Protiválečné sochařství

Jan Štursa

Jan Štursa, jeho žáci a další

Jako jeden z prvních, který tvarem zhmotnil zážitky z první světové války, byl Jan Štursa. Ovlivněn expresivní notou vytvořil komorní, avšak dojemnou řezbu „Pohřeb v Karpatech“ znázorňující tvarově úsporně prostý pohřeb rakouského vojáka. Socha byla později přetransformována v pomník obětem první světové války v Novém Městě na Moravě a Frýdku – Místku s vyznačením všech uniforem zúčastněných armád a s více zklidnělou a civilistní formou. Hlavním dílem Štursových válečných dojmů je symbol lidskosti v době válečného utrpení – akt sochy „Raněného“, jednoho z nejvýznamnějších děl jak sochaře Štursy, tak našeho sochařství vůbec. Umělec zde pod dojmem zastřeleného vojáka hroutícího se k zemi vytváří v aktu symbol zmaru lidského života a zároveň obětí válek jako takových. Detaily muskulatury, výrazu tváře, rukou v bolestivé křeči a bezvládných nohou, citlivé ale vzdálené popisnému naturalismu, spolu s celkovým kompozičním řešením fixující dílo především do čelního pohledu dává – a to i díky aktu, který se oprostil od používání běžných rekvizit dobových uniforem – soše nadčasový obsah. Ne nadarmo byla užita v interiéru památníku osvobození na Vítkově, a provizorně stála jako pomník obětem druhé světové války před Rudolfinem. Původní návrh umístit „Raněného“, zvětšeného do nadživotního měřítka, před Staroměstskou radnici jako pomník padlých neprošel kvůli dobové prudérnosti maloměšťáckého publika, což na citlivého sochaře negativně zapůsobilo. Štursa spolu s Ottou Gutfreundem vytváří ještě sochařskou výzdobu Janákovy Legiobanky v pražské ulici Na Poříčí, kde vhodně komponuje dvojice vojáků z těch front, kde se účastnily bojů československé legie. Zde nastupuje na scénu zjednodušené pojetí, vhodně využívající základní rekvizity příhodné pro uniformy, vybavení a atmosféru jednotlivých bojišť. Štursovy hlavice nesou pak dlouhý reliéfní pás Otty Gutfreunda s názvem „Návrat legií“, kde i přes tragické části vlysu převládá optimismus a víra v budoucnost samostatného státu. Gutfreund vytvořil toto dílo stejně jako figury legionářů vhodné pro sériové rozmnožení jako symboly včerejších bojů a dnešních nadějných výhledů, přitom právě jeho pobyt ve francouzském koncentračním táboře na něj zapůsobil zcela traumaticky.

Nadcházející generace Štursových žáků, jež taktéž prošla zákopy a bojišti první světové války, vzala za svůj nepatetický pohled na válečné dění, který se váže především na vidění a na osud prostého člověka – vojáka front naprosto zbytečné imperialistické války. K tomu přispěla i dobová snaha po civilismu, po prostých námětech, i po stylizaci se snahou o vytvoření nového slohu – slohu nadějí i kritických stránek první republiky. V tomto duchu se nese pomník rumburské vzpoury od Karla Dvořáka, pomník letce Jendy Hofmana od Josefa Wagnera, více klasicizující a Štursou inspirovaný pomník obětem války v Domažlicích od Otakara Švece a další. Nástup neoklasicismu a opětovné návraty k myslbekovské tradici, spolu s vlivem francouzského sochařství předznamenávají možnosti, které jsou využitelné při oficiálních potřebách nové republiky (pomníky Josefa Mařatky, hlavy republiky od K. Pokorného a K. Lidického), záhy však spolu s ohrožením republiky přichází dramatická vlna barokizace.

Sotva se negativní vzpomínky na válečnou vřavu let 1914-1918 začaly vytrácet z témat výtvarného umění a sotva dozněla hospodářská krize a s ní i velká část sociálních námětů, přichází po krátkém konjunkturálním období čas, kdy se nad Evropou vznáší černé mraky nástupu nacismu. Období fašistických agresí do Habeše, doba španělské občansé války, zabírání Porýní a anšlusu Rakouska, stejně jako agresivního chování sudetských Němců a českých fašistů dává jasně najevo důležitost výjádření a protestu u těch umělců, kteří se neizolovali ve věži ze slonoviny formálních pokusů nebo konvenční tvorby. Základní motto zdůraznění humanistických hodnot, hodnot národní historie a kultury se promítá do řady sochařských děl. Reaguje zde Karel Pokorný svou „Matkou“, „Hlavou Krista“a „Ševcem“. Karel Dvořák vytváří „Tragédii“ věštící následující historickou pohromu a „České řeky“ odkazující na ztrátu Sudet, kde zmíněné řeky pramení. Jan Lauda modeluje nedokončenou, myslbekovsky pojatou, sochu „Historie“ a především spolu s Janem Bauchem v předvečer okupace vytváří monumentální reliéf s animální tematikou šelmy pojídající laň příznačně nazvanou „Přepadení Československa“. Bedřich Stefan vytváří postavu svatého Václava, jako symbol naší státnosti, a až empírové modely „Truchlící“ a sochu „Země“ pro Zemskou banku. Karel Lidický ovlivněn barokizační vlnou modeluje plastiku „Ztraceného syna“ a postavu starce a Vincenc Makovský expresivně pojatým cyklem návrhů na reliéfy pro památník na Vítkově (Jiří z Poděbrad, Bílá hora, 1848, Světová válka), ležící sochu spoutaného Prométhea, která kromě surrealistického detailu hlavy nezapře antickou inspiraci z tympanonu starověké Parthenonu, návrh na pomník T. G. Masaryka s postavami filozofů, jakoby hájící svým myšlenkovým světem civilizaci proti fašistickému barbarství, či v chmurném ovzduší druhé republiky modeluje vzdorovitou hlavu K. H. Borovského a lyricky citlivý portrét spisovatelky Boženy Němcové. Olomoucký sochař Vladimír Navrátil vytváří emotivní skupinu mrtvé matky s dítětem „Yperit“a postavu spoutaného čínského vězně v „Mandžurii“.

Řadu těchto děl obsahuje jako výzdobu svého interiéru žižkovský památník na Vítkově. Je zde Šturův „Raněný“, asi nejstarší práce, mladší reliéfy legionářů od Karla Pokorného, které jsou dokladem umělcovy formální i obsahové vyspělosti a brilantní kamenosochařské reprodukce O. Velínského, Horejcovy postavy svícnů – dekorativní a přesto poznamenané tragickým lyrismem, symbolické monumentální sochy v kolumbáriu od Otakara Švece a konečně dramatické poslední dílo záhy zesnulého Karla Kotrby s názvem „Génius zvěstující svobodu“, okřídlená letící ženská postava, která v detailu křičící hlavy upomene na atmosféru Rudeovy Marseillaisy z pařížského Vítězného oblouku.

Doba okupace českých zemí hitlerovským Německem byla započata hromadnou perzekucí, při níž byli zatčeni např. malíři Emil Filla a Josef Čapek, historik V. V. Štech nebo teoretik skupiny Sedm v říjnu Pavel Kropáček. Bohužel Čapek ani Kropáček nacistickou tyranii nepřežili, podobně jako jí padl na konci války za oběť mladý talentovaný malíř Václav Chad.

Umělci přesto neustávají ve svém odporu proti nacistickému panstvu a proti útlaku našeho národa. Jen kvůli perzekuci volí formu jinotaje či se vracejí ke ztvárňování alegorických postav, sakrálních motivů upomínajících na základní humanistické hodnoty, portréty historických osobností, pilířů národní historie či kultury, symboly české státnosti. V rozmezí válečných let se setkáváme s celou řadou vysoce kvalitních uměleckých děl vytvořených za nesmírného tlaku a atmosféry strachu, vynikající nejen výtvarným řešením, ale i vlasteneckým a pokrokovým laděním, nezříkající se nesení tíže konfliktního a nebezpečného obsahu.

Tak na protest proti zotročení národa vznikají sochy „Život a osud“, „Ecce homo“, „Snímání z kříže“, „Jan Žižka“, „Poezie“ a „Československý génius“ Karla Dvořáka, dvojice reliéfů „Milosrdný samaritán“ a „Vědec“ Vincence Makovského, cyklus „Zim“, „Truchlící ženy“ a pieta Karla Pokorného, bourdellovsky pojatý „Herostrates“ Vladimíra Navrátila, „Dolorosa“ – postava smutku a utrpení jako obecný symbol té doby od Karla Lidického a naději přinášející „Vítězství u Stalingradu“ Břetislava Bendy. Připojila se i nastupující sochařská generace, především Josef Malejovský (Země, Zima, Historie), která později významně utvářela tvář našeho sochařství 50. let 20. století a roky následující, jíž byl odkaz protifašistického obsahu zavazující po celou další dobu.

Po osvobození se začíná nová etapa našeho sochařství s důrazem na monumentalitu a angažovanost obsahu díla. Symbolizují je pomníkové realizace Karla Pokorného („Sbratření“, pamětní desky obětí Pražského povstání, „Karel IV.“,“Božena Němcová“, „Alois Jirásek“, „Vítězství socialismu“), Vincence Makovského („Partyzán“, pomník „Vítězství nad fašismem“ v Brně, sousoší „Nový věk“, pomník J. A. Komenského, „Božena Němcová“, „Alois Jirásek“, „S. K. Neumann“), Karla Lidického („Jan Hus“, pomník obětem války v Poděbradech, „Vladislav Vančura“, „S. K. Neumann“), Jana Laudy („V. I. Lenin“, „Z. Nejedlý“, návrhy na vrata Karolina), Bedřicha Stefana (sochy „Truchlící ženy“ a „Matka s dítětem“ v pietním areálu v Lidicích) či Josefa Wagnera (pomník padlých ve Dvoře Králové, „B. Smetana“, „J. Vrchlický“). V symbióze s českým sochařstvím začíná renesance monumentálního sochařství na Slovensku, kterou vede především žák K. Dvořáka – Jozef Kostka (pomník osvobození v Bratislavě, pomník SNP v Partyzánském) a žák O. Španiela – Rudolf Pribiš (pomník SNP v Prievidzi, pomník osvobození v Žilině). Osvobozením naší vlasti a porážkou fašismu začíná nová etapa našeho sochařství, která zvýraznila hodnoty předešlých období a dosáhla řady nesporných výsledků a ocenění.