pražské kandidátky Lucie Rovné, která ukončila svou činnost v komunistickém hnutí ostrou kritikou KSČM z pravicových pozic, je Klánovo otevřené odmítnutí myšlenky komunismu dalším pádným důkazem probíhající infiltrace nekomunistů - kariéristů a vytlačování zásadových soudruhů v KSČM.

»Od chvíle, kdy zvítězila v roce 1959 kubánská revoluce, nedošlo v této zemi k jediné vraždě, mučení nebo mimosoudní popravě, nikdy neexistovala žádná eskadra smrti ani žádná 'operace Kondor'. Kuba má za sebou čistou a příkladnou cestu, pokud jde o ochranu práva na život, včetně nezištných operací mimo své hranice«.
Autorem tohoto prohlášení není nikdo jiný než Bruno Rodríguez Parrilla, ministr zahraničních věcí Kuby, uvedl brazilský server Vermelho. Řekl to v projevu předneseném v Radě pro lidská práva v Ženevě začátkem března letošního roku. Jeho slova shrnují rozhořčení nad zuřivou kampaní proti Kubě a její vládě, kampani, která zesílila po smrti - 23. února - po hladovkové stávce Orlanda Zapaty Tamaya, obyčejného vězně, představovaného nyní jako vězně politického. Smrtí Zapaty Zamaya bylo světovou pravicí a velkými sdělovacími prostředky, časopisy a televizními sítěmi máváno jako hrůznou trofejí. Napětí pokračovalo zahájením, v den smrti Zapaty Tamaya, hladovkové stávky dalšího obyčejného vězně, kterým je Guillermo Fariňas Hernandez, představovaný světu jako novinář.

Některé závažné informace, které přinesla režimní média o současném vývoji v Řecku
tn.cz, 5. 5. 2010: Plameny, slzný plyn a tři mrtví před parlamentem. Řekové se bouří
Řecká policie zasáhla slzným plynem proti 50 demonstrantům, kteří se pokoušeli násilím dostat do parlamentu.
V Řecku gradují protesty lidí, kterým se nelíbí plánované škrty v platech státních zaměstnanců. Dav se sešel před budovou parlamentu, kde poslanci jednají o tom, kdo si bude muset utáhnout opasky. Pokračují tak masové demonstrace, které zachvátily Řecko už v úterý.

Dne 1. 5. členové a sympatizanti kolínského SMKČ podpořili svojí účastí prvomájové oslavy KSČM. Kontingent mladých komunistů, vybavený propagačními materiály a vlajkou s Che Guevarou, se stal objektem zájmu nejen místních médií jako Kolínský deník, ale i místních antikomunistů. Jeden antikomunista suverénně napochodoval přímo ke skupince mladých a po krátkém pohledu na vlajku s Che konstatoval, že Che Guevara je vrah, zřejmě v očekávání, že budeme zaskočeni jeho pracným výrokem. Odpovězeno mu bylo, že pro antikomunistu každý komunista vrah, a že pokud si myslí, že vlajku sundáme, pak že se mýlí a nemá nic takového očekávat.

Současná mediální praxe operuje stále ještě často termíny, které ani v minulosti neodrážely realitu, ve které jsme v letech 1948 až 1989 žili. Úmyslně tu vynechávám střet či jistý souběh termínu „totalita" s termínem „železná opona" v různých mediálních prezentacích. Ten prvý zdomácněl po roce 1989, zatímco ten druhý zdomácněl prakticky ihned po roce 1945, tj. po druhé světové válce, když se začaly realizovat dohody Jaltské konference. Jejich realizace od toho momentu omezila mocenské pozice euroatlantické hemisféry.

Dopis čtenáře našich stránek Petra Otázala
Když chcete nějaký systém změnit zevnitř, není moc moudré ignorovat pravidla, na jejichž základě funguje. Tahle věta vstřebaná v čase mých vysokoškolských studií mne napadla kdysi ve chvíli, kdy jsem zavítal na stránky Svazu mladých komunistů Československa. Symbolika a rétorika 50. let minulého století včetně důsledného respektu Stalina a mnoha představitelů komunistického hnutí, o jejichž skutečném přínosu pro rozvíjení socialismu by se dalo polemizovat. Snad jen modré košile chybí, namísto nich tričko s Che Guevarou - aspoň něco, i když v textu stránek dle mého názoru tento revolucionář vzhledem ke své popularitě zbytečně zapadá.

Svaz mladých komunistů Československa připravil leták k 65. výročí osvobození Československa od fašismu, na kterém měla rozhodující podíl Rudá armáda Svazu sovětských socialistických republik. Výročí osvobození si připomínáme tradičně 9. května, kdy bylo v r. 1945 osvobozeno hrdinnou Rudou armádou hlavní město Praha.
Leták ke stažení ve formátu PNG ZDE (1,10 MB).

V sobotu 1. 5. 2010 se členové a sympatizanti Svazu mladých komunistů Československa zúčastnili oslav Svátku práce mimo jiné oblasti i v hlavním městě Praze, kde prvomájové shromáždění pořádala Komunistická strana Čech a Moravy na Výstavišti (dříve Park kultury a oddechu Julia Fučíka). SMKČ měl stánek na důstojném místě blízko vchodu do areálu Křižíkovy fontány, společný s Komisí mládeže Pražské rady KSČM a mladými kandidáty KSČM do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Společný stánek mladých členů i nečlenů SMKČ, ozdobený i praporem Komunistického svazu mládeže, jehož plné aktivizaci brání bojkot ze strany několika zbabělých likvidátorů, vyvrací pověsti o údajném rozdělení komunistické mládeže do několika nesmiřitelných skupinek. Ve skutečnosti se oslav Svátku práce zúčastnili ti, kteří se chtějí za cíle komunistického hnutí angažovat, společně - a ti, kteří hnutí pouze rozkládají a rozkrádají, zůstali povětšinou doma. Až na lídra pražské kandidátky do Sněmovny, zkorumpovaného kariéristu Dolejše, který řečnil...

V minulém týdnu se, jak známo, konaly studentské volby. Už od začátku vzbuzovaly mírné rozpaky a kontroverze. Poté, co proti jejich konání vystoupili sociální demokraté, rozhodly se mnohé školy od projektu upustit. Prý z obavy, aby jim sociálně demokratičtí hejtmani neseškrtali dotace. Tento krok však v konečném důsledku pravděpodobně vedl k výraznějšímu úspěchu pravice, neboť se voleb vzdávaly státní, nikoli soukromé školy, kde je logicky podpora pravice vyšší. Obavy panovaly zejména kvůli tomu, že by takový projekt odporoval apolitičnosti školských institucí a také že by mohl ovlivnit volby opravdové. Mohou se za tím skrývat i obavy ČSSD z výsledků, což jejich úniky v posledních dnech jen potvrzují.

Drahé soudružky, drazí soudruzi,
doufám, že jste prožili překrásný 1. Máj, ať to bylo doma s rodinou, v práci anebo společně s jinými soudruhy na náměstích a v parcích.
Doufám, že vám vaši sváteční náladu nezkazil žádný hloupý řečník se svými předvolebními kecy, zásoben materiály, které jsou spíše podobné podřadnému dámskému časopisu s nezbytnými recepty, křížovkou a soutěží o mikrovlnku.

Čest práci, soudružky a soudruzi!
Chci Vás jménem všech mladých brněnských komunistů nejen pozdravit, ale hlavně Vám něco málo sdělit o naší činnosti. Dnes máme první máj a jako každý rok jsme se my komunisté sešli, abychom si připomněli a oslavili svátek všech pracujících, a já pevně doufám, že se nám dnešní den vydaří přesně podle našich představ.

Vážené soudružky, vážení soudruzi, přátelé!
Když se před 120 lety poprvé slavil Svátek práce, četníci z celé Evropy byli v pohotovosti, nechyběla ani střelba do dělníků a krví zbrocená dlažba. Podobné nástroje poté používala vládnoucí moc proti pokrokovému hnutí i v dalším období, první republika budiž toho důkazem. Zdánlivě se časy změnily, ale takové zdání je falešné. Podstata systému zůstala stejná, odlišné jsou pouze formy, rétorika, kvalitní propaganda - a o to klamavější a nebezpečnější systém je. Ještě dnes se v mnohých částech světa i Evropy brání mocní pokroku bodáky, v ČR a tzv. vyspělých zemích likvidují své protivníky mnohem rafinovaněji, denunciacemi, náhlým zmizením, záhadnou nehodou či smyšleným trestním činem........

To, že můj článek bude číst těžko někdo jiný, než člověk seznámený se součastnými událostmi v KSČM, mě opravňuje přeskočit jakékoliv úvody a přejít rovnou k věci.
Lucii Rovnou neznám, nikdy jsem s ní nemluvil, nic jsem od ní, mimo zpráv z posledních dnů, nečetl. Přesto si dovolím z toho mála vyvodit nějaké zavěry a snad budu dotčenou i trochu charakterizovat, ale nejde tu zas tak o ni samotnou…

Na 24. dubna 2010 vyzval SMKČ, kromě jiných akcí, rovněž k podpoře pietního aktu pořádaného každoročně KSČM na výročí vypálení obce Ploština nacisty.
Akce pro nás začala již v časných ranních hodinách, kdy jsme se shromáždili na autobusovém nádraží ve Zlíně s prapory a odhodláním. Na místo pietního aktu pořádal totiž SMKČ, pod vedením místního zkušeného soudruha, pochod Vizovice - Ploština. Přestože terén byl místy náročný a příroda nám občas doslova házela klacky pod nohy, všichni soudruzi a soudružky pochod absolvovali s přehledem. Tato část akce byla pro nás mladé nejen turistickou aktivitou a procházkou krásnou krajinou, ale rovněž připomenutím odbojových skupin a partyzánů, kteří se místními lesy za nacistické okupace něco nachodili. Kdo ví, zda, při současném trendu fašizace společnosti, nebyl náš pochod rovněž přípravou na věci budoucí.

Svaz mladých komunistů Československa připravil leták ke kauze podvodné privatizace bytů OKD. Ke stažení ve formátu A4 ZDE (PDF, 1,02 MB), ve formátu A5 ZDE (2 letáky vedle sebe, PDF, 1,06 MB). O případu jsme již informovali v článku Ke kauze bytů OKD a ve Stanovisku SMKČ k situaci nájemníků byzů patřících v minulosti podniku OKD.
Sleduj kauzu bytů OKD! Zítra můžeš být na místě jejich nájemníků Ty!

Už poosmé - je to vůbec možné? - jsem se zúčastnil akce, která byla tehdy mou zcela první veřejnou. Tehdy tam přišlo pár soudruhů, ale přesto, že akce svým způsobem, i umístěním, je a bude malou akcí, se na ní počet účastníků každý rok zvyšuje.
A ještě něco je na této akci zvláštní: velkou skupinou je na ní každoročně komunistická mládež. Komsomolci si před bustou maršála SSSR R. J. Malinovského na Malinovského nám. v Brně (jedno z mála, které zde uniklo ideologickému přejmenovávání po „sametovém převratu") každoročně připomínají památku 65. výročí osvobození Brna od nacismu Rudou armádou.

Ve čtvrtek dne 29. 4. 2010 projednávalo zastupitelstvo města Zlína návrh městské rady na odebrání čestného občanství soudruhu Klementu Gottwaldovi, který ho obdržel roku 1946. Účastnil jsem se celého jednání, a proto jsem mohl po delší době sledovat tuto stafáž demokracie in natura. Kdyby to nebylo k pláči, dal bych se do smíchu. Kromě zástupců KSČM se v zastupitelstvu téměř nikdo neúčastnil diskuze, nedotazoval se pravičáckého vedení města, jehož návrhy byly schvalovány jednohlasně a aklamativně, jako na pokyn velkého bratra. Diktát rady města a poslušná, znuděná pimprlata z vládnoucích stran - prostě diktatura buržoazie, takticky navlečená do různobarevných triček rádoby rozdílných stran. Tolik jenom pro ty, kteří ještě neodhodili růžové brýle a myslí si, že je obklopuje demokracie.

25. 4. jsem na okresním výboru KSČM v Gottwaldově (tedy dnes města Zlína, města dvou „tučňáků", tyčících se nedaleko Velkého kina a mrakodrapu), po skvělé a prosluněné akci na Ploštině, zhlédl na serveru www.YouTube.com „předvolební" klip dvou spratků, Marty Issové a Jiřího Mádla, který se jmenuje „Přemluv bábu, přemluv dědu..."
Spratci se tam snaží pobídnout jiné spratky, aby odjeli na vesnici a přemluvili tam své prarodiče, aby nevolili tzv. levici.

Sedmého dubna tohoto roku se opět konalo shromáždění v Katyňském lese, aby si připomnělo památku více než čtyř tisíc polských důstojníků, jejichž smrt má podle dnes převládajícího názoru na svědomí sovětský Narodnyj komissariat vnutrennich děl. Vůbec poprvé se zde setkali polský i ruský premiér, který přiznal přímou Stalinovu odpovědnost za tento masakr, odmítl však jakékoli obviňování ruského národa.
Dlouhou dobu svět přijímal sovětskou verzi, podle níž za hromadnými popravami stojí německý wehrmacht. Dokonce se Katyň měla stát jedním z bodů obžaloby nacistických pohlavárů během Norimberských procesů. Radikální obrat znamenal rok 1990, kdy sovětský vůdce Gorbačov prohlásil, že příkaz ke katyňskému masakru vydalo politbyro VKS(b).

PŘIJĎTE OSLAVIT SVÁTEK PRACUJÍCÍCH, SOLIDARITY A MÍRU! PŘIJĎTE VYJÁDŘIT PODPORU KOMUNISTICKÝM KANDIDÁTŮM KSČM DO POSLANECKÉ SNĚMOVNY PČR! Oslavy na mnoha místech celé České republiky!
Leták k 1. máji 2010 ke stažení v PDF - 453 kB
Leták k 1. máji 2010 ke stažení v GIF - 104 kB

Čtenář „Sovětskoj Rossiji" Ivan Michajlovič Cerkovnikov rozhořčený televizním pořadem „Tajný sok" (TVC 28. 07. 09), kde autoři bez rozpaků tvrdí, že maršál Vorošilov pomluvil svého zástupce M. Tuchačevského, jehož obvinili z vojenského spiknutí a popravili. „Jak je všechno jednoduché... Ale ukazuje se..." Autor dopisu prosí redakci udělit slovo osobám znalým věci, schopným zjistit skutečný obraz těchto dramatických událostí. Známý spisovatel, historik, politolog J. V. Jemeljanov pracuje nyní na knize „10 mýtů o roku 1937". Zveřejňujeme jeho zkoumání.

Ano, jak název napovídá, tento článek se týká dvou osob, už na první pohled skutečně velice „inteligentních a milých" mladých lidí, kteří si o sobě asi myslí, že jsou nejdokonalejší a nejchytřejší osoby na planetě.
A teď vážně. Je tomu tak pár dnů, co se na internetu objevilo jisté video. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, těch je tam totiž každý den víc a víc, ale tohle je věc tak trochu z jiného soudku, a to předvolebního. To by ještě také nebylo tak zvláštní, takových se také teď před volbami do sněmovny objevuje plno.

Nás, kteří jsme přes důchodový věk nepřestali každodenně sledovat politickou scénu, kam jsme po celá desetiletí patřili, nemůže ponechat v klidu ani současná celospolečenská krize v naší zemi. Záměrně používám o krizi adjektiva „společenská", ačkoliv se o ní dnes hovoří a píše jako o krizi politické. Je to stejné, jako s kapitalistickou krizí z nadvýroby, od jejíž podstaty má pozornost odvádět nepřesné hodnocení jako finanční krize. I v České republice je prapodstatou současných politických manévrů hluboká krize ekonomická a s ní propojená krize sociální. Země je po 20 letech budování kapitalismu (eufemisticky zvaného „tržní ekonomika") na samém okraji svých možností. Česká ekonomika je českou jen přibližně z 20 procent, rozhodující část průmyslu byla vytunelována a rozprodána zahraničním společnostem, po léta se nedaří sestavit a realizovat vyrovnaný státní rozpočet. Státní dluh dosáhl závratné výše jednoho bilionu sto šesti miliard Kč. Rozpočet proponovaný pro příští rok počítá s dalším schodkovým propadem ve výši 170 až 230 miliard Kč.

V sobotu 27. 3. 2010 jsme mohli na 2. straně HALÓ NOVIN číst otázku pro Vojtěcha Filipa, předsedu ÚV KSČM:
Stranický aktiv v České Lípě řešil za vaší přítomnosti situaci v této okresní organizaci. Co bylo cílem jeho konání?
(Podotýkám, že o den dříve oběhl elektronicky okresní výbory v celé republice soukromý demagogický výklad průběhu téhož aktivu v podání místopředsedy Luzara.)

Drazí přátelé, stejně smýšlející v naší vlasti i v zahraničí. Ústřední výbor VKSB vás všechny zdraví u příležitosti 1.MÁJE, dne mezinárodní solidarity pracujících všech zemí, u příležitosti Dne boje mírumilovných národů za svou nezávislost, proti hrozbě nové všeničící, nyní již jaderné války. Přejeme vám všem pevné zdraví a úspěchů v našem společném boji proti zvířecímu, dravému imperialismu USA. Přejeme úspěch v našem společném boji za SVĚT bez válek, za svobodnou,samostatnou volbu každého suverénního státu, každého národa, budovat svůj stát bez diktátu ze strany USA. Přejeme vám úspěch v boji za nezávislost a skutečnou demokracii, ne demokracii ,,pytlů peněz".

Strana neprivilegovaných, strana „demokratického socialismu" - KSČM - má za sebou dvacet let své existence. V úvodu Filipova rozhovoru v Haló novinách 31. 3. 2010 bylo zdůrazněno, že KSČM se od KSČ liší nejen v „historických podmínkách svého vzniku", ale „i v metodách práce". Jestliže údajně KSČ byla „založena po první světové válce pod vlivem revolučního vývoje" a „Komunistické internacionály působící těsně po hrůzných válečných masakrech… mělo to určité bariéry, jež ji později velmi limitovaly. Také po 2. světové válce sovětský vliv na její práci byl nepopiratelný a mnohdy dokonce neodpovídající československým podmínkám. Zasvé proto vzalo heslo »demokratického socialismu«, »české cesty«, o níž v předúnorových dobách mluvil Klement Gottwald a lidé kolem něj."

Minulý štvrtok 15. apríla som mal tú česť, že som mohol konverzovať s prezidentom Bolívarskej republiky Venezuela Hugom Chávezom, ktorý sa zastavil na Kube pri návrate z Nikaraguy. Málokrát v živote - môže byť, že nikdy - som nepoznal osobu, schopnú viesť skutočnú, hlbokú revolúciu viac ako desať rokov; bez jediného dňa oddychu, na takmer 1000 km² území, v tomto regióne, ktorý kolonializoval Iberický polostrov a po viac ako 300 rokov vládol 20x väčšiemu územiu s nesmiernym prírodným bohatstvom, vnútil mu svoju vieru, svoju reč a kultúru. Dnes by nebolo možné písať dejiny, keby sa zamlčalo, čo sa dialo na našej pologuli.

Když jsem si položil tuto otázku, napadlo mě hned několik důvodů. Zaměřím se ale na dva, které se mi zdají nejpodstatnější. Prvním důvodem je fakt, že současná politika lidi naprosto odrazuje od jakéhokoliv zájmu o ni, což vidíme u lidí všech věkových kategorií, nejen u mladých. To se samozřejmě odráží na účasti u voleb. Možná si někteří řeknete, že vyšší účast by zajistilo zavedení povinných voleb, jako tomu je například v Belgii nebo v Řecku. Ani tento způsob však není zcela účinný. A co je hlavní, zájem o politiku v lidech stejně neprobudí.

V noci ze 16. na 17. dubna 1945, tedy přesně před 65 lety, proběhl největší nálet na Plzeň za celou 2. světovou válku. Uskutečnilo jej angloamerické letectvo a jeho cílem měl být plzeňský železniční uzel a Škodovka. Avšak vinou lidského faktoru byly hranice posunuty a nálet zasáhl i okolní obytné čtvrti, především Doubravku. Při náletu zahynuly stovky obyvatel přilehlých čtvrtí, nejnižší uváděný počet obětí je 624 osob. Mezi oběťmi náletu byla mimo jiné i třída 38 dětí i se svou učitelkou, jejichž památkou je dnes pamětní deska v chodbě Konzervatoře poblíž Habrmannova náměstí, kde k tragédii došlo. Na tomto náměstí, po rekonstrukci parku, byla díky zastupitelům za KSČM a Úřadu MO4 znovu vysazena lípa, jež nese jméno Květa po zahynulé paní učitelce. Na kameni vedle lípy je napsáno: „Tato lípa byla věnována obětem náletu na Plzeň 17. 4. 1945".

Nedávné letecké netěstí u Smolensku bylo - nečekaně - dostatečnou prověrkou pro charakter KSČM a pro poznání skutečné vážnosti slova „komunistická" v jejím jméně. Ve zkratce a bez předmluvy uvedu to, co nejvíce bilo do očí: Zatímco mladí komsomolci dle svého přesvědčení - tj. komunistického bez uvozovek - uctili památku velikého V. I. Lenina - takzvaní marxisté jim v lepím případě zamávali z oken neorenesančního monstra ÚV, v případě nikoli horším, ale běžném, se na ně vykalali úplně - či je naprosto odmítli. Vždyť KSČM nemá s Leninem nic společného a když je třeba se dostat ke korytu v jakémkoliv buržoazním zastupitelstvu, osobnost tatíčka Masaryka je vždy po ruce.

K 140. výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina
22. dubna 1870 se narodil Vladimír Iljič Lenin (Uljanov). Nesporně největší osobnost XX. století, jemuž svým učením a dílem (Velkým říjnem a založením SSSR) vtiskl charakter. Až do svého přelomu bylo toto století ve znamení leninismu.
A bez ohledu na to, co se odehrálo, můžeme směle konstatovat: Leninovo učení nebylo poraženo, třebaže jeho dílo bylo zrazeno a zmařeno. Jeho revoluční odkaz, jeho myšlenky platí stále. Platí dnes a budou platit i zítra. Jakkoli se toto tvrzení může někomu zdát nadsazené, mnohým dokonce směšné, je pravdivé.

Než podám výtah z knihy generála Antonia Cordona „Viděl jsem Titovu zradu" (Nakladatelství Mír, Praha 1951), musím se dotknout ožehavé otázky „jugoslávského socialismu". V dnešních troskách komunistického hnutí prolezlých oportunismem je zvykem se nad „roztržkou" Jugoslávie s ostatními státy socialistického tábora nezamýšlet a prohlašovat prostě, že „hrdinný Tito se odmítl podřídit tyranskému Stalinovi a Stalin se všemi svými vazaly na něj proto byl zlý". Není bez zajímavosti, že tento „komunistický" názor je zcela v souladu se současnou antikomunistickou buržoazní propagandou.

Článek o únorovém „puči" od L. Färbera svědčí o naprostém nepochopení velkých únorových událostí v roce 1948. Není třeba rozebírat skutečnosti, které byly rozebrány tak kvalitními historiky jako např. V. Plevzou - a proto nepokládám za vhodné rozebírat smyšlenky tohoto obecního přeboru. Pan Färber nenabízí a nedovede nabídnout ze svého antikomunistického postoje ani jinou alternativu, než byl Únor - 25. únor, to bylo vítězství všech pracujících, kteří si nepřáli vítězství pravicového puče. Tedy nikoliv „demokracie", ale ani ne návratu do 1. republiky, ale k politickému systému fašistických režimů tehdejšího Španělska, Portugalska či Řecka. Vždyť vyústění této antikomunistické snahy o „demokracii" jsou maďarské události v roce 1956, organizované fašistickými šípovými kříži a místním klérem - i zde bylo naštěstí nebezpečí razantně a včas zažehnáno.

Na základě informací ve stranickém tisku KSČM jsem si koupil dvě doporučované knihy: Lubomír Štrougal - Paměti a úvahy, Zdeněk Klanica - Počátky Slovanů.
Po přečtení první knihy jsem se zhrozil, jaký člověk byl u nás 30 let ve vysokých funkcích a 15 let byl nejvýše postaveným Čechem ve státě. Dnes, 20 let po restauraci kapitalismu ve východní Evropě, nedokáže objektivně zhodnotit rozhodující události u nás i ve světě, i když byl často jejich přímým aktérem. Pozitivně hodnotí Chruščova a XX. sjezd KSSS, i když šlo o jasnou revizi marxismu-leninismu a o špinění výstavby socialismu v SSSR pod vedením J. V. Stalina. Rok 1968 hodnotí jako dobu zmařených nadějí sovětskou okupací. Evidentně však šlo o vážný pokus o restauraci kapitalismu v ČSSR umožněný revizionismem tehdejšího sovětského a československého vedení a až následně řešený vojenskou akcí.

Mal som to privilégium, že som mohol detailne sledovať hlas, vizuálne zábery, idey, argumenty, tváre, reakcie a potlesky delegátov záverečného zasadania IX. Kongresu UJC, ktorý sa konal v Konvenčnom paláci 4. apríla. Televízne kamery zachytia z blízka všetko dianie. Nepreháňam keď poviem, že to bol jeden z najemotívnejších momentov v mojom dlhom živote, plného náhod. Aj keď som tam nebol fyzicky prítomný, prežíval som všetko ako človek, ktorému sa premieta celý svet ideí, za ktoré bojoval tri štvrtiny svojho života. Za nič by ale nestáli idey a hodnoty revolucionára, keby sa nesnažil každú minútu, poraziť nevedomosť, s ktorou sa rodí človek.

Podľa prejavu armádneho generála, predsedu Štátnej rady a Rady ministrov Kubánskej republiky Raúla Castra Ruza, na záverečnom akte IX. Kongresu Zväzu mladých komunistov - UJC, Havana 4. apríla 2010.
Impérium a jeho spojenci sa vrhli do nového križiaceho ťaženia, v ktorom sa snažia démonizovať Kubu. Ich mocná politická a mediálna mašinéria odštartovala kolosálnu operáciu klamstiev s cieľom diskreditácie revolučného procesu, destabilizácie štátu a vytvorenia podmienok na rozbitie nášho spoločenského systému.

Ve čtvrtek 22. dubna 2010 uplyne 140 let od narození jedné z nejvýznamnějších osobností světových dějin a dějin dělnického hnutí, geniálního myslitele, filozofa, revolucionáře a státníka Vladimíra Iljiče Lenina.
V. I. Lenin (vlastním jménem Uljanov) se narodil v rodině ruského pedagoga Ilji Nikolajeviče ve městě Simbirsk (od r. 1924 Uljanovsk) na řece Volze. Pokroková výchova v rodině, četba revolučně demokratické literatury, sociální realita pracujících carského Ruska, které na jednu stranu prodělávalo průmyslovou revoluci a začínal zde průmyslový kapitalismus, na druhou stranu však bylo tíženo značnými relikty feudalismu. To všechno formovalo vývoj osobnosti mladého Lenina. Podstatný vliv na něj měl také jeho bratr Alexandr, který byl za podíl na neúspěšném pokusu o atentát na cara Alexandra III. v roce 1887 popraven.

Při objektivním zkoumání historických faktů a jejich souvislostí, zvláště pokud jde o zkoumání takového historického procesu, jakým bylo obrovské a cílevědomé úsilí o vytvoření nového společenského řádu, prvé fáze nové, komunistické společensko-ekonomické formace - socialismu, je pro marxisty nezbytné uplatnit znalosti dialekticko-materialistického pojetí dějin, vědeckého socialismu a marxistické politické ekonomie. To mj. znamená pochopit a respektovat existenci daných historických etap zrodu a vývoje socialismu, přičemž nelze opomíjet, že každé takové etapě odpovídala i určitá konkrétní koncepce hospodářské politiky, která vtiskla specifický charakter působení jeho obecných zákonitostí (pokud byly pochopeny a respektovány) a tím i této etapě.

V souvislosti se 140. výročím narození V. I. Lenina jsme na stránky www.komsomol.cz přidali sekci o dějinách a osobnostech komunistického hnutí. Ve své počáteční podobě je rozdělana na 4 stránky. Dále došlo k rozšíření stránek o socialistickém Československu - cssr.komsomol.cz - o další snímky z průmyslu, architektury a dopravy. Nyní stránky obsahují 289 fotografií z nejsvětlejší části historie našich národů.

Dělnická komunistická strana Íránu vznikla na základě sloučení Komunistické strany Íránu a Dělnického íránského hnutí, transformovaného do strany, které se zřeklo islámského dogmatismu a zaobíralo se výlučně vědeckým marxismem. Proto také byla většina čelních představitelů obou skupin z Íránu vyhoštěna a nebo v lepším případě prchli sami, před hrozbou násilí, věznění, mučení a nakonec hrozbou nejvyšší, a to rozsudku smrti. Neboť v íránském islámském státu je jakákoliv jiná ideologie, nežli džihád (islámská svatá válka) zakázána! Jsou tam povolena jen náboženství jako vyznání cizinců, které islámský stát nutně potřebuje, ale musejí se na veřejnosti odlišit. Mají jiné chodníky, židé a křesťané na vysokých školách mají oddělené toalety, příslušníci jiné víry musejí mít na svých obchodech napsáno „nemyslím".

V sobotu 17. dubna 2010 se v Praze setkali komsomolci, členové Svazu mladých komunistů Československa a jeho sympatizanti především z hlavního města a jeho okolí, aby si připomněli 140. výročí narození vůdce světového proletariátu, geniálního revolucionáře Vladimíra Iljiče Lenina (22. 4. 1870 - 21. 1. 1924), jehož dílo je nesmrtelné přes všechnu snahu politické reakce jej zpochybnit a zničit.

Buržoazie a klérus se v neděli sešly ve svém smutečním průvodu v polském Krakově, ne nepodobném tomu u pařížského Vítězného oblouku po maďarské kontrarevoluci, jehož záběr kdysi využil slavný Pasollini. Zástupci těch nejreakčnějších kruhů - ať už koryfejů Spojených států, diktátorů, zástupců buržoazie či církve - se sešli, aby pohřbili vpravdě svého syna. My nepláčeme - není zásluhou předčasně zemřít, zásluhou je jedině zanechané dílo - a to vpravdě pozitivní. Toho se v Polsku za 20 let nedostalo. Spadlo do kapitalistické bídy, kdy katolická církev staví bariéry svobodnému myšlení, spadlo do pozice sluhy, kterou si kompenzovalo občasným šovinismem.

Pozdravy solidarity v předvečer výročí povstání z roku 1916. Vzpomínáme na všechny, kteří bojovali a položili své životy v boji proti britskému kolonialismu a imperialismu, v boji za irskou svobodu, suverenitu a nezávislost v minulých staletích. Jim všem se klaníme.
Povstání roku 1916 v Irsku otřáslo britským impériem a inspirovalo miliony utlačovaných k dalšímu odporu vůči jhu kolonialismu a imperialistické nadvlády. My, irští komunisté, vyjadřujeme solidaritu a obdiv všem, kdo kdekoli na světě i dnes bojují proti imperialismu a za sociální spravedlnost.

Chci se vyjádřit k tématu, které je mi velice blízké. A to k mládeži. Mladí lidé jsou pro náš stát a celý svět velice důležití. To my, mladí, svým chováním a rozhodnutími můžeme zásadně ovlivnit další směr, kterým se naše společnost vydá. Ale jak víte, skutečnost je úplně jiná, než jaká by měla být.
Většina mládeže se příliš nezajímá o dění kolem sebe. Jsou zahledění do sebe, sedí doma u počítače, a když už se sejdou se svými vrstevníky, tak skončí v hospodě u piva.

(K internetovému výplodu Vlastimila Balína)
Je to skandální, nechce se tomu ani věřit. Vlastimil Balín, doktor sociálně politických věd s diplomem Vysoké školy politické ÚV KSČ, dlouholetý 1. místopředseda KSČM, nyní dosluhující senátor požívající jako polistopadový papaláš výhod privilegované elity nynější kapitalistické společnosti, se rozhodl postavit KSČM na pranýř. Za to, co na zasedání svého ústředního výboru 31. října 2009 provedla Jiřímu Dolejšovi. Odvolala ho „pro nicotnost" z funkce místopředsedy strany a na přední pozice postavila „stalinisty" Stanislava Grospiče a Josefa Skálu. Je to podle něho jen další krok, kterým se KSČM vzdává „reformního kurzu" a přiklání se k „neostalinskému konzervatizmu" provázenému navíc dalšími nebezpečnými „stigmaty": protievropanským nacionalismem s proruskými sympatiemi, s kšeftařským a bezzásadovým pragmatismem (který nachází zejména v parlamentním klubu strany) a s „partogracií" okresních funkcionářů, kteří, jak tvrdí, ovládli stranu a sledují nekalé osobní cíle.

V době nedávné mne velmi rozhořčila zpráva o tom, že radnice Prahy 6 má v úmyslu odstranit sochu maršála Koněva, který na třídě Jugoslávských partyzánů stojí už třicet let. To samozřejmě není důvod, proč by nemohla být odstraněna, vždyť sochy se strhávají a vztyčují poměrně často. Je ale zajímavé, že pravicoví radní si na maršála vzpomněli až teď, dvacet let od převratu. Jsou zajisté hnáni svoji nenávistí vůči všemu, co československý národ za komunistů mezi lety vybudoval, navíc se schyluje k volbám, takže atmosféra vůbec houstne, ještě když komunisté jsou už jen krůček od vládní moci, které v zájmu zachování naší skvělé demokracie a svobody nesmějí dosáhnout za žádnou cenu. Je nabíledni, že takovéto kroky se dějí v rámci antikomunistické štvanice, jež v posledních letech nabírá na obrátkách. Mezi nedávné hmatatelné případy patří kupříkladu odstranění srpu a kladiva z pomníku rudoarmějců v Brně nebo snaha vyškrtnout ze seznamu čestných občanů města Zlína prvého dělnického prezidenta Gottwalda.

Tento týden byl více či méně poznamenán leteckým neštěstím u Smolenska, při kterém mezi 96 lidmi na palubě zahynul polský prezident. Poznamenán byl tento týden především ze strany médií, která vyvíjela tlak jednak na růst jakéhosi s prominutím prapodivného kultu osobnosti prezidenta Kaczynského, dále také na neustálé omílání lží ve věci Katyně. Když jsem na internetu zjistil tuto zprávu - odpusťte mi tu upřímnost - šokovala mě neméně jako tragická smrt 96 lidí „solidarita", kterou v bleskové rychlosti představila dezinformovanému národu neméně dezinformovaná KSČM. Soustrastný dopis k úmrtí antikomunistického prezidenta z pera „komunistické" strany - to zní tak absurdně a směšně, jako kdyby Klement Gottwald kondoloval v roce 1935 k úmrtí polského fašistického diktátora Pilsudského. A zde je i tato situace, tedy srovnání Kaczynského a Pilsudského vcelku na místě.

V úterý 6. dubna 2010 vzpomínali občané města Drážďany první oběti na životě neofašistického/rasistického násilí v Drážďanech. Před 19 lety zemřel Jorge Gomondai z Mosambiku na následky násilného trestného činu. Do vzpomínky byla zahrnuta Egypťanka Marwa El-Sherbin - nejmladší oběť na životě rasistické nenávisti, zavražděná před očima justice krajského soudu v Drážďanech.
Koordinátoři komunistických akčních svazů z Drážďan byli dne 6. dubna u pomníku Jorge Gomondai svědky, že se lidé rozdílných politických a náboženských základních přesvědčení shromáždili k odmítnutí rasismu a násilí a ke vzpomínce.

J. I. Kopyšev, předseda Ústředního výkonného výboru Mezinárodního svazu sovětských důstojníků, generálmajor letectva, v dubnovém čísle ,,SRP a KLADIVO" - měsíčníku ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků (VKSB)
Již od letošního ledna administrativa prezidenta Ruské federace sonduje veřejné mínění na chystané pozvání vojáků zemí NATO k účasti na slavnostní přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě 9. května 2010. Podle plánů buržoazního vedení státu je pozváno po 70 vojácích Anglie, USA a Francie se zbraněmi i bojovou technikou. Postoj k této akci se ve veřejnosti liší.

KSČM je často prezentována a chápána jako strana nová, bez ideově politické návaznosti na komunistickou stranu, která v našich zemích existovala již od roku 1921 - KSČ. Ovšem to, o čem se spíše mlčí a k čemu se KSČM bez sebemenšího zaváhání či zardění ve vztahu k bývalé KSČ přihlásila, je významná, zcela zásadní, právní, ekonomicko-právní návaznost. Ta se totiž dnes, za tvrdého a bezohledného kapitalismu, týká něčeho nadmíru důležitého - majetku! Ovšem to vskutku podstatnější je ideově politické dědictví, které podmiňuje směřování strany jako strany komunistické. To převzato nebylo. Připomeňme, že k tomuto dědictví z ideologického i prakticko-politického hlediska patří zejména tyto základní milníky činnosti a vývoje KSČ: období její bolševizace a nástupu nového vedení strany v roce 1929; vedoucí role v masovém boji dělníků, nezaměstnaných a drobných rolníků v době hospodářské krize, mostecká stávka; boj za jednotnou lidovou frontu proti fašismu a národní osvobození, květen 1945; zápas za vítězství v parlamentních volbách v roce 1946 a únor 1948.

V sobotu 10. dubna 2010 zemřel při leteckém neštěstí v ruském Smolensku polský prezident Lech Kaczyński a další polští představitelé státu. Tato událost je bez ohledu na to, kdo ji zavinil, velice smutná. Soucítím s pozůstalými obětí. Avšak na celé té situaci mi něco velice vadí. A to, z jakého důvodu se v České republice má konat státní smutek? Nejsem si jistý tím, že kdyby se totéž stalo u nás, že by kdekoliv jinde ve světě nějaký stát také „truchlil".

V sobotu 10. 4. 2010 proběhlo jednání ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa (ÚR SMKČ) v Gottwaldově (dnes dočasně Zlíně). Bylo zahájeno minutou ticha za slovenského soudruha, člena Socialistického zväzu mladých Mateje Škriniara, který minulý týden zemřel. Jednání pozdravil předseda Klubu mladých komunistů soudruh Martin Peč.