Témata: Kultura; názory a polemika

V posledních dnech jsem zaznamenal v ulicích Prahy velké množství plakátů s obrazem upálení Mistra Jana Husa. Zvou na vystoupení hudební skupiny Monkey Business v podolských Žlutých lázních 24. května t. r. Mistr Jan Hus na hořící hranici, nakreslený jakoby(?) dětskou rukou, se usmívá, a u tohoto vyobrazení se nachází heslo napsané imitací švabachu: "Když je pohoda, tak je dobrá nálada."
Nemám nic proti sarkasmu, i když podotýkám, že národní umělec Jan Werich správně říkal, že sarkastický humor se vyskytuje velmi málo, protože málokdo ví, co sarkastický humor je. Cituji proto Slovník cizích slov, vydaný Státním pedagogickým nakladatelstvím v Praze r. 1971: "Sarkasmus (lat.) kousavý výsměch; jízlivost, sžíravý vtip." A jsme-li u Slovníku cizích slov, ocituji ještě vysvětlení s tím souvisejícího pojmu ironie: "(lat.) skrytý výsměch, posměšné úmyslné použití slov v opačném významu; předstírání nevědomosti nebo neznalosti (Sokratovská i.)..."

Čtvrtek co čtvrtek uveřejňuje svou stránku Haló novin, nazvanou Mladýma očima, Roman Janouch. A čemu ji hlavně věnuje? Diskreditaci mladých komunistů, kteří se odvažují nesouhlasit s oportunistickými a revizionistickými tendencemi, které ve vedení KSČM prosazují dolejšové a spol. Dalo by se říci, Roman Janouch se svými nejbližším i spolupracovníky, kteří se prezentují jako mluvčí mladých členů KSČM, jsou jakousi agenturou pravicového křídla strany pověřenou úkolem paralyzovat aktivity členů Svazu mladých komunistů Československa, znevažovat je pro jejich obhajobu reálného socialismu a „radikalismus“ projevující se v nesmiřitelnosti k danému kapitalistickému systému, ke všem snahám udržovat ho při životě „státotvorností“ současného vedení KSČM.

Den předtím oficiální pietní akt zástupců města Prostějova a dalších organizací na místním hřbitově. Pronesena známá a mnohokrát předtím citovaná slova. S většinou se musí souhlasit, leccos bych rád upřesnil. Především bych dodal, že teprve tehdy, když si uvědomíme smysl odboje a boje proti fašismu a důsledky mnichovské zrady, teprve tehdy budeme mít co říct k současnosti a prohlédneme mnohá klišé, mnohá zkreslení či vyslovené lži.
Mnoho z minulosti se dnes zakrývá za osobnosti, o kterých se už tak málo ví, že slouží spíše jako plakátovací plocha kohokoliv. Jednou z nich je bezesporu Masaryk. Osobnost rozhodně podstatná, která by si však místo frází zasloužila hlubší a nikoli nekritický rozbor. I proto v souvislosti s odbojem oponuji u pomníku pronesené větě: Nešlo o to stát nebo nestát za Masarykem, šlo o to si uvědomit daleko obecnější myšlenku, že jde o přežití či nepřežití jednoho národa – a že přežít musí za jakoukoli cenu, i za tu největší oběť.

„Hlásíme se k Jiráskovi, a je nám blízký – bližší než staré společnosti kapitalistické – že ve svém díle mistrně vystihl, které to naše tradice vedou vpřed, k svobodě a k rozkvětu národa. Jeho dílo nás učí tedy správnému pohledu na naši minulost, posiluje naše národní sebevědomí a plní nás dějinným optimismem a vírou tvořivé síly lidu.", napsal první dělnický prezident Československa soudruh Klement Gottwald.
Dnešní všudypřítomná antikomunistická propaganda často tvrdí, že komunisté zneužili Jiráskova díla a udělali z něj spisovatele třídního – proletářského, protikapitalistického, ačkoli sám Alois Jirásek (1851 – 1930) byl antikomunista. Komunisté ale nikdy netvrdili, že by Jirásek byl jedním z nich. Krom toho velká většina jeho děl je zasazena do období feudalismu, takže třídní srážky mezi proletariátem a buržoazií zachycovat nemůže. Je známo, že po vzniku ČSR byl Alois Jirásek v l. 1918 - 1920 poslancem a 1920 – 1925 senátorem za radikálně pravicovou Kramářovu národně demokratickou stranu a vystupoval jako bojovník „za čistou demokracii" proti „extrémům fašismu a komunismu" (ačkoli mnozí národní demokraté s fašisty sympatizovali a také tak skončili), stejně jako např. významný prvorepublikový politicky exponovaný spisovatel Karel Čapek. Vládnoucí komunisté však dokázali posuzovat díla jednotlivých autorů minulosti podle jejich kvality a společenského přínosu, nikoli je odsuzovat a likvidovat jen pro odlišné politické názory tvůrců. Na rozdíl od současnosti, kdy je dílo mnoha významných umělců minulosti přehlíženo jen proto, že se angažovali v budování socialistické společnosti…

Letošní první květnový den. Krásné počasí, tu a tam mráček, několik dní pokračující horko vybízející k hledání stínu. Úterní první máj připomněl spíš atmosféru Srpnové neděle Otakara Vávry. Ale honba za pivem a místem ve skákacím hradu není ta úplně nejlepší příležitost k rozjímání nad smyslem svátku činnosti, která tvoří hmatatelné hodnoty.
Oslava Prvního máje však nebyla vždy tak idylická. Rozhodně ne ve svých počátcích. Ani v českých končinách se myšlenka oslavy Svátku práce a především obsahu politického boje za práva pracujících neuplatňovala lehce. V té dnes tak velebené první republice nechyběl vprůvodu četník, který velmi často diktoval své korekce politických názorů obuškem. To už v dobových filmech s Oldřichem Novým nenajdeme. A právě tento velký herec se později vyjádřil, že podobnou stylizaci bral jen jako výsměch nejvyšší vrstvě. Paradoxně někteří této parodii uvěřili.

Lubomír Štrougal, někdejší symbol normalizace, se znovu vyjádřil. Nevím, zda tlumočí své názory či mínění SPOZ nebo pana Babiše. Budeme naivně myslet, že svoje vlastní. Dnešní názory, nikoli ty z roku 68, 69 nebo 87. Těžko se v tom zorientovat. Tentokrát si odplivl na levicovou mládež. Vyslechněme tedy slova tohoto muže, kterého jsme vždy viděli tam, kudy směřoval vítr:
„Mladý levičáky neberu. Jsou to kluci pod vlivem radikálních názorů, nemají žádný program a chtějí se dostat násilím zpět k moci. Chtějí světovou revoluci. Když s nimi člověk začne diskutovat o sociálně spravedlivé budoucnosti, většinou mlčí. Násilím ale spravedlivou společnost budovat nelze. Dnešní kapitalismus je stejně rozporuplný, jako byl náš socialismus. Proto se měli po roce 1989 komunisté přejmenovat."

Replika z filmu Obecná škola se mi jakoby náhodou vybavila v souvislosti s dovětkem po sobotní demonstraci. Jaroslav Zavadil se vymlouvá ohledně podemonstračního piva s ministrem Kalouskem slovy o nutném využití každé možnosti, jak hájit zájmy demonstrujících. Mám také rád plzeňské, ale nikdy jsem ze sebe kvůli jedné plzničce nedokázal udělat takovou kurvu jako ty, Jardo. Nerad bych o někoho zavadil, ale co by tomuto stylu chování, konkrétněji kolaborantství s těmi, kteří žijí z útlaku pracujících, nezaměstnaných nebo seniorů, řekl takový autor Barunky nebo Rudé záře nad Kladnem…

Po vydání březnového čísla našeho měsíčníku (nikoli občasníku, jak se autor mylně domnívá) netrvalo dlouho a dne 19. března 2012 ostře a nevybíravě na Dialog zaútočil na stránkách Haló novin Jaroslav Kojzar. Zlobně zvolená argumentace nás nepřekvapila. V danou chvíli však nelze mlčet. S ohledem na odmítavé reakce celé řady čtenářů Dialogu, si výjimečně dovolím napsat odpověď jejich jménem.
Z mnoha důvodů se můžeme domnívat, že článek Jaroslava Kojzara je ryze účelový. Ve své podstatě je zejména nervózní reakcí na v Dialogu zveřejněnou kritiku těch vedoucích činitelů KSČM, kteří nesou plnou odpovědnost za vážné politické prohry a porážky KSČM z posledních let a řada z nich i za škodu ve výši mnoha desítek milionů Kč v souvislosti s připravovaným prodejem sídla strany. Blíží se květnový sjezd v Liberci, proto ten štiplavý a útočný obsah.

Vážený soudruhu předsedo. Pozorně jsem sledoval včerejší (19. 4. 2012) pořad Hyde Park na ČT 24. Tvým vystoupením jsem byl opět rozčarován. Tvoje vyhýbavé odpovědi na spoustu zásadních otázek, nezlob se, to není hodno předsedy strany, která má ve svém názvu Komunistická. Kdy už konečně začneš hovořit jako předseda komunistů, nikoliv pouze jako právník? Vrcholem Tvého vystoupení bylo to, že dotazy, které se týkaly Lukáše Kolarčíka, potažmo SMKČ anebo Marty Semelové, Tě dostal pan Takáč přesně tam, kam chtěl a potřeboval. K odsuzování a distancování se od marxisticky smýšlejících členů KSČM, od distancování se od všeho, i toho převážně dobrého, co KSČ pro blaho lidí v minulosti vykonala.

Již dlouho jsem nebyl šokován tak, jako ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že se do šestice jmen, které obdrží Cenu města Prostějova, dostal – nota bene sám sebou navržen - Leopold Färber. Na rozdíl od ostatních osobností si nejsem nějakého přínosu pana Färbera vědom. Co mně však znechutilo víc, než egocentrismus jednoho starce, byla vyjádření některých vedoucích činitelů radnice.
Nabízí se mi zde porovnání s únorovým medializovaným distancem prostějovská radnice „od mé osoby a činnosti“. Jsem za to vděčný. Protože nyní je nejvhodnější příležitost, abych se distancoval já a řekl od plic, co si myslím: Pokud mám být upřímný, když vidím, jak bývalý příslušník Lidových milicí – tzv. ozbrojené pěsti dělnické třídy - navrhuje na Cenu města Prostějova individuum, které jednak ani z Prostějova není – a co hůř svou činnost založilo na plivání na účastníky protifašistického odboje a především opěvování vrahů Mašínů, tak to já nepokládám za nic jiného než za politickou deviaci. Pokud bych v takovéto situaci něco podobného provedl, strhal bych si jako „ex post“ legionář všechny hliníkové medaile a použil bych služební zbraň, abych zachránil zbytek jakési cti.

V sobotu dne 21. 4. 2012 se v Praze uskuteční další z velkých demonstrací, které svolává několik odborových centrál s podporou některých politických stran, iniciativ a občanských sdružení. K podpoře demonstrace a k přímé účasti na ní se připojily i naše odbory – Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska (OSČMS). Protest proti současné panské koalici podpořila mimo jiné také Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM), stejně tak činí také tímto textem i Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ). Zmínil jsem shora uvedené organizace z toho důvodu, že jsem jejich členem a že se budu s mnoha dalšími zástupci těchto subjektů podílet na zajištění co nejvyšší účasti z našich řad na této protivládní manifestaci. Než se jí však zúčastníme, nebo i v jejím průběhu či po něm, je nutné zamyslet se nad tím, v jaké situaci se velká většina z nás, lidí nežijících na úkor druhých a bezprostředně z jejich práce, nachází a kam naše životy vlnobití soudobé společenské situace zanáší.

Ačkoli prostějovští Mladí konzervativci neoplývají příliš výraznou činností, přesto však obdrželi můj obdiv v upřímnosti, kterou bych nazval až politickou sebevraždou, v internetové diskuzi. Příspěvek mladého opěvovatele neoliberálních hodnot a tržního podvodu mluví za mnohé. Doteď jsem si myslel, že dříve potkám ET, než bych se dočetl takový kus pravdy o pravici, jako teď:
„Soudruhu Peči, nechápu proč se navážíte do Mladých Konzervativců, oni přece můžou za svoje rodiny? Ano, je pravda, že velká skupina lidí z ODS jsou ve skutečnosti bývalí kádři KSČ. Od Václava Klause až po Vlastimila Tlustého. Václav Klaus byl v líhni KSČ – v Prognostickém ústavu. Ale Mladí Konzervativci nemohou za svoje rodiny. Vždyť dnes již jejich rodiče komunisty a estébáky nejsou a dali se na slušný život a třeba i úspěšně podnikají, ale máme tu tržní systém a ne plánovanou ekonomiku, kde vznikaly akorát fronty na banány. Už jste zapomněl na Miladu Horákovou snad?“

V době, kdy jste převzal funkci předsedy ÚV KSČM, jsem doufal, že pomůžete vrátit straně její komunistickou identitu, jíž vybojovali zakladatelé KSČ a statisíce řadových členů svou prací, potem a krví v boji za sociálně spravedlivou společnost v době 1. republiky, za národní svobodu v době hitlerovské okupace a při budování socialismu, zejména po Únoru 1948.
Historie Vašeho působení v čele KSČM však přesvědčivě dokazuje, že jste šel opačnou cestou. Spolu s některými svými vlivnými spolupracovníky jste stranu ideově odzbrojili a tím politicky ochromili. Revoluční charakter strany jste pod záminkou její modernizace transformovali na reformistický a veškerou její politiku zaměřili na vylepšování protilidového režimu, aby se stal přijatelnějším pro vykořisťované tvůrce materiálních a duchovních hodnot. KSČM se tak stala státotvornou stranou vůči buržoasnímu státu, což je v principiálním rozporu s historickým posláním marxisticko-leninské strany.
Opuštění marxismu jste prokázal v mnoha svých výrocích, ale i v činech. Pro důkaz mého tvrzení uvedu jen malý zlomek z nich: ...

Diskusní příspěvek s. Pavla Degťara na okresní konferenci KSČM Praha 1, konané 17. 2. 2012
Český klasik Jára da Cimrman o možnostech řešení problémů prohlásil: "Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom mluvit, můžeme o tom psát, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat".
Ve straně v současné době probíhá, anebo by spíše měla probíhat předsjezdová diskuse. Nemyslím, že bychom měli podlehnout zmíněné beznadějné skepsi, neboť boj o charakter strany, o její komunistickou identitu není dosud dobojován a zatím nadále pokračuje. Jeho výsledek, osud strany, je tedy stále také v našich rukách. ÚV KSČM k uvedené diskusi předložil tři materiály, o nichž by měl jednat VIII. sjezd KSČM.
První, nazvaný "Socialismus v 21. století" se v recyklované podobě znovu vrací jako bumerang. Již před VII. sjezdem v roce 2008 jsme v naší obvodní organizaci podrobně zdůvodnili, proč je tento traktát nepřijatelný a proč je tedy třeba jej jako celek odmítnout. Ačkoliv se na jeho podstatě nic nezměnilo, máme jej tady znovu.

Svět je v dynamickém pohybu po šikmé ploše pokračující a prohlubující se krize kapitalismu. Nejde jen o krizi ekonomickou (finanční, dluhovou atd.!), ale i krizi politiky, politických systémů, jak dnes buržoazní ideologové a publicisté rádi říkají „demokracie". Tedy přesněji jen formální, buržoazní demokracie! To dnes zcela otevřeně přiznávají i někteří prorežimní publicisté. Lidé se přitom začínají konečně probouzet z říše svých iluzí, z totálně falešných snů a hledají odpověď na to, jak bude dál, a návod jak to vše zastavit, krizi, své sociální ohrožení. Z hlediska vědomí, sociální psychiky, zmanipulováni masivní propagandou nejen ze strany oficiální, masmediální propagandy, však nejsou schopni podstatu krize pochopit a natož nalézat reálná východiska z ní. Nechuť a neochota uznat, že jejich představy o cílech a důsledcích převratu byly naivní, tedy přetrvávání iluzí u naprosté většiny lidí a nechuť k pravdivému poznání vedlo k představám, že stačí vyměnit vládu, Nečase, Kalouska atd. a dosadit tam „slušné politiky" … A bude líp! „Demokracie" - „moderní kapitalismus", sociální stát a prosperita, konzumní společnost, budou opět fungovat, jak mají.

Uvědomme si, že ne „neslušný" politik, ale buržuj vládne tomuto státu. Vládne mu miliardovými majetky, vlastními loutkami v politice a bezpečnostních složkách, účelovou korupcí. On je vinen za stav, který tu dnes je. A bude si sám těmi nejbrutálnějšími prostředky bránit svoje panství a pro svůj prospěch bude situaci lidu této země jen zhoršovat. Sdružení jako Holešovská výzva apod. vynikají leda primitivně naivním programem, který odpuzuje občany, a neschopností nabídnout jakékoliv řešení. Jediným pojítkem těchto žvaníren, armád samozvaných mesiášů a falešných proroků, je antikomunismus.

„Noblesa i trapnost se střídaly na letošním udílení Evropských cen Trebbia v pražském Obecním domě. Již tradičně je součástí ceremoniálu dražba uměleckých děl, které na charitu darují významné osobnosti. Letos mezi nimi nechyběl ani jediný obraz, který namaloval Václav Havel. Dagmar Havlová v této souvislosti zkritizovala vládu za to, že nepojmenovala po exprezidentovi Havlovi pražské letiště." (zdroj: Parlamentí listy)
Štěstí, že nelétám často letadlem. Často? No skoro vůbec. Iniciativa na přejmenování ruzyňského letiště na letiště jakéhosi Havla mě nechává chladným. Petice měla asi úspěch, když ji podepsalo 80 000 lidí z deseti milionů občanů. Petice tedy podepisoval kde kdo zmanipulovaný propagandistickou mašinérií v době skonu vetchého starce. Tato výzva mě neoslovila.

Toto malé zamyšlení bych rád věnoval znovuvzkříšeným Mladým konzervativcům, kteří po letech obnovili svou činnost vskutku symbolicky - besedou na téma 17. listopad 89 na prostějovském Cyrilometodějském gymnáziu. Nebudu rozebírat ani otázku listopadu 89, ani besedu, na které jsem nebyl, ani názory Mladých konzervativců, o kterým mi není do detailu naštěstí nic známo. Čtenáře by to nezaujalo, pisatel by s tím leda poztrácel čas, který raději věnoval servilnímu dokumentu Igora Chauna Václav Havel - největší Čech. Vzhledem k tomu, že jsem z vlastního masochismu viděl již snímek Odcházení, poctěný neméně servilními nominacemi, nenechal jsem si ujít ani toto „dílo" ukazující český politický nevkus.

Koho z komunistů, z těch, kdo si ještě ponechávají komunistické přesvědčení v době, která se doslova vyžívá nejsprostšími pomluvami a útoky na tzv. komunistický režim předlistopadového období, by nešokovala příloha Haló novin (TV pohoda) přetiskující titulní stránku časopisu Parlamentní listy (2) s fotomontáží Vojtěcha Filipa jako Klementa Gottwalda z 20. února 1948. I s tou známou beranicí na hlavě - ale s důrazným upozorněním: „Nejsem jako Gottwald."
Takový je Filipův vzkaz před nadcházejícím sjezdem strany?
Ale všichni to vlastně vědí. Vždyť Gottwaldovi Filip nesahá ani na paty. Komu však tato slova adresuje? Těm, kdo se za každou cenu snaží zakázat KSČM, protože se prý nesrovnala se svou minulostí? Anebo těm, kteří tuto minulost mají stále v duši i srdci? A pro které Gottwald, ať se už kdokoli a jakkoli snaží jej očernit, je zosobněním těch nejvyšších a nejušlechtilejších snah nejpokrokovější části českého a slovenského národa, mas pracujícího lidu, o dovršení dějinného zápasu za národní a sociální osvobození, za socialismus?

Jeden z občanů se mne nedávno zeptal prostřednictvím mého profilu na parlamentnichlistech.cz, zda jsem pro obnovu trestu smrti s tím, že tento trest by navrhoval pro představitele současné vládní koalice. Já jsem odpověděl, že jsem pro obnovu trestu smrti, ale nemyslím si, že by takto měly být odsouzeni současní představitelé vlády ČR, protože smrt by pro ně byla vysvobozením.
Pokud bych já dostal mandát pro tvorbu zákonů, navrhoval bych pro všechny předsedy a ministry vlád, kteří nechali zotročit občany naší republiky kapitalisty, trest znárodnění veškerého majetku na kompenzaci útrap občanům způsobených kapitalismem. Vím, že životy obětem kapitalismu nevrátím, ale nedopustím, aby si další lidé sáhli z existenčních důvodů na život nebo umrzli na ulici jen proto, že nemají peníze.

V rámci 3. ročníku mezinárodního filmového festivalu Cinema Mundi (Brno 29. 2. - 7. 3. 2012) jsem zhlédl kubánský film Habanastation, na Kubě vyhodnocený jako nejlepší domácí film roku 2011. Český festivalový název filmu zní „Stanice Havana", což je, jak už bývá v ČR zvykem, chybný překlad z originálu nesouvisející s obsahem filmu. V něm totiž nejde o žádnou stanici, nýbrž o Playstation, což je „herní konzole 5. generace od firmy Sony uvedená roku 1994" (wikipedie.cz), zkrátka počítač na hraní her. Název „Habanastation" (i bez znalosti španělštiny lze odtušit, že to není španělsky) tedy nemíní havanskou statici, nýbrž je slovní hříčkou s názvem města Havana (španělsky psáno Habana) a přístrojem Playstation.

V nedělním internetovém vydání Třebíčského deníku jsem se v článku Radka Blažka (setkal jsem se již s jedním omylem, nejde o ředitele Gymnázia Třebíč Mgr. Radka Blažka, ale o jeho syna, toho času studenta žurnalistiky University Karlovy) dozvěděl, že odborník na „extremismus" a problematiku korejských a čínských dějin i jejich současné společensko-ekonomické situace a specifikace těchto zemí (což jistě zástupům fanynek potvrdil tvrzením „vím, co se děje v Číně a KLDR") a funkcionář Modrého týmu Daniel Pospíšil se „rozlítil" (což je jakési klišé rozšířené Parlamentními listy, v kterých je v každém druhém titulku bud „rozlítil" či „brutálně", „ostře", což u mne snižuje věrohodnost a informační hodnotu takového článku) a kvůli projevu na Olšanských hřbitovech při připomínce výročí Vítězného únoru podal trestní oznámení na předsedkyni Pražské rady KSČM Mgr. Martu Semelovou.

Vážený pracující lide, proletariáte,
každý den prodáváte svou pracovní sílu proto, abyste přežili v kapitalistickém systému. Považuji proto za svou povinnost informovat vás o faktech kapitalismu, které vám buržoazní média neřeknou a neukážou.
Volební průzkumy neustále ukazují, že lidé jsou odhodláni jít volit levici reprezentovanou stranami ČSSD a KSČM. Já se ptám, k čemu to bude? Podstata systému zůstane stejná. Pracující budou stejně ožebračováni svým zaměstnavatelem a jeho politickými zastánci. Současné dvě největší levicové politické strany, které jsem jmenoval, možná progresivně zdaní "vysokopříjmové" občany a hodí takto získané drobky dolním deseti milionům, aby si udrželi jejich podporu. To ale není řešení. Pravice straší občany krizí v Řecku. K té přijdeme v České republice ať bude u moci jakákoliv buržoazní strana. Je jedno, jestli tady bude vládnout ODS s TOP09, nebo ČSSD s KSČM. Všechny tyto strany mají společný cíl - prodat nás západnímu kapitálu. Nemyslete si, že KSČM je jiná. Pan Vojtěch Filip oslavoval vítězství strany SMER-SD na Slovensku, jako by se měla podstata kapitalismu změnit. Věřím, že oslavoval i pan europoslanec Ransdorf ze své vily, na jejíž dostavbu si musel nutně půjčit.

Je málo příležitostí, kdy mohu říci, že souhlasím s Davidem Rathem, poslancem ČSSD a středočeským hejtmanem. Jednou z těch mála příležitostí je jeho vyjádření o Vojtěchu Filipovi, předsedovi KSČM, v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes vydaném v sobotu 17. března 2012:
"Vojtěch Filip je pragmatik, všechno jiné než komunista: obchodník, podnikatel, právník. Aby náhodou nikoho nenapadlo, že je v čele KSČM omylem, tak občas udělá takovouto provokaci (kondolence KLDR k úmrtí Kim Čong-ila, pozn. LVE), aby ubezpečil tvrdé jádro. Jak znám Vojtěcha Filipa, úplně vidím, jak ten dopis podepsal a pak se deset minut válel smíchy nad tím, co udělal a jaké reakce to vzbudilo. Vůbec nevěřím, že to myslí vážně." (MF Dnes, 17. 3. 2012, s. 10A)

Ptám se, zda tento národ, konkrétně řečeno třídu těch, kteří nezvou Vojtěcha Filipa na akce v Lions Clubu, nakrmí „soudružský" antikomunismus podobných zamyšlení, jako je to, které bylo nedávno zveřejněno v rubrice Mladá levice(?).
Nikoli. To tvrdím jako ten, který by mohl být také, podobně jako L. Kollarčík, označen za „papaláše" - protože „křepčí" tam, kam by živnostník z KSČM asi nezašel. Koneckonců my jsme ti s papaláskými manýry, zatímco za skutečné proletáře by mohli být označováni korupčníci bojující za zájmy hazardu. O tom ale Zdeněk nepíše.
O co se hanlivě opřel, byl však prezident Gottwald. Nebyl jsem letos u Gottwaldova hrobu, ale každý podobně vulgární výpad jen potvzuje rozhodující úlohu této osobnosti, která se nepotřebovala servilně podřizovat nulám a která dosáhla konkrétních výsledků a rozhodujících vítězství - nejen cicmání na MDŽ. Opak charakteristiky této nezpochybnitelné veličiny je dnes pravdou a nízká autorita KSČM ve společnosti je toho dokonalým výsledkem. Omlouvám se, že nechrochtáme u stejného korýtka a že naší činností není naivní víra v antikomunistické iniciativy s jejich „ideály" roku 89 či jiné čihošťské zázraky. Zpanštěl někdo jiný…

Neustálé prověřování KSČM je pouhou lacinou snahou zakrývat skutečné, prohlubující se a neřešené problémy současné společnosti. Lidi to nezajímá, zajímá je řešení jejich sociální situace a celostátních problémů. Přitom jsou jim pod nohy házeny stupidní klacky v podobě snahy o zákaz nějaké strany. Je to mindrák dnešního systému, nemůže to proto být bráno nijak vážně. Je to ukázka impotence režimu a jeho představitelů, který měl 20 let na to, aby ukázal, že je lepší než ten předchozí. Pokud chce politickou stranu nebo nějaký typ myšlení zakázat systém, který je výhodný leda pro zloděje, kolaboranty nebo prostitutky, pak je to dostatečná ukázka správnosti naší cesty. Toto prověřování je dobré leda pro několik neschopných úředníků, které platíme na daních a jejichž jediné téma je zákaz nebo prověřování komunistické strany nebo komunistických organizací. Snad si prověřováním KSČM vydělají z našic peněz alespoň na dovolenou. Lidé mají ale zájem o řešení, nikoli o léčení něčích mindráků.

Pozor na ně
V předsjezdové diskusi - s tím musíme počítat - budou Haló noviny převážně uveřejňovat příspěvky na podporu současného vedení, hlavně V. Filipa a lidí, kteří s ním manipulují k zaujetí revizionistické a oportunistické pozice. K takovým patří i článek Františka Hoffmana (HaNo, 03. 02. 2012), kdysi blízkého spolupracovníka M. Štěpána, pak jednoho z představitelů pražské organizace KSČM, zastupitele, který vedl kontrolní komisi, jež nedokázala odhalovat proslulé korupční aféry Prahy.
A s čím F. Hoffman přichází? Prý musíme „překonat stín minulosti". Co to znamená? Zříci se „stalinismu" a všech možných -ismů, hlavně nepřipustit „ultralevičáckou" linii, kterou přece odsoudil už Lenin v „Dětské nemoci levičáctví". Představitelé této „linie" prý jsou buď agenty současné bezpečnosti, nebo hlupáci, kteří se nevyznají v politice. A zadruhé: cílem KSČM, jak tvrdí F. Hoffman, je prý „sjednotit levici", schopnou řídit tento stát, tj. stát, který ovládají kapitalisté, dokonce cizáci.

Nerad bych kalil dojem z hrdinského vyprávění vyznamenaného vojáka (http://www.iprostejov.cz/cz/p/je-to-realita-rika-k-tragicke-udalosti-oceneny-vojak/). Jak ale říká sám - "Je to realita". Druhá strana této reality, která se nevejde do žádného článku o hrdinství okupačních vojáků, je méně opojná než připnutý metál. Je to skutečná realita naprosto nesmyslné války, která si vyžádala kolem 40 000 životů civilistů a která nejenže nemá co společného se zájmy Afgánistánu, Česka nebo kterékoliv jiné země, ale podobně jako další "šíření demokracie" nemá nic společného se zájmy celého lidstva. Slzy si proto šetřeme pro ty, kterým agrese vzala důstojnost a naději na jakoukoliv budoucnost.

Není mým zvykem reagovat na každý štěk, který údajně levicové a ještě údajněji s komunistickou stranou spřízněné Haló noviny, zejména na své čtvrteční stránce „Mladýma očima", vypustí proti SMKČ. A že jich bylo v poslední době nemálo, si jistě všiml každý z toho zbytku trpělivých, kachním žaludkem vybavených pravidelných čtenářů, kteří ještě Haló novinám, navzdory jejich narůstající komercionalizující, bulvarizující a dekomunizující profilaci, zůstali. Někteří z autorů si z útoků proti SMKČ udělali v poslední době doslova živnost. Využívají také, vědomě či bezděčně, mnohokrát praxí potvrzené neexistence možností reagovat ze strany představitelů SMKČ na tyto výpady na stránkách jmenovaného periodika. Druhá strana zde tedy nemůže být slyšena a nechce ji slyšet zejména ta skupina monologistů, kterou tolik vzývá poslední účastník aktuálního rituálu, René Závišek, paradoxně kritizující členy SMKČ za to, že právě oni nechtějí naslouchat druhé straně. Naopak, milý soudruhu, SMKČ téměř neustále slyší pouze jednu stranu samozvaných majitelů a uzurpátorů KSČM, hlas druhé strany, až na výjimky, z oficiálních kruhů nezaznívá…

Letos uplynulo 50 let od náhlého úmrtí sochaře Karla Pokorného (18. ledna 1891 - 14. února 1962), národního umělce a profesora i někdejšího rektora pražské Akademie výtvarných umění (AVU). Tento rodák z Pavlic u Znojma byl jedním z posledních žáků tvůrce svatováclavského pomníku J. V. Myslbeka. Poučení jeho dílem se mu stalo závazné především od 40. let 20. století. Pokorného raná tvorba vychází ze sociálního civilismu (reliéfy Práce a Humanita, Havíř) a přechází do sociálně kritického pojetí (Padlý, Z lidského života - návrh na dveře chrámu sv. Víta), které je posléze ovlivněno např. dílem belgického sochaře Meuniera a stává se postupně zobecňujícím symbolem (Ostrava).

Pane Závišku,
přečetl jsem si dnes v Haló novinách váš článek „Antikomunisté (by) se zaradovali!?!" Pocházím ze stejného kraje jako vy, v Orlové jsem se dokonce narodil, členem komunistické strany jsem (od svých osmnácti) již více než 45 let, a tak mi dovolte, abych vám k tomuto článku poslal několik poznámek a požádal vás, abyste se nad nimi alespoň zamyslel.
1) Komunisté jsou dozajista humanisty, nikoli však pacifisty, jak ve svém článku suverénně tvrdíte. Doporučil bych vám proto blíže se seznámit s tím, co vlastně je pacifismem a pro doplnění také prostudovat něco o tom, co jsou ve smyslu marxisticko-leninské teorie války spravedlivé a nespravedlivé.
2) Pokud jde o Jiřího Dolejše, pak, pokud je mi známo, stojí tato věc obráceně, než ji zmiňujete: Dolejš totiž po důvodném obvinění z korupčního jednání přislíbil, že svou nevinu prokáže u soudu, na základě žaloby, kterou proti tomuto obvinění podá. K tomuto však doposud nedošlo. Máte-li v této věci čerstvější informaci, budu rád, když se o ni se mnou podělíte.

"Škody způsobované znečištěným ovzduším Českou republiku se odhadují na 150 miliard korun ročně. Jejich původci, kterými jsou především velké průmyslové podniky, z toho platí jen nepatrný zlomek. I ten jim navrhují poslanci ODS odpustit. Poslanci budou v pátek hlasovat o návrhu, aby největším viníkům těžkého smogu - majitelům velkých hutí, uhelných elektráren, cementáren a podobně - odpustili poplatky za vypouštění škodlivin do ovzduší. Návrh by daňové poplatníky přišel na 500 milionů korun ročně.", uvedl 9. 2. 2012 Deník Referendum (http://denikreferendum.cz).
"Poslanci dnes schválili návrh poslance Bureše (ODS), kterým se v zákoně o ovzduší radikálně omezují poplatky pro velké průmyslové podniky. Hlasování má všechny příznaky korupčně motivovaného jednání. ", čteme tamtéž o den později. Na tom by nebylo v současné ČR nic zvláštního. Čtěme však dále: "Návrh prošel 77 hlasy při 73 potřebných. Přesný přehled hlasování všech potenciálně zkorumpovaných poslanců uvádějí stránky Poslanecké sněmovny. Vedle ODS návrh podpořil v šokující jednotě hlasující klub KSČM, pro bylo všech třiadvacet přítomných poslanců."

Dostalo se mi do rukou vystoupení předsedy KSČM Vojtěcha Filipa na 13. celosvětovém setkání komunistických a dělnických stran 11. až 13. 12. 2011 v Aténách. Předpokládám, že nejde o okamžitou iniciativu, nýbrž o vyjádření názorů a postojů většiny kolektivního orgánu. Pokud tomu tak je - v opačném případě by šlo o flagrantní porušení vnitrostranické demokracie - pak má Filipův referát zajímavou vypovídací hodnotu. Zvláště v konfrontaci s jeho postupem na plénu ÚV KSČM, kde uváděl dokumenty předložené vnitrostranické diskusi.
Především znovu prokázal svou typickou ekonomickou negramotnost projevující se nejen v neschopnosti objektivně analyzovat příčiny projevů ekonomických procesů, aktuálně tzv. finanční a ekonomické krize, ale i v pojetí základních ekonomických kategorií, vazeb a souvislostí. Úspěšně lze polemizovat např. s jeho tvrzením o „nastupující agonii světového kapitalistického systému … kdy rozpory patrně již nebude možné mechanismy kapitalismu vyřešit a překonat". Buď to je projev sebeuspokojení z neznalosti, nebo určitého svérázného defétismu. Je kapitalismus skutečně ve stavu, kdy můžeme v klidu čekat, až se sám zhroutí? Myslí si Vojtěch Filip, že jím obdivované uskupení nových regionálních mocností BRIČ není brutálně kapitalistické? Neviděl desetileté brutálně vykořisťované děti v manufakturách Číny či Indie? Uniklo mu rozhodnutí Číny masivně podpořit konsolidaci Evropské unie?

Každý den jsme sdělovacími prostředky všeho druhu přesvědčováni o tom, že žijeme v blahobytné demokratické společnosti, která uspokojuje potřeby svých občanů, na rozdíl prý od období let 1948 až 1989. Někdy se i připustí, že prý jsou i dočasné problémy s nezaměstnaností, sociálním vyloučením, zadlužeností domácností a jinými jevy. To je ale prý hlavně způsobeno 40 lety vlády totality, kdy jsme se taky prý nenaučili zodpovídat každý sám za sebe a kdy tu prý existoval sociální paternacionalismus státu nad lidmi.
Je a bylo popíráno, že epocha socialismu u nás končila přece rozsáhlým a velkým objemem majetku v celospolečenském vlastnictví, ať už šlo o velké výrobní továrny, školská, kulturní, rekreační a zdravotnická zařízení či státní a družstevní zemědělskou a lesní půdu. Toto celospolečenské vlastnictví bylo právě zárukou reálných sociálních, pracovněprávních, kulturních práv pro drtivou většinu našich občanů a práce na tomto vlastnictví byla zdrojem materiálních a jiných hodnot ve společnosti a nebyla předmětem vykořisťování člověka člověkem.

JUDr. Lubomír Štrougal je opět ve flóru. Začalo se o něm mluvit a psát, když uveřejnil svoje vzpomínky - Paměti a úvahy koncem roku 2009. A nyní rozvířil hladinu veřejného mínění dodatkem, který trochu provokativně, jak radí doba komercionalizace, nadvlády trhu s jeho fetišismem zboží a peněz, nazval Ještě pár odpovědí. Zkuste si tuto knížku koupit, bude to těžké, je vyprodána.
Ostatně, kdo jiný by měl podat autentické svědectví o časech, jimž se shazovačně říká „husákovská éra normalizace"? Stala se terčem nevybíravých útoků zavilých antikomunistů, její prohřešky jsou kvalifikovány jako „zločiny" a na školách (podle instrukcí „historiků" bezprostředně podřízených policii) slouží k ilustraci „zrůdností komunistického totalitarismu". Tím hlučněji, čím více se zapomíná na skutečné zločiny skutečného totalitarismu, jakým byl fašismus.

V úterý 14. února nalezneme v kalendáři jméno Valentýn a všechny sdělovací prostředky, reklamní poutače a výlohy obchodů nás budou upomínat, abychom nezapomněli oslavit „svátek svatého Valentýna". Některé kalendáře dokonce u tohoto data uvádějí „den zamilovaných". Nemám nic proti zamilovaným ani proti osobě svatého Valentýna, křesťanského kněze zemřelého mučednickou smrtí pravděpodobně ve 2. polovině 3. století našeho letopočtu. Ale nelíbí se mi, že je v České republice, kde je obyvatelstvo v drtivé většině ateistické (dodávám: bohudík!, ať to zní jakkoli ironicky), oživována tradice dávno zapomenutých nebo dokonce nikdy příliš nerozšířených (jako v případě sv. Valentýna) církevních svátků, což je jednoznačně součástí procesu oživování náboženského tmářství, který bych si dovolil nazvat reklerifikací (od slova klérus = duchovenstvo, neplést si s rekvalifikací, českým pracujícím také plošně vnucovanou). Tento proces neustálého vyzdvihování církve a náboženství současná panská vláda potřebuje, aby mohla odůvodnit navrácení majetku katolické církvi, možná i toho, který této církvi zestátnil císař Josef II. v 18. století a jehož se církev dnes nestydatě domáhá. Zkrátka návrat do doby pobělohorské, kterou Alois Jirásek právem nazval „temnem".

Pod jednoduchou otázkou se skrývá jednoduchá odpověď: Ti, kteří se bojí pravdy, ti, kteří se bojí skutečného řešení. I to se potvrdilo po návštěvě J. E. Victora Hernandeze v Prostějově v postoji některých médií, která raději psala o tom, kdo kde koho okradl nebo kdo spadl na náledí, než o tom, že naše město navštívil (po kolika letech???) velvyslanec a že venezuelská vlajka vlála z radnice.
Mlčení bylo zarážející i z oficiálních míst - byť, abych byl spravedlivý, zřejmě i ta v průběhu setkání pochopila, že šlo o jejich vlastní nedorozumění a nepochopení. To jsme taktně odbyli mlčením, které nestaví zbytečné bariéry tam, kde by mohla být pro celou společnost uskutečněna obohacující kulturní výměna, která má již dnes konkrétní obrysy.

Příznivce Haló novin, resp. členy naší strany jistě zaujal článek dlouholetého zastupitele KSČM v zastupitelstvu HMP Františka Hofmana. Jasně naznačil, že uvnitř KSČM se něco děje. Není to dobrý jev v době, kdy nejen v Čechách, ale universálně dochází k nové etapě války proti komunismu, tentokrát nejen proti dosavadní praxi vytváření socialistické společnosti, ale proti samotné marx-leninské ideologii. Za této situace je životně nezbytné efektivně proti nové antikomunistické kampani kontrovat.
Vyžaduje to udělat si v samotné straně pořádek a jasno, kdo jsme a kam směřujeme. V tom jasno nemáme. Na samém počátku jednoznačně a důrazně odmítám apriori nálepkování a osobní osočování; tím se do krajně potřebného bojového šiku nesrovnáme. Toho lze dosáhnout jen otevřenou diskusí o problémech, které ve straně skutečně existují.

Hlavním tématem, které teď hýbe světem, jsou připravované zákony „proti pirátům", které mají zahájit rozsáhlou cenzuru internetu, některými nazývaného posledním svobodným médiem. Mládež, která politice neholduje, neorientuje se v ní a pokud ano, tak velmi povrchně (což dokládá průzkum, v kterém mladí jako nejlepší uznali program KSČM, přestože ho považovali za program TOP 09) si začala uvědomovat, že tu není něco v pořádku. Je zajímavé sledovat i pravicově zaměřené mládežníky podporovat boj hnutí Anonymous proti producentům (nejspíš nějak nepochytili, že zákony na ochranu „autorských práv" podepsaly v podstatě v tajnosti jimi podporované vlády).

Zveřejnění článku s. Jana Mináře „Má levice podporovat kosmopolitismus?" na našich stránkách vyvolalo diskuzi také o problematice rodiny a národnostních a sexuálních menšin. Protože ne se všemi názory vyslovenými v této diskuzi mohu souhlasit a některé považuji za potřebné doplnit, sestavil jsem následující stať.
I. Mají komunisté odmítat manželství a rodinu?
Nejprve si dovolím rozsáhleji citovat z Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany (1848):
„Zrušení rodiny! I největší radikálové se pohoršují nad tímto hanebným úmyslem komunistů. ..."

Článok krátkeho rozsahu a ešte kratších úvah. Tento článok však odhaľuje oveľa viac, akoby sa na prvý pohľad mohlo zdať.
V zásade nie je až tak problém v samotných myšlienkach uvedených v článku autora. Skutočnú polemiku vzbudzuje miesto kde sa dané myšlienky predkladajú (objavujúc sa na stránkach fašistov, nacionalistov a iných zvieratiek je bežné). Nepredkladajú sa ako polemický článok, ktorého zmyslom uverejnenia je polemika a diskusia. Ukazuje sa ako názor zavzorcovaný priamo v „komunistickej" kultúre, ktorá je pozostatkom (alebo dietkom?) „reálsocializmu" (v názve by som rád vynechal pojem ...socializmu, ale potom by to stratilo historické označenie daného kontrarevolučného obdobia).

Nedávno byl na našich stránkách zveřejněn článek soudruha Jana Mináře „Má levice podporovat kosmopolitismus?", který vyšel v marxisticko-leninském měsíčníku Dialog. Ač s řadou věcí v něm souhlasím a domnívám se, že je skutečně nutné kosmopolitismus odmítnout, nachází se v něm i několik věcí, které se mi skutečně nelíbí a považuji za nutné se k nim otevřeně vyjádřit a vyslovit jisté rozpaky nad jejich obsahem. (S prvními dvěma odstavci víceméně souhlasím, stejně tak jako s odsouzením sionismu.)
Skutečně si nemyslím, že je normální a správné podporovat nenávist proti homosexuálům stejně jako to dělají náckové a jim podobné klerofašistické organizace bojující za „tradice západní křesťansko-židovské kultury a tradiční rodinu". Právě tyto takzvané „tradice a hodnoty" mají na svědomí utrpení mnoha milionů lidí po celém světě a historicky jsou příčinou, ale hlavně záminkou mnoha zbytečných válek a násilí (inkvizice, křižácká tažení), ke kterému v minulosti, ale i v současnosti stále dochází. Tyto scestné názory propagují fanatici typu Vandas, Hájek, Bátora, Joch a další takoví. Vážně může komunista mít stejné názory jako tito fašisti? Podle mě rozhodně ne!

Zúčastnil jsem se asi dvanácti výročních schůzí v Praze a Středočeském kraji. Všude tam, kam jsem byl pozván. Ani na jedné z nich nebyly dokumenty ke sjezdu obsahově posuzovány tak, aby se členové vyjadřovali ke konkrétním zadáním těchto dokumentů, ale spíš šla diskuse po povrchu věci. Nezřídka byli přizvaní nestraníci k dokumentům kritičtější než samotní funkcionáři. Obecně lze diskusi shrnout do dvou oblastí. Jedna odsuzuje dokumenty jako organizačně nepoužitelné (dlouhé, nečtivé, nezáživné, nesrozumitelné, nic neříkající, více vysvětlivek než poznání, malé písmo...) a druhá, jako obsahově málo komunistické.
A co si myslím o dokumentech já?

Podle mých informací KSČM podporuje referendum o vstupu do "rozpočtové unie". Já bych byl spíše pro referendum o vystoupení ČR z EU. Je asi všem jasné, jak by dopadlo. Myslím, že KSČM natropila větší hlouposti v mezinárodní politice. Třeba podpora zapojení ČR do misí NATO poslance Alexandra Černého. Hlasování pana Ransdorfa pro rozšíření NATO na východ. Zajímalo by mě, kdo platí pana Černého, nebo toho pána s podivným bruselským úsměvem, aby sloužili, stejně jako sloužil Václav Havel, zrůdám z NATO, USA a EU. Ještě se potom diví, že členové a sympatizanti naší strany je nepovažují za komunisty. Toto ale pan Filip do Haló novin otisknout nedá. Členská základna KSČM má totiž jiný názor.

V českém levicovém deníku Haló noviny byl 10. listopadu 2011 otištěn rozhovor s izraelskou občankou, označující se za „politickou umělkyni". (Co to je? Známe různé politické umělce naší ostudné veřejné scény.) Tato v Praze žijící cizinka prohlašuje: „jsem kosmopolitka" a radí „že by bylo velmi potřebné, aby česká společnost nebyla tolik homogenní. Myšlenka kosmopolitismu tu vůbec neexistuje. A to se týká i velmi inteligentních lidí, třeba profesorů na akademii."
Češi, a ne jen profesoři na akademii, jsou natolik inteligentní, že jim tato potřeba nechybí. U nás, byť uvedená autorka tvrdí opak, historická paměť existuje. S národnostními menšinami máme ty nejhorší historické zkušenosti a jsme rádi, že nemáme ve své vlasti závažné národnostní problémy. Kosmopolitismus je ideovou zbraní globálního kapitálu k rozkládání národních států a národů podle světovládných plánů zbohatlické „elity" na tzv. „nový světový řád" - novodobé otrokářství, v němž jim suverénní národy překážejí.

V dnešní době se mnoho kvalitních, natož pravdivých filmů o druhé světové válce netočí (což je pochopitelné, když tento režim tvrdí, že druhou světovou válku spoluzpůsobil J. V. Stalin a podobných lží jsou učebnice a pochybné rádoby historické pořady plné). Před několika dny jsem viděl film Brestská pevnost (bělorusky Brestskaya krepasts, rusky Brestskaya kreposť) - v českých kinech, médiích či filmových vydavatelstvích nehledejte, nehodilo se do monolitu, v kterém je Rudá armáda (RA) viděna jako vzdávající se houf - natočený v roce 2010 ve spolupráci Ruska a Běloruska.

Náhodou jsem objevil na serveru YouTube velice působivý československý film z roku 1960 „Přežil jsem svou smrt". Jedná se o drama z koncentračního tábora podle námětu a scénáře laureáta státní ceny Milana Jariše, v režii laureáta státní ceny Vojtěcha Jasného (autora kontrarevolučního pamfletu z r. 1968 „Všichni dobří rodáci", pozdějšího reakčního emigranta a antikomunisty).
Film má výborné herecké obsazení. Hlavní postavu boxera Tondy Majera ztvárnil František Peterka, usměvavý kulturista známější nám spíše z komediálních rolí 60. - 80. let (Dáma na kolejích; Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Jáchyme, hoď ho do stroje; Pan Tau; Zítra to roztočíme, drahoušku; Zítra vstanu a opařím se čajem; Co je doma, to se počítá, pánové…). O to zajímavější je vidět ho ve znamenitě ztvárněné roli smrtelně vážné. A slovo „smrtelně" zde není, v příběhu z tábora smrti, nadsázkou, ale krutou realitou. V dalších rolích poznáme ze slavných československých herců té doby Jiřího Sováka, Václava Lohniského, Vlastimila Brodského či Vladimíra Menšíka, v epizodní roli Hanu Hegerovou. Ke věrohodnosti příběhu přispívá ztvárnění německých dozorců a zahraničních (polských a sovětských) vězňů Němci a Poláky. Jeho ponurou atmosféru dokresluje kromě autentického prostředí koncentračního tábora Mauthausen a černobílého zpracování i hudba Svatopluka Havelky.

Kniha normalizačního premiéra Lubomíra Štrougala "Ještě několik odpovědí" nabízí tolik otázek, že krátká úvaha nad tímto dílem bude jen troškou do mlýna. I tak bych jí měl jako konsternovaný čtenář přispět.
Kniha kromě decentního kritického drbnutí do otázky úspěchů kapitalismu v naší zemi nabízí nekonečný rezervoár názorů na éru 1948-89, jejichž obsah bychom čekali spíše od antikomunistických vykladačů dějin, nikoli od člena vedení KSČ. Některá zjednodušení jsou skutečně až zarážející. A to především, když pocházejí z pera člověka, který byl jedním ze symbolů normalizace, proti níž se dnes tak "reformně" vymezuje. Dnes...