Antikomunistickým falzifikátorům dějin KSSS a SSSR dodal nejtěžší „munici“ prolhaný N. S. Chruščov

Antikomunistickým falzifikátorům dějin KSSS a SSSR

Úvod

Je třeba zdůraznit, že stále vládnou silné iluze i v komunistickém hnutí prezentované frázemi o demokracii, svobodě slova, informací, šíření vědeckých poznatků atd. Skutečnost je však výrazně jiná. Vědecká, objektivní analýza minulosti, vývoje v bývalých zemích světové socialistické soustavy, především v SSSR v  období, kdy v čele komunistické strany, VKS(b) a SSSR stál J. V. Stalin, je nemožná. Nejen zkoumání tohoto historického vývoje, ale zvláště prezentace oněch seriózních, vědecky podložených výsledků zkoumání, je dnes nemožná. Šanci má jedině antistalinská, antikomunistická interpretace. Proto je ve světě jen velmi málo lidí, kteří vykonávají seriózní vědeckou práci, neboť – řečeno slovy profesora Grovera Furra – téměř „všichni ostatní autoři, zkoumající období Stalinovy vlády v Sovětském svazu, kteří … mají výzkumné a badatelské dovednosti, jsou akademicky zakotveni včetně svého úzkého spojení s univerzitou, jež jim umožňuje přístup do knihovních archivů, využívání velmi drahých meziknihovních výpůjček i výzkumníci, kteří mají zájem a motivaci k tomuto druhu bádání, jsou téměř všichni antikomunisté postrádající jakoukoli objektivitu.“ Nejen to, jde o to, že „žádná kniha, jež není vůči Stalinovi nepřátelská, nemá v akademickém nakladatelství absolutně šanci vyjít. To je stoprocentní pravda na Západě, a já jsem přesvědčen, že stejně tak je tomu i v Rusku … Mnoho lidí na pravici (dodejme i na tzv. levici – Z. K.) si nepřeje, aby pravda o dějinách komunistického hnutí v Sovětském svazu během stalinských let vyšla na světlo. Stalina chtějí i nadále démonizovat, srovnávaje ho s Hitlerem a fašismem a lhát o něm. A to je také to, co dělají! Nejen pasivně skrze svůj předpojatý pohled, ale aktivně tím, že záměrně falšují důkazy o historických pramenech.“ (Přednáška G. Furra o své knize „Chruščov lhal“, Oslo, 2011, s. 1-2)

I. Proč onen název? O co jde?

O to, že nejen všichni antikomunisté, buržoazní ideologové a revizionisté všech odrůd a odstínů, byli a jsou ve svém antistalinismu a antisovětismu nejvíce a zcela oficiálně ideologicky, propagandisticky „vyzbrojeni“ nejvyšším představitelem KSSS a SSSR N. S. Chruščovem, který v letech 1953 až 1964 zastával funkci prvního tajemníka ÚV KSSS a souběžně k tomu v letech 1958 až 1964 post předsedy rady ministrů – premiéra SSSR. A to především jeho tajným (fakticky neoficiálním) projevem (referátem) s názvem „O kultu osobnosti (J. V. Stalina) a jeho důsledcích”, který přednesl na uzavřeném, fakticky již ukončeném jednání XX. sjezdu KSSS (25. 2. 1956). Obsah tohoto vystoupení se posléze výrazně promítl do následujících zásadních stranických dokumentů XXI. sjezdu KSSS (leden/únor 1959) a XXII. sjezd KSSS (říjen 1961, na němž byl dokonce přijat Nový, třetí program této strany), tak jako do ideologie a politiky zejména komunistických a dělnických stran v ostatních socialistických zemích.

Historický „význam“ tohoto Chruščovova projevu pregnantně postihl americký historik a jazykovědce Grover Furr, v přednášce (Norsko, Oslo 2011) o své knize „Chruščov lhal“. Dle něj lze Chruščovovu tajnou zprávu „bez nadsázky považovat za nejvlivnější projev ve 20. století, který zásadně změnil běh nejen sovětských, ale v podstatě i světových dějin. Je příznačné, že právě tato řeč se stala jedním z pilířů ostatních politických koncepcí antistalinismu, za jehož fundamentální zdroj lze nazvat paradigma XX. sjezdu …“ (G. Furr … tamtéž, s. 5) Podle G. Furra se přitom v Chruščovově tajné řeči ani jedno z oněch „takzvaných odhalení neukázalo jako pravdivé. To není otázkou obhajoby Stalina. Zkrátka v přímé konfrontaci s důkazy prostě neobstojí ani jediné z tzv. objevených tvrzení tajného projevu! Stejně tak z hlediska historických důkazů předložených v mé knize Chruščov lhal nikdy nelze vnímat dějiny Sovětského svazu jinak než prizmatem zkreslení tajnou řečí Chruščova …“ (Tamtéž, s. 6) Jde opravdu o to, že „Chruščovovy hrubé falzifikace určují chápání sovětských dějin až dodnes a jsou pramenem všech lží, jež znáte“ (Tamtéž, s. 3)

Tak se stalo, že řada generací, nejen členů komunistických stran a občanů socialistických zemí, včetně či právě především jejich funkcionářů a předních ideologů, bylo od poloviny 50. let pod silným politickým a ideovým vlivem, jak si následně ukážeme, právě onoho nihilistického, falešného „přehodnocení“ dějin KSSS a SSSR, nastartovaného oním projevem N. S. Chruščova, plným lží. Navíc předneseným bez patřičného projednání ve stranických orgánech (zejména ÚV KSSS), který pak dodnes v masovém měřítku, totálně negativně ovlivňuje vědomí lidí.

Dnes již s jistotou víme, že nebylo náhodné, že Chruščov a jeho pomocníci, stoupenci a bezprostřední následovníci při své věrolomnosti, dvojakosti a nečestnosti (což je typické právě pro revizionisty, oportunisty aj. souběžce a renegáty) nenašli nikdy odvahu uveřejnit tento pomlouvačný referát ve vlastní zemi, neboť se obávali, že v otevřené diskusi vyjde pravda najevo a komunisté a ostatní pochopí jejich nečestnou hru. Plný text tohoto zlovolného politického pamfletu, dodnes považovaného i mnohými funkcionáři KSČM a tzv. tvořivými marxisty za seriózní a pravdivý dokument, byl v SSSR publikován až v roce 1990. Tedy za vlády důsledného Chruščovova pokračovatele, renegáta Gorbačova, který stál na čele likvidátorů KSSS a SSSR. Na Západ však tento referát obratem pustili, aby mohl posloužit jako těžká ideologická zbraň proti Stalinovi a „stalinistům“. Fakticky ovšem jako antikomunistická zbraň proti marxismu-leninismu, komunistickému hnutí a socialistickým zemím. Tato „zbraň“ se ukázala jako velice razantní, účinná a efektivní! Dokud se s ní komunistické hnutí nevyrovná, tj. dokud nebude provedena důsledná, komplexní, vědecká, tedy objektivní analýza celého období, kdy v čele strany a sovětského státu stál J. V. Stalin a především pak, pokud nebude provedeno a projednáno všemi komunistickými stranami, její politické zhodnocení, bude i nadále destruktivně působit, tak jak je tomu dnes nejen u nás.

Je třeba mít neustále na paměti, že to vše hluboce zasáhlo všechny generace, které byly od poloviny 50. let pod ideovým, ideově-politickým vlivem celého „přehodnocení“ dějin KSSS a SSSR, nastartovaného právě oním tajným projevem nejvyššího představitele KSSS, N. S. Chruščova na nejvyšším a nejautoritativnějším orgánu strany – na sjezdu KSSS! Na základě tohoto projevu pak došlo k nemarxistickému, antikomunistickému přehodnocení dějin VKS(b), sovětského státu a jeho budovatelského úsilí od Velkého října, po vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce přes bleskovou obnovu válkou postižené země, tedy nejen přehodnocení politických procesů z 30. let, a to bez uvedení závažných a pravdivých argumentů, ale především při jejich falšování a šíření různých výmyslů. Vše nasvědčuje tomu, že tyto skutečnosti představují pro uvedené generace (od padesátých let, přes osmdesátá a devadesátá léta minulého století), až po současnost, nepřekonatelnou zátěž. Fakticky všichni antistalinisté, zvláště s maloměšťáckou světonázorovou orientací, kteří se tak či onak zabývají politikou, ideologií, historií, namísto hledání pravdy se raději až fanaticky drží oněch Chruščovovských lží, frází a falz. Vůbec je nezajímá, že se objevila šance, reálná možnost prozkoumat skutečná fakta, ve značně pootevřených sovětských, kremelských archivech, jak to učinili někteří marxističtí vědci na Západě. Tato nechuť jim znemožňuje přistoupit k novému, objektivnějšímu hodnocení minulosti. To je zcela typické i u KSČM, kterou pravda o minulosti naprosto nezajímá, narušila by totiž hluboce zakořeněné předsudky jejích nejvyšších funkcionářů, zejména ideologů této strany.

Zvláště se to tedy týká společensko-vědních teoretiků, kteří se i dnes hlásí k marxismu a politických představitelů stran, které „přežily“ kontrarevoluční převraty a obnovu kapitalismu a alespoň verbálně se hlásí ke komunistické identitě. Jak jsem o tom mluvil již v koreferátu na XXIX. pražské teoreticko-politické konferenci v listopadu 2010 (viz „O antikomunistickém falšování našich národních dějin“, Čeněk Ullrich, Zdeněk Košťál, 2010). Jde o to, že právě zejména ti, kteří za socialismu působili v politice a ve společenskovědních oborech a to včetně věd historických, byli a jsou těmito lžemi a manipulacemi stále podstatně zasaženi. A to zřejmě především proto, že oněm velkým Chruščovovým lžím dodávala „punc“ věrohodnosti a serióznosti skutečnost, že byly „vyprodukovány“, „posvěceny“ a šířeny z nejvyšších oficiálních stranických a vládních míst. Ano, to pak dodnes zásadním způsobem negativně ovlivňuje hodnocení minulosti těmito lidmi.

Dodnes je tedy oním politickým šarlatánem, falešným hráčem a manipulátorem Chruščovem a jeho společníky, nadále zevnitř kontaminováno celé, dnes již v troskách se nalézající mezinárodní komunistické a dělnické hnutí. Tak tato zhoubná kontaminace, která přivedla nejen SSSR, ale i další evropské socialistické země do záhuby, rozkladně působí až do dnešních dnů. Fakticky šedesát let.

Již jsem se toho dotkl. Na rozdíl od nás, celé té plejády antistalinských, antikomunistických interpretů dějin nejen SSSR, některé soudobé historické výzkumy očividně vyvracejí ony lži chruščovovského antistalinismu. Není to jen Grover Furr, jako představitel nové historické školy, ale i její zakladatel, renomovaný americký historik, profesor J. Arch Getty, který proslul vědecky fundovaným dílem „The Origins of the Great Purges“ (Počátky velkých čistek), v němž tak, jako G. Furr, vyvrací studenoválečnické lži o Stalinovi, jak je šířili trockisté, chruščovovci a jejich pohrobci z éry perestrojky a obnovy kapitalismu nejen v SSSR.

II. „Stalin měl zemřít o 10 let dříve …“ – Proč Chruščov tak nenáviděl Stalina?

Úvodem připomenu, jak hluboká a z čeho zřejmě vyvěrala Chruščovova nenávist ke Stalinovi, který je dodnes nenáviděn i mnohými, kteří se i hlásí k marxismu a nedávno se hlásili i k M-L. Jeden takový „moderní“, reformní a zároveň maloměšťácky radikální „komunista“,

který se rád ve své argumentaci opírá o trockistickou a další antikomunistickou argumentaci, dokonce napsal, že Stalin byl psychopat!

Obrovská, až chorobná a tak dlouho skrývaná nenávist Chruščova ke Stalinovi, byla podmíněna: (1) Na jedné straně jeho „ukřivděností“ (jeho syn Leonid se poté co se dostal do zajetí, přidal na stranu fašistického Německa a byl proto odsouzen k trestu smrti. [1](2) Na straně druhé jeho maloburžoazní, menševickou a trockistickou orientaci, kterou za Stalinova života úzkostlivě skrýval.

Jasně se v tomto smyslu vyjádřil V. M. Molotov, který na otázku F. I. Čujeva: Proč šel (Chruščov) tak po Stalinovi?, odpověděl: „Protože měl jinou politiku. Byl to pravičák … Byli spojeni s vesnicí, opírali se o kulaky.“ „Chruščov byl v hloubi duše Stalinovým odpůrcem. Stalin sem, Stalin tam, ale v srdci měl něco jiného. Osobní popuzenost ho hnala k všelijakým činům. Popuzenost za to, že se jeho syn dostal do situace, při níž byl de facto zastřelen. Takovou měl nevraživost, že byl ke všemu odhodlaný, jen aby Stalinovo jméno pošpinil. – Nikita se syna ale zřekl? – Ano … Jeho syn byl něco jako zrádce … Stalin nechtěl dát jeho synovi milost. Chruščov osobně Stalina nenáviděl. To se synem mu dodalo. Ale to není to hlavní. Chruščov nebyl revolucionář. Do strany vstoupil teprve v roce 1918 …“ (Čujev, F. I.: Vzpomínky Molotova, OREGO, s. 247)

Nenávist tohoto úlisného a bezcharakterního člověka (Chruščova), jej na shromáždění k sovětsko-maďarskému přátelství (v Moskvě 19. 7. 1963) vedla až k šokujícím výrokům. Chruščov zde na adresu Stalina, doslova prohlásil: „Ach, kdyby jen byl Stalin umřel o deset let dříve!“ Jak známo Stalin zemřel v březnu 1953. O deset let dříve by to znamenalo v roce 1943, tedy v tu dobu, kdy Rudá armáda začala protiofenzívu, kdy začala vyhánět fašistické hrdlořeze z SSSR. Nikdo jiný, než A. Hitler by si více nepřál, aby právě v té době Stalin zemřel! Takový byl bývalý první tajemník ÚV KSSS a předseda vlády SSSR v letech 1953 až 1964 N. S. Chruščov! (viz Brar, H.: Perestrojka, Naprostý kolaps revizionismu, OREGO 2002, s. 161)

III. Chruščovovy velké podlé lži

(S akcentem na Velkou vlasteneckou válku sovětského lidu)

O jaké lži a pomluvy ve vztahu ke Stalinovi šlo a doposud jde? Připomeňme alespoň některé vztahující se k Velké vlastenecké válce. Mohl bych začít tak bezostyšnou až neuvěřitelnou Chruščovovou lží, že Stalin plánoval a řídil vojenské operace podle glóbu. Lží, které zahrnul nejen do svého „tajného“ projevu, ale i do referátu na XXII. sjezdu KSSS.

Především je třeba si uvědomit, že to, co Chruščov na adresu Stalina prezentoval ve svém „tajném“ projevu, to nebyly obyčejné lži a pomluvy, nešlo o běžná nepravdivá tvrzení, ale o bezostyšné výmysly, které měly konkrétní a určitý cíl – pomluvit a zkompromitovat J. V. Stalina a jeho dílo, ony zásadní, nebývale obrovské úspěchy třicetiletého vývoje socialismu v SSSR. (Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 42)

1. Podle Chruščovových absurdních tvrzení, prý Stalin neučinil pro přípravu země na obranu, vše potřebné. „Přes všechny tyto nanejvýš závažné signály však nebyla přijata dostatečná opatření, aby se země dobře připravila k obraně a vyloučil se moment nenadálosti přepadení. Měli jsme čas a možnosti k takové přípravě? Ano, čas i možnosti jsme měli … Jestliže by náš průmysl byl včas a náležitě zmobilizován k zabezpečení armády výzbrojí a nezbytnou výstrojí, utrpěli bychom v této těžké válce nesrovnatelně menší ztráty. Taková mobilizace však provedena nebyla. Hned od prvních dnů války se ukázalo, že naše armáda byla vyzbrojena špatně, že jsme neměli dostatečné množství dělostřelectva, tanků ani letadel, abychom mohli klást odpor nepříteli… V okamžiku přepadení sovětského území nepřítelem jsme v důsledku toho neměli v potřebném množství ani starou techniku …” (Druhá část projevu prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 25. února 1956, s. 8)

a) Proti takovýmto lživým tvrzením, že „nebyla přijata dostatečná opatření k tomu, aby se země dobře připravila k obraně“, je třeba připomenout fakta!

SSSR do jeho napadení fašistickou vojenskou mašinérií docílil gigantických výsledků ve svém ekonomickém, vědeckotechnickém a kulturním vývoji. Oproti dříve zaostalému Rusku se zde zrodila v předvečer Velké vlastenecké války, jedna z nejvyspělejších mocností světa – SSSR. Objemem průmyslové výroby tato země zaujala první místo v Evropě a druhé, po USA na světě.roce 1940 objem výroby těžkého průmyslu SSSR převyšoval 12tinásobně úrovně průmyslové výroby carského Ruska před první světovou válkou a objem strojírenské výroby stoupl 35krát. Výroba kvalitního válcovaného materiálu – základu válečného strojírenství – vzrostla v SSSR v roce 1940 proti úrovni dosažené v carském Rusku v roce 1913 80krát. V prvních třech pětiletkách bylo vybudováno 9 000 nových průmyslových podniků. Téměř na pustých místech vzniklo přibližně 260 nových měst, středisek socialistického průmyslu. Na základě politiky kolektivizace zemědělství se na kvalitativně nový a vyšší stupeň povznesla i ekonomika vesnice, která představovala velké socialistické hospodářství, vytvořené na základě moderní techniky. V socialistickém zemědělství pracovalo před válkou již 683 800 traktorů a 182 000 kombajnů.

Tak grandiózní, v dějinách ekonomik existujících států nevídaný, dynamický vývoj socialistického hospodářství v SSSR, a to ve všech oblastech země, včetně východních, zabezpečilo vytvoření obrovského vojensko-ekonomického potenciálu.roce 1940 bylo v Sovětském svazu vyrobeno: 15 mil. tun surového železa, tj. 4krát víc než v roce 1913;
18 300 000 tun oceli – 5,5krát více než v roce 1913; 166 mil. tun uhlí – 5,5krát více než v roce 1913; 31 mil. tun nafty – 3,5krát více než v roce 1913; 2 700 000 tun surové bavlny – 3,5krát více než v roce 1913. A ještě jeden zajímavý údaj, vztahující se k šíření lží o tom, že Stalin nechal ve 30. letech vyvraždit desítky milionů obyvatel. Jak to i tvrdil nejen věhlasný, profesionální falzifikátor Robert Conquest (anglo-americký antikomunistický historik), ale i sovětský disident a antikomunista Roj Medvěděv, nadšený stoupence Chruščovova a Gorbačovova antistalinismu, množství perzekuovaných v SSSR se prý pohyboval mezi 40 až 60 miliony lidí. A podle antisovětského disidenta, monarchisty a antikomunisty, kterému dal prostor k jeho špinění sovětské vlasti Chruščov, Solženicyna, množství „postižených v SSSR je 66 milionů“. (Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 47)

Jestliže v předrevolučním Rusku žilo 139 mil. obyvatel (z toho 25 mil. ve městech a 114 mil. na vesnici), pak do roku 1941 vzrostl počet obyvatelstva SSSR na 193 mil. (přes 60 mil. z nich žilo v 1 241 městech nebo 1 711 dělnických sídlištích) viz Dějiny SSSR, epocha socialismu 1917-1957, Praha, SNPL 1960, s. 531)

A tak díky uskutečnění politiky kolektivizace a urychlené industrializace, které byly naprostou nezbytností, dokázal SSSR vybudovat ekonomickou základnu pro porážku mohutné ekonomické a vojenské mašinérie fašistického Německa a jeho spojenců, ubránit nejen socialismus, ale ochránit národy a státy světa před fašistickým morem. Potřeboval na to alespoň tři pětiletky. Muselo mu však z toho stačit jen 13 let (od roku 1928 – prvého roku prvé pětiletky do roku 1940). Za tu dobu tedy SSSR dokázal při prioritě výstavby těžkého průmyslu zabezpečit potřebnou výrobu oceli, litiny, uhlí, nafty a vybudovat moderní strojírenství, umožňující výrobu i nových, moderních zbraní – tanků, samohybných děl, letadel atd.

Nejen to, SSSR dokázal vytvořit potřebný ekonomický základ pro obranu země a porážku agresorů i překonáním naprosto převládajícího způsobu zemědělské výroby na bázi soukromého, zejména drobného hospodaření a to uskutečněním kolektivizace zemědělství, jeho zprůmyslněním. Jedině to umožnilo zajištění zemědělské velkovýroby založené na využití moderních agrotechnických zařízení a strojů – traktorů, kombajnů apod., a tím velkoprodukci obilí, masa, másla, surové bavlny atd. To vše dohromady by ovšem nebylo možné bez vlastního odhodlání, nesmírné aktivity a iniciativy sovětského lidu vybudovat nový společenský řád, socialismus a komunismus. Jak to zformuloval G. Furr: „Kolektivizace zachránila nejen Evropu před nacisty. Bez ní by vůbec nebyla možná industrializace ani nutná modernizace Rudé armády. Nacisté by tak mohli SSSR dobýt i s jeho nesmírnými přírodními a lidskými zdroji a obrátit své síly proti Spojencům …“ (Grover Furr hovoří o své knize Chruščov lhal) [2]

b) A jak je to s reálností odvrácení nenadálého napadení“?

Je vůbec otázka jak lze odvrátit nenadálé napadení, když charakter tohoto napadení spočívá ve věrolomnosti agresora, se kterým máte navíc uzavřenou smlouvu o neútočení. Stalin to zhodnotil v Kremlu ráno 22. 6. 1941 – v rozhovoru s J. Dimitrovem – těmito slovy: „Napadli nás, aniž by vyjednávali, napadli nás podle, jako lupiči.“ (Kilev s. 32). Slovy Žukova: „Nenadálost není nenadálé překročení hranic, není obvyklé nečekané napadení … Hlavní nebezpečí nebylo v tom, že Němci překročili neočekávaně hranice, ale v tom, že se ukázala neočekávaná míra soustředění jejich vojsk a síla jejich úderu. To je hlavní příčinou našich ztrát na začátku války. A nikoli pouze neočekávané překročení hranice.“ (s. 33) Je faktem, že jsme neočekávali napadení v tak velkém rozsahu. Neočekávali jsme, „že protivník soustředí tolik tankových a motorizovaných vojsk a že jich použije hned první den na všech strategických místech, aby nám zasadil zdrcující úder.“ (s. 33)

2. Byla prý vyvražděna, zlikvidována elita Rudé armády – Tuchačevskij a spol.

Dle Chruščova prý: „Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezíravosti, byly na základě pomlouvačného obvinění zahubeny nesčetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků … doslova od roty a praporu až po nejvyšší armádní centra, a mezi nimi byly téměř úplně zničeny ty velitelské kádry, které získaly určité zkušenosti z vedení války ve Španělsku a na Dálném Východě. Politika rozsáhlých represí proti kádrům v armádě měla ještě i ty těžké důsledky, že podlamovala základy vojenské disciplíny … (Druhá část projevu … N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 25. února 1956, s. 9-10) Z těchto všeobecných tvrzení o „zahubení nesčetných kádrů” se postupně, v oficiální chruščovovské propagandě došlo k 40 000 vyvražděných důstojníků. I zde jde o absurdně lživá tvrzení, že Stalin vyvraždil „čtyřiceti tisíc“ vysokých důstojníků, prý elitu Rudé armády, které se neopírají o reálná fakta. Podle archivních dokumentů nebylo v žádném případě popraveno 40 000, ale propuštěno 36 761 osob, z nichž velkou část tvořili přestárlí důstojníci. Z oněch „vyvražděných“ důstojníků se pak do svých funkcí vrátilo 12 451 (Suvorov, V.: Očista, Naše vojsko 2007, s. 43-44).

K nejzávažnějším argumentům, na něž V. Suvorov upozorňuje, jsou fakta obsažená ve zprávě předložené náměstkovi lidového komisaře obrany dne 19. 9. 1938, která se „týkala počtu velitelů, kteří byli z Rudé armády propuštěni v období od ledna a 1937 do září 1938.“ Tento archivovaný dokument byl zveřejněn ve Vojensko-historickém časopise až v roce 1993. V. Suvorov mimo jiné dále uvádí: „Máme tedy před sebou konečně zcela původní zdroj. Vyplývá z něj následující. V roce 1937 bylo z Rudé armády propuštěno 20 643 osob, v roce 1938 pak 16 118. Součtem obou údajů skutečně dospějeme k číslu 36 761.

Jenže, a to je mimořádně důležité, v hlášení se nemluví o POPRAVENÝCH, ale o PROPUŠTĚNÝCH velitelích. Po celých čtyřiapadesát let bylo toto hlášení hodnoceno jako „přísně tajný“ dokument, k němuž měl přístup jen na výsost omezený počet osob, zcela postrádající čest a svědomí. Tito nepočetní strážci tajemství se dopustili zločinu proti dějinám, proti naší zemi i proti našemu lidu. To oni totiž uvedli do oběhu jako první magické číslo 36 761 mužů. Z tohoto údaje si pak každý mohl učinit zdánlivě logický závěr. Bylo-li oněch 36 761 mužů propuštěno z Rudé armády, byli všichni také zatčeni. Pokud byli všichni zatčeni, pak mohli být také všichni zastřeleni… (Tamtéž, s. 40) Tak tomu ale rozhodně není. Být propuštěn z Rudé armády neznamenalo ještě být zatčen. Ale ani ten, kdo byl zatčen a uvězněn, nemusel být automaticky popraven.

Zmíněné hlášení nám však skýtá ještě další informace. Z těch kdo byli propuštěni ze sovětské armády v roce 1937, bylo zatčeno 5 811 osob, z těch, kteří byli nuceni opustit ozbrojené síly v roce 1938, bylo uvězněno 5 057 mužů. Celkem tedy bylo za oba roky zatčeno 10 868 důstojníků.

Jistě jste postřehli, že mezi oběma tvrzeními je zásadní rozdíl. Čtyřicet tisíc popravených a deset tisíc osm set šedesát osm zatčených (10 868). Zatčení však ještě rozhodně neznamená, že oběť bude připoutána k popravčímu kůlu … Ten zásadní rozdíl se pokusím objasnit na příkladu ze skutečného života. V roce 1937 byl … propuštěn velitel 5. Jízdního armádního velitelského sboru Konstantin Konstantinovič Rokossovskij. To však neznamená, že byl popraven … Z vězení byl Rokosovskij po čase propuštěn. Prošel celou světovou válkou a ukončil ji v hodnosti maršála … Máme před sebou typický příklad kremelské (chruščovovskobrežněvovské! – Z. K.) propagandy. Kdyby byl dokument, o kterém jsme tady mluvili, zveřejněn včas a v plném rozsahu, kdyby bylo od samého počátku jasné, kolik velitelů bylo propuštěno a kolik zatčeno, neobjevila by se záhada „čtyřiceti tisíc povražděných velitelů“. Lidé, kteří měli k informacím neomezený přístup, však zcela vědomě a úmyslně zveřejnili jen tu část o 36 761 propuštěných velitelích Rudé armády… Částečná či poloviční pravda však nikdy nemůže nahradit skutečnou pravdu. Poloviční pravda je vždycky lží … O očistě armády byla napsána spousta knih, ale jsou to zpravidla jen uslzené příběhy, nic více… Statistické údaje v těchto knihách nenajdeme, ovšem s výjimkou oněch nešťastných „čtyřiceti tisíc povražděných důstojníků“. (Tamtéž, s. 44) A jaký „byl výsledek čistky? Stalin zlikvidoval špiony, skutečné i potenciální, jež se ve velení armády mohli vyskytovat. Stalin také energicky zpřetrhal všechny nepovolené a nekontrolované osobní kontakty svých velitelů. Sovětský svaz se tak stal pro výzvědné služby oříškem, který se nedal rozlousknout.“ (Tamtéž, s. 78)

Potud ve stručnosti to nejpodstatnější k jedné z největších, revizionismem, antikomunistickým antistalinismem a politickou reakcí vůbec nejvíce zneužívaných dezinformací, jejichž účelem bylo a je pošpinit J. V. Stalina, revoluční, bolševickou politiku KSSS a sovětského státu. Zvláště dnes, po obnově kapitalismu, kterému revizionismus zásadním a nesmazatelným způsobem pomohl „na nohy“, jsou takovéto a další superlži, masově a každodenně šířeny v  masmédiích soudobé buržoazní, pseudodemokratické společnosti, včetně některého tzv. levicového tisku.

Na závěr této otázky, nelze nepřipomenout již v úvodu vzpomenutého amerického, marxistického historika, člena tzv. „nové historické školy“ Grouvera Furra: „Disponujeme značným množstvím důkazů, že obžalovaní ze všech tří moskevských procesů, tzv. Velkých moskevských procesů (srpen 1936, leden 1937 a březen 1938) byli skutečně vinni a to nejen činy, k nimž se doznali, ale rovněž i zločiny dalšími, odhalenými později díky dílčím odtajněním sovětských archivů. Totéž platí i pro vojenské činitele odsouzené roku 1937 v tzv. aféře Tuchačevskij. Vlastníme nyní velké množství důkazů o jejich vině, jakkoli je jejich údajná nevinna halasně roztrubována všemožnými „autoritami“ na sovětské dějiny rusko-americko-evropské provenience, byť důkazy vyprávějí jiný příběh, jenž rozběhli mí kolegové.“

3. Další z velkých chruščovovských lží: Stalin se při napadení SSSR zhroutil a týden byl mimo …

Opět Chruščov na tajném zasedání XX. sjezdu KSSS: „Nebylo by správné nezmínit se o tom, že Stalin po prvních těžkých nezdarech a porážkách na frontách soudil, že nastal konec. V jednom rozhovoru v oněch dnech prohlásil: „To, co Lenin vytvořil, to všechno jsme my nenávratně ztratili.“ Dlouhou dobu pak fakticky neřídil válečné operace a těchto záležitostí se nezúčastnil Nervozita a sklony k hysterii, které projevoval Stalin už po zahájení války při svém zasahování do průběhu válečných operací, naši armádu vážně poškozovaly.” (Druhá část projevu … N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 25. února 1956, s. 10)

Tak podle tohoto lháře nejhrubšího zrna, se prý Stalin, poté, co se dověděl o přepadení SSSR, vyděsil na smrt a zhroutil, odjel na daču a vůbec se nezajímal o situaci na frontě a tak prý setrval celý týden! Chruščov přitom v té době nebyl vůbec v Moskvě, pobýval jako šéf ÚV KS Ukrajiny v Kyjevě. Tato jeho lživá „legenda“ je dodnes vydávána za hlavní „důkaz“ Stalinovy „neschopnosti“, „nepřipravenosti“ a „strachu“. Dovolávají se jí i falzifikátoři dějin v šestidílném dokumentu BBC (2008) – „II. SVĚTOVÁ VÁLKA, Za zavřenými dveřmi“, kdy prý vycházejí z důležitých odtajněných dokumentů.

Ovšem poté co se po roce 1991 pootevřely archivy a byl získán přístup ke knihám, v nichž byli zapisováni návštěvníci, kteří ke Stalinovi přicházeli v letech 1927 až 1953, se ukázalo, že již v prvních dnech války Stalin pracoval jako málo kdo. Onen prvý týden představoval pro něj jediný pracovní den s krátkými přestávkami. Pracoval víc než na plné obrátky! (Suvorov, V.: Očista, s. 240-244) Z jiného zdroje: J. Dimitrov si 22. 6. 1941 napsal do svého deníku: „V kabinetu Stalina se setkali Molotov, Vorošilov, Kaganovič a Malenkov. Udivující byl klid, tvrdost a jistota Stalina i všech ostatních.“ (Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 40)

4. K velkým podlým Chruščovovým lžím patří obvinění J. V. Stalina, že prý svou nekompetentností zavinil na jaře 1942 porážku u Charkova.

Šlo o tyto lži: Stalin byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách. Bylo to přirozené, poněvadž za celou Vlasteneckou válku nebyl ani na jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, nepočítáme-li bleskový výjezd na možajskou silnici, když se fronta stabilizovala … Stalin přitom bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které často nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně musely vést k obrovským ztrátám na lidských životech. Dovolím si uvést v této souvislosti jednu charakteristickou skutečnost, která ukazuje, jak Stalin řídil fronty. Na sjezdu je zde přítomen maršál Bagramjan, který byl svého času náčelníkem operačního oddělení štábu Jihozápadního frontu a který může potvrdit, co vám teď povím.

Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova, poněvadž v tehdejší reálné situaci další plnění operace tohoto duhu hrozilo našim vojskům osudovými důsledky. Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk. Stalin navzdory zdravému rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim četným uskupením vojsk hrozilo reálné nebezpečí obklíčení a zničení.

Zatelefonoval jsem Vasilevskému a úpěnlivě jsem ho žádal: „Alexandře Michajloviči,“ povídám mu (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), „vezměte si mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jaká se vytvořila situace.“ Je třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu. (Oživení v sále). Ano, soudruzi, brával globus a ukazoval na něm linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte mu na mapě situaci, vždyť za těchto podmínek nelze v předem naplánované operaci pokračovat. V zájmu věci je třeba staré rozhodnutí změnit …”[3]

Trapné na celé té věci bylo, že ti vysocí činitelé, na které se i v jiných pasážích textu Chruščov odvolával (Vasilevskij, Žukov, Štemenko aj.), seděli v sále sjezdového jednání jako jeho delegáti a mlčeli, přestože dobře věděli, že jde o lži. Možná byli zaskočeni, že nejvyšší představitel KSSS, je takto, lží zatlačil „do kouta“, kdy protestovat by bylo skandální.

To učinili až později, zvláště ve svých memoárech. Pokud jde o výše uvedené Chruščovovy lživé výlevy, k nim se nakonec Žukov a Vasilevskij vyjádřili, a to následovně. G. K. Žukov ve své knize „Vzpomínky a úvahy“ píše: „Dne 18. května se situace Jihozápadního frontu velmi zhoršila. Generální štáb se ještě jednou vyslovil pro to, aby naše útočná operace u Charkova byla zastavena … Měl jsem téhož dne příležitost být přítomen v Hlavním stanu při jednom z rozhovorů J. V. Stalina s velitelem Jihozápadního frontu. Dobře si pamatuji, že vrchní velitel navrhoval S. K. Timošenkovi zastavit útok a vrátit hlavní síly barvěnkovské skupiny do boje proti nepřátelské kramatorské skupině. S. K. Timošenko hlásil, že vojenská rada hlavního velitelství považuje nebezpečí od kramatorské skupiny za zveličené a nevidí důvod, proč by nemohlo být pokračováno v útoku na Charkov.

K večeru 18. května hovořil vrchní velitel na toto téma s členem vojenské rady N. S. Chruščovem, jenž podpořil mínění S. K. Timošenka: obava před nebezpečím ze strany kramatorské skupiny nepřítele je značně přehnaná a není důvodu k přerušení operace. Vrchní velitel, odvolávaje se na hlášení vojenské rady Jihozápadního frontu o nutnosti pokračovat v útoku názory Generálního štábu zamítl. Verze, které nyní kolují o zneklidňujících hlášeních Jižního a Jihozápadního frontu, odesílaných Hlavnímu stanu, neodpovídají skutečnosti. Mohu to potvrdit, protože jsem byl osobně přítomen při telefonických rozhovorech J. V. Stalina s N. S. Chruščovem.“ (Žukov, G. V.: Vzpomínky a úvahy, Část druhá, Edice historie a vojenství, Nakladatelství Naše vojsko 2006, s. 324-325)

Přímý účastník bitvy u Charkova A. M. Vasilevskij ve svých memoárech „Smysl mého života“, napsal: „B. M. Šapošnikov, který si byl vědom rizika útoku z operačního pytle, jakým byl pro vojska Jihozápadního frontu, jež byla určena k této operaci, barvěnkovský výběžek, navrhoval, aby se od jejího provedení upustilo. Avšak velitelství směru trvalo na svém a ubezpečilo Stalina, že operace bude úspěšná. Stalin tedy souhlasil a dal Generálnímu štábu rozkaz, aby operaci považoval za vnitřní záležitost směru a nevměšoval se do ní.“ (Vasilevskij, A. M.: Smysl mého života, Praha, 1975)

IV. Pakt Ribbentrop-Molotov a Katyn

1. Pakt Ribbentrop-Molotov

Po kontrarevolučních převratech nejen u nás, se v oficiální buržoazní propagandě začala zcela záměrně šířit falešná interpretace tzv. Paktu Ribbentrop-Molotov, kdy to ovšem, přesněji řečeno, byla „Sovětsko-německá smlouva o neútočení“, uzavřená na 10 let a podepsaná 23. srpna 1939 v Moskvě.

Přitom se opět zcela záměrně opomíjejí ony podstatné, zcela zásadní mezinárodně politické souvislosti. Především mnohé iniciativy SSSR na prosazení politiky kolektivní bezpečnosti nejen v Evropě, kdy k potenciálním spojencům patřily státy, které se cítily ohroženy nacistickým Německem. Tak již v roce 1932 dosáhl Sovětský svaz významného úspěchu podpisem smluv o neútočení Polskem, Francií, Lotyšskem a Finskem. V únoru 1933 SSSR předložil na odzbrojovací konferenci návrh na podepsání úmluvy o definici agresora, která mohla být významným doplňkem statutu Společnosti národů, což zablokovala anglická delegace, neboť by jim přijetí této definice svazovalo ruce při jejich koloniální politice. Přesto došlo (v Londýně) 3. až 5. července 1933 k podepsání konvence o definici agresora 12 států (SSSR, ČSR, Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Turecko, Jugoslávie, Litva, Afgnistán, Irán a s výhradami i Finsko). Došlo tak i k posílení prestiže SSSR, kdy po té co ze Společnosti národů vystoupilo Japonsko a Německo, projevil Sovětský svaz zájem vstoupit do této společnosti. K tomu došlo v polovině září 1934. (Přehled nejnovějších dějin II, 1929-1939, NPL 1963, s. 172-176)

Důležitou skutečností bylo, že v prosinci 1933 došlo mezi Polskem a Německem k uzavření Německo-polské smlouvy o neútočení, což představovalo mj. oslabení svazku „francouzského bloku“, bylo těžkou ranou francouzskému bezpečnostnímu systému. Za touto smlouvou, byla tajná dohoda dělící sovětskou Ukrajinu. (Tamtéž s. 173)

V atmosféře, kterou vytvářel postup nacistického Německa, nemohla již francouzská vláda jednání s SSSR dále protahovat. Tak na jaře 1935 došlo k podpisu sovětsko-francouzské a sovětsko-československé smlouvy o vzájemné pomoci. Sovětský svaz usiloval o to, aby se proti paktu agresivních mocností (Německa, Itálie a Japonska), vytvořilo nejen široké lidové hnutí (lidová fronta) proti fašismu uvnitř jednotlivých zemí (viz VII. Kongres KI), ale i vytvoření kolektivní bezpečnosti v mezinárodních vztazích. Západní velmoci však měly jiný, zakrývaný zájem. A to otevřít prostor fašistickému Německu na Sovětský svaz. Proto Anglie a Francie činila tolik ústupků fašistickému Německu i Itálii. (Tamtéž s. 180)

Byli to nejvyšší političtí činitelé těchto západních imperialistických mocností, kteří proto bez „povšimnutí“ nechali již v březnu (7. 3.) 1936 Hitlera vojensky (nepočetnými jednotkami) obsadit demilitarizované rýnské pásmo, které mělo být „nárazníkovým“ prostorem mezi Německem a Francií. Tím se rázem zhoršila vojenskostrategická situace Francie a Belgie. Dalším krokem agresivní rozpínavosti fašistického Německa byl v březnu 1938 Hitlerův bleskový anšlus Rakouska, jeho vojenské obsazení a připojení k Německu. Nemluvě o otevřené účasti fašistického Německa, spolu s fašistickou Itálií v občanské válce ve Španělsku, vyvolané vojenským, fašistickým pučem proti demokraticky zvolené republikánské vládě jednoho ze států Společenství národů. Proto zradily svého věrného a důvěřivého spojence, Československo, jež (29. září 1938) vydaly na pospas fašistickému Německu a to podpisem mnichovské smlouvy. Fakticky Hitlerova diktátu. Věrolomní představitelé Velké Británie ještě následný den (30. září) podepsali v Mnichově společnou anglo-německou deklaraci „o věčném míru“, která obsahovala závazky provádět vzájemné konzultace a řešit sporné otázky cestou jednání. Podobná francouzsko-německá deklarace, která se svým obsahem blížila paktu o neútočení, byla podepsána 6. prosince 1938. Po uzavření těchto dohod nabyli představitelé Anglie a Francie přesvědčení, že se v zásadě dohovořili s fašistickými agresory a předurčili tak směr jejich útoku směrem na východ, na SSSR. Tomu také odpovídal jejich přístup v jednáních se Sovětským svazem ve věci vzájemného zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě. Jak prokazují historické dokumenty, byl to lord Halifax, klíčová postava evropské politiky té doby a budoucí ministr zahraničí Velké Británie, který v rozhovoru s A. Hitlerem na konci roku 1937 řekl, že jeho země vydá neoficiální souhlas s připojením Rakouska k Německu. K tomu ještě dodal něco mnohem závažnějšího: „Vypořádali jste se svými komunisty. Za to vám tleskáme. A teď Moskva. Jestli tam uděláte pořádek, pak, dá se říct, splníte poslání Evropana.“ (Dokument BBCMohl Stalin zastavit Hitlera?)

Sovětský svaz i po odhalení tohoto falešného, věrolomného přístupu Anglie a Francie, pokračoval v úsilí o vytvoření reálné fronty obrany proti agresivním fašistickým mocnostem. Byl připraven podepsat spolu s politickou dohodou i dohodu vojenskou. Na základě jeho iniciativy byla v Moskvě 12. 8. 1939 zahájena trojstranná jednání vojenských misí. Jestliže se za Sovětský svaz jednání zúčastnil komisař obrany K. J. Vorošilov a náčelník generálního štábu Rudé armády B. M. Šapošnikov, pak za anglickou stranu to byl admirál Drax a za francouzskou generál Doumenc. Vojenští činitelé druhořadého významu bez delegovaných pravomocí, navíc s jasnou direktivou: „… vést do uzavření politické smlouvy jednání velmi pomalu a sledovat průběh politických jednání“. (Dějiny novověku IV, Ediční řada Světové dějiny, 7. sv., Praha, SPN 1973, s. 414-415). Nejen to: „Uzavření jakékoliv dohody se Sovětským svazem není v souladu s britskými zájmy“. (Dokument BBCMohl Stalin zastavit Hitlera?) Tak při jednání o vojenské spolupráci, jako např. v otázce dotyku Sovětské armády s útočníkem apod., vyšlo najevo, že vlády Anglie a Francie vůbec vážně o takové spolupráci neuvažovaly. Ačkoli v případě Československa prokázaly, že mohou zcela bezohledně, drasticky projevit nátlak na svého spojence, nyní jasně odmítaly jakkoli působit na vlády Polska a Rumunska, ale také pobaltských republik a Finska, aby v případě nutnosti umožnily průchod Sovětské armády. Abych byl konkrétnější, Poláci sdělili: „Sovětský svaz je náš nepřítel. My nejen nepropustíme Rudou armádu, ale budeme s ní bojovat. Zabíjet její vojáky, sestřelovat její letadla.“ (Tamtéž) Na žádost německého velvyslance v SSSR F. Schulenburga se italský velvyslanec A. Rosso „sešel s polským velvyslancem G. Grzybowským, jehož se dotázal, zda „Polsko bude ochotno přijmout vojenskou pomoc Sovětského svazu.“ Pečlivě zapsanou odpověď polského velvyslance poslal Schulenburg rychle do Berlína: „Stanovisko k jednání o paktu zůstává nezměněno. Polsko za žádných okolností sovětským vojskům vstoupit na své území, ani kdyby šlo jen o průchod … Polsko nikdy nedá svá letiště k dispozici sovětskému letectvu.“ (Dějiny druhé světové války 1939-1945, sv. II., Naše vojsko 1978, s. 270)

Fašistické Německo bylo tedy reakčnímu Polsku politicky a ideologicky mnohem a mnohem blíž, než nenáviděný Sovětský svaz. Za pár dní na „vlastní kůži“ poznali, jak za to „zaplatí“!
1. září 1939 vpadla armáda fašistického Německa bezohledně do Polska, se kterým Německo již v dubnu téhož roku zrušilo dřívější pakt (z roku 1933) o neútočení a s ním i spjatou přímou, diplomaticko-politickou spolupráci, založenou na antidemokratické a agresivní protisovětské politice. Francie a Anglie měli s Polskem uzavřenou obranou smlouvu a prakticky nic neudělaly, ani nezaútočily na západní část Německa.

Za této situace Německo nabízelo Sovětskému svazu podepsání paktu o neútočení. Sovětská vláda jednání v této věci do poslední chvíle oddalovala. Avšak po arogantní odmítavé odpovědi polského velvyslance v otázce vzájemné pomoci a průchodu sovětských vojsk Polskem v případě války, a neschopnosti a neochoty zástupců Anglie (Drax) a Francie (Doumenc) předložit odpovědi svých vlád sovětské straně, výše vzpomenutá vojenská jednání (21. 8. 1939) byla zmařena. Tím byla sovětská vláda donucena přistoupit na německé návrhy, aby mohla zajistit bezpečnost své zemi a alespoň na nějaký čas oddálit válku zaměřenou proti ní. Tak byla 23. 8. 1939 podepsána sovětsko-německá smlouva o neútočení. Skutečnou příčinou následného rozhořčení nejen „demokratických“, imperialistických a dalších kapitalistických zemí z podpisu sovětsko-německé smlouvy bylo, že došlo k výrazným změnám v rozložení sil ve světě. Byl anulován výsledek dlouhodobého působení zejména anglické diplomacie, která, jak bylo výše uvedeno, počítala s tím, že se jí podařilo nasměrovat vojenskou mašinérii fašistického Německa proti Sovětskému svazu, že bylo znemožněno vytvoření jednotné protisovětské fronty fašistických mocností s imperialisty Anglie, Francie a ÚSA. Namísto toho pak mohlo dojít a také došlo ke vzniku protifašistické koalice takových zemí, jako byl SSSR, USA a Anglie a hitlerovské Německo s jeho spojenci, bylo poraženo.

2. Katyn

Vedle šířených lží o miliónových obětech „komunismu“, ocíleněvyvolaných hladomorech, nevinných obětech tzv. moskevských procesů 30. let, k takovým „superlžím“ patří i Gorbačovem, tak jako Jelcinem i Putinem a Medvěděvem „potvrzená“ lež vyprodukovaná a šířená hitlerovskou, goebbelsovskou propagandou, že v roce 1940 nechal Stalin popravit 14 000 25 000 polských zajatců, důstojníků a poddůstojníků v Katyni.

Jak to výstižně postihla britská historička Ella Rule ve studiiKatynský masakr“: Pokud si dnes člověk přečte buržoazní zdroje, všechny shodně tvrdí, že za katynský zločin byl zodpovědný Sovětský svaz. Hovoří o tom s takovou jistotou a konzistencí, že při jakékoli snaze argumentovat opačně se člověk cítí jako nacista snažící se popřít Hitlerovo vraždění Židů. Po kolapsu Sovětského svazu se Gorbačov s touto dezinformační kampaní dokonce ztotožnil a vytáhl ze sovětských archivů materiály „dokazující“, že toto zvěrstvo spáchali Sověti. A samozřejmě, že se tak stalo na Stalinův rozkaz. Dobrá, my rozumíme zájmům Gorbačova a jeho přátel na démonizaci Stalina. Jejich cílem však nebyl ani tak Stalin, jako socialismus. Jejich záměrem bylo skrze hanobení socialismu obnovit kapitalismus a sobě i svým nohsledům tak umožnit luxusní život parazitů. To vše za cenu masového utrpení sovětských národů. Jejich cynismus je totožný s nestoudností německých nacistů, pročež nás nemůže překvapit, nalezneme-li je zpívat stejný hymnus ze společného listu.

Buržoazní zdroje lehkovážně tvrdí, že sovětské důkazy obviňující Němce ze spáchaných zvěrstev buď zcela chybějí, nebo jsou založeny čistě jen na klepech terorizovaných obyvatel regionu. Nezmiňují ale jediný důkaz, pročež dokonce i Goebbels byl nucen přiznat, že se z jeho pohledu jednalo o blamáž a totální ostudu. Do svého deníku si 8. května 1943 zapsal: Bohužel byla v katynských hrobech nalezena německá munice … Je nezbytné, aby celý tento incident zůstal přísně tajný. Pokud by měl vejít ve známost nepřítele, bude nutno od celé záležitosti Katyn upustit.“ (http://www.komsomol.cz/?p=623#more-623: Ella Rulle, červenec 2002)

Ukázalo se, že Gorbačov chtěl mít, při realizaci své „nové“, v podstatě antikomunistické, politiky ještě pádnější „argument“, odhalující údajné, tzv. stalinské zločiny. Zločiny spáchané bolševickou KSSS. Zároveň mu šlo i o to, ještě více se zavděčit antisovětskému, antikomunistickému Západu. Proto přišel s „prohlášením“, že zajatí polští vojáci byli povražděni na základě rozhodnutí politbyra VKS(b) v roce 1940. Tak, jak to tvrdila goebbelsovská propaganda fašistického Německa. A Západ jásal. Netrvalo však dlouho a Gorbačov musel svá tvrzení podložit vyšetřováním a rozsudkem soudu. Nařídil proto Hlavní vojenské prokuratuře zmanipulovat důkazy tak, aby potvrzovaly novou verzi katynského případu – vinu sovětů. Prokuratura vyhledala v archivech osobní doklady všech polských zajatců a „zjistila“, že byli na jaře 1940 odsouzeni zvláštním soudem. Následně se ale ukázalo, že zvláštní soudy nemohly v roce 1940 odsoudit nikoho k trestu smrti, ale pouze k osmi letům nucených prací! Potvrdilo se s definitivní platností, že Poláky povraždili Němci. To bylo ovšem nepřípustné. Tak po rozpadu SSSR nový ředitel Státního archivu Ruské federace Pichoja, rozhodl o zhotovení falešných dokumentů, které měly dokázat odpovědnost Beriji a politbyra. Padělky byly předloženy ústavnímu soudu, projednávajícímu zrovna tzv. případ KSSS. Chyby, kterých se dopustili padělatelé, byly ale příliš zjevné. A tak jeden z právních zástupců KSSS, advokát Slobodkin, na místě dokázal soudcům ústavního soudu, že rozhodující důkaz, tzv. Berijův dopis s datem 5. března 1940, který měl být ještě tentýž den projednán politbyrem VKS(b), je padělkem – nejen proto, že to z procedurálního hlediska nebylo možné. Dopis především není napsán na předtištěném tiskopisu, a přestože je označen jako přísně tajný, chybí mu číslo jednací.

Další dokument Rozhodnutí politbyra VKS(b), schvalující příkaz k likvidaci polských důstojníků, s datem 5. března 1940, má číslo jednací P13/144. Číslo 144 označuje pořadí projednávaných otázek. Pokud by politbyro věnovalo každému problému jen pouhých 10 minut, muselo by 5. března 1940 jednat nejméně 24 hodin. Později bylo zjištěno dalších 50 příznaků padělání dokumentů. Ruský tisk o skandálu u ústavního soudu mlčel. Uvedl pouze, že existují dokumenty potvrzující ruskou vinu. (Z článku K. Kluze Proč se ztratily důkazy o Katyni, Haló noviny, 26. 11. 2008)

Na závěr tohoto bodu (Katyn) ještě připomenu základní fakta a argumenty z textu V. I. Iljuchina (z 30. 4. 2010), bývalého zástupce předsedy Výboru Státní dumy pro záležitosti ústavního zákonodárství a státního uspořádání, zasloužilého právníka Ruské federace. Bývalého proto, že před pár lety za záhadných okolností náhle zemřel a navíc mu přitom byl vykraden jeho trezor. Tento vynikající právník protestoval jménem Komunistické strany ruské federace (KSRF) proti falzifikátorům historie, kteří polské důstojníky zastřelené v Katyni na jaře 1943 nacistickou německou soldateskou vydávají za oběť sovětské NKVD. V textu uvedená fakta byla předmětem jednání „kulatého stolu” na půdě ruské Dumy, jejímž iniciátorem byl právě V. I. Iljuchin. Uvedený text byl pod titulem Co se nachází ve Zvláštní složce?, publikován v komunistickém listu „Dialog č. 263, květen 2010, z něhož vycházím:

a) 20. 4. 2010 odtajnil Ruský archiv na pokyn prezidenta Ruské federace (RF) D. A. Medvěděva, prý pravé dokumenty, které obsahovala Zvláštní složka č. 1 politbyra ÚV KSSS týkající se osudů polských důstojníků, kteří se v roce 1939 dostali do zajetí v důsledku navrácení západního teritoria Běloruska a Ukrajiny Sovětskému svazu. Byla zveřejněna izapiska (stručná zpráva) L. Beriji s údajným návrhem zastřelit více jak 25 tisíc Poláků, a také usnesení politbyra VKS(b) souhlasící s tímto návrhem.

b) Nic senzačního v rozhodnutí Ruského archivu nebylo. S „odtajenými“ dokumenty se měli možnost seznámit mnozí již na počátku 90. let minulého století. V souvislosti s tím, co se odehrálo opět u Katyně, s leteckou tragédií, při níž mimo jiné zahynul polský prezident – rozhodli se (poslanci, známí ruští spisovatelé, významní vědci-historikové, právníci) uspořádat „kulatý stůl na téma „Katyn: její právní a politické aspekty“. A to na půdě Stání dumy 19. 4. 2010. Účastníci jednání se obrátili na prezidenta s dopisem, v němž zdůvodněně zpochybnili výsledky vyšetřování, jež vedla ruská Hlavní vojenská prokuratura, jež došla k závěru, že polští důstojníci byli zastřeleni NKVD SSSR u Smolenska na jaře 1940. Prohlásili, že je nezbytné obnovit předběžná šetření, prověřit všechna zdůvodnění a verze týkající se tzv. katynské kauzy s tím, aby posléze byla předána k soudu, který by s účastí veřejnosti zhodnotil po právní stránce všechny nalezené důkazy.

c) Uvedené stanovisko je založeno na množství faktů a důkazů. Mimo jiné na tom, že Poláci byli zastřeleni německými zbraněmi, ruce mnoha obětí byly spoutány papírovým provazem, který se v SSSR nevyráběl, ale široce používal v Německu. Dále na četných svědectvích sovětských občanů a Němců, včetně vojáků wehrmachtu, kteří vypovídali o zastřelení Poláků hitlerovci po jejich okupaci Smolenské oblasti v létě a na podzim 1941.

d) Lež šířená po mnoho let o tom, že prý zajaté důstojníky jak v Rusku, tak za hranicemi střílelo NKVD SSSR, se rozbíjí a zůstávají z ní jen úlomky. Ty však dnes se snaží posbírat a slepit ruská vláda a s ní ti ruští historikové, kteří zajišťovali roztočení „katynské kauzy“ v 80. a 90. letech minulého století.

e) Dokumenty (stručná zpráva L. Beriji a usnesení politbyra VKS(b)) byly do posledních dnů tajné. Jak tedy jejich kopie mohli v letech 1992-1993 předložit představitelé B. Jelcina S. Šachraj a I. Makarov Ústavnímu soudu v souvislosti s projednáváním záležitosti o „zákazu KSSS”? A jak se mohlo stát, že už v roce 2005 komplet těchto dokumentů (elektronické kopie) byly vystaveny na stránce „Pravda o Katyni”? Za ta léta se s nimi seznámily tisíce lidí, kteří se o šetření katyňského zločinu zajímali.

f) Fakta jen potvrzují, že na začátku 90. let minulého století představovaly ruské archívy „průchozí dvůr” a „vetešnický krám”, v němž se kšeftovalo s dokumenty historie, včetně jejich exportu za hranice. Tak falzifikace dokumentů, i těch nejtajnějších, byla zcela možná a reálná. Ono tzv. odtajnění potvrdilo, že edběžné šetření „katyňské kauzy“ Hlavní vojenskou prokuraturou trpí neseriózností a neúplností. Svůj hlavní závěr o zastřelení polských důstojníků zkonstruovala na základě nyní odtajněné stručné zprávy L. Beriji roku 1940. Ale originál této zprávy v materiálech trestního řízení není! Nebyla podrobena expertíze a žádnému jinému zkoumání. Zkoumání pravosti dokumentu se nekonalo, ale závěry byly učiněny.

g) Navíc při obvinění NKVD SSSR v zastřelení Poláků v počtu obětí, nebyla zjištěna ani třetina usmrcených těl, závěr o jejich počtu byl stanoven na základě písemností, jež dodala polská strana. Aniž by to přitom bylo ověřeno.

h) Už jsme se zmínili, že Berijova zpráva byla jelcinovskou stranou představena Ústavnímu soudu RF. Soud však vyjádřil o ní své pochybnosti a zamítl dokument, na jehož základě měla být KSSS zakázána, nepřijal tvrzení, že to byla KSSS (v roce 1940 VKS(b)), která sankcionovala zastřelení polských důstojníků … Nebudeme vypočítávat přečetná fakta svědčící o nehoráznosti a narušení elementárních zásad při formulování a zacházení s uvedenými dokumenty. Stačí konstatovat, že k dnešku bylo těmi, kdo dokumenty zkoumají, objeveno na 57 (!) pramenoznaleckých příznaků padělání dokumentů „Zvláštní složky č. 1“, přičemž počet objevených příznaků falzifikace se stále zvyšuje.

ch) V roce 2009 z iniciativy koordinátora mezinárodního projektu „Pravda o Katyni“ Sergeje Strygina byla provedena oficiální expertíza „stručné zprávy L. Beriji politbyru ÚV VKS(b). Závěr odborníka na kriminalistiku je jednoznačný: první, druhá a třetí stránka textu této zprávy jsou napsány na stejném stroji, ale čtvrtá stránka tohoto dokumentu byla zhotovena na jiném psacím stroji. Věc zcela neobvyklá zpochybňující pravost dokumentu.

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.

Literatura:

Přednáška G. Furra o své knize „Chruščov lhal“, Oslo, 2011, s. 1-2

Projev prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, 25. února 1956: O kultu osobnosti a jeho důsledcích (1, 2)

Čujev, F. I.: Vzpomínky Molotova, OREGO, s. 247

Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO

Suvorov, V.: Očista, Naše vojsko 2007

Žukov, G. K.: Vzpomínky a úvahy, Část druhá, Edice historie a vojenství, Nakladatelství Naše vojsko 2006

Vasilevskij, A. M.: Smysl mého života, Praha, 1975

Přehled nejnovějších dějin II, 1929-1939, NPL 1963

Dokument BBC Mohl Stalin zastavit Hitlera?

Dokument BBC (2008) – „II. SVĚTOVÁ VÁLKA, Za zavřenými dveřmi

Dějiny druhé světové války 1939-1945, sv. II., Naše vojsko 1978

Rulle, Ella: „Katynský masakr“, červenec 2002 ( http://www.komsomol.cz/?p=623#more-623 )

Kluz, K.: Proč se ztratily důkazy o Katyni, Haló noviny, 26. 11. 2008

Iljuchin, V. I.: Co se nachází ve Zvláštní složce?“, publikováno v komunistickém listu Dialog“ č. 263, květen 2010

Brar, H.: Perestrojka, Naprostý kolaps revizionismu, OREGO 2002

Dějiny SSSR, epocha socialismu 1917-1957, Praha, SNPL 1960

Dějiny novověku IV, Ediční řada Světové dějiny, 7. sv., Praha, SPN 1973, s. 414-415

  1. Syn Chruščova (Ch.) z prvého manželství, Leonid, jehož povyražením byla střelba na láhev, postavené na hlavě člověka, se při jednom takovém povyražení trefil do hlavy svého soudruha, vojáka. Ch. jako člen válečné rady jednoho z frontů a první tajemník ÚV KS(b) Ukrajiny se pokusil syna zachránit před trestem. O tom se Stalin dověděl a na setkání s Ch. se ho zeptal: „Vy se přimlouváte za svého syna jako člen politbyra nebo jako otec?“ „Jako otec“ odpověděl Ch. Na to mu Stalin položil otázku: „A vy jste pomyslel na toho otce, jehož syna váš syn zabil? Co řekne on?“ Leonid byl degradován na prostého vojína a poslán do trestního praporu. Brzy padl do zajetí, v němž se nechal Němci (v přifrontových oblastech) využívat k tomu, aby v rádiu agitoval sovětské vojáky a důstojníky, aby se vzdali. Stalin vydal rozkaz náčelníkovi ústředního štábu partyzánského hnutí P. K. Ponomarenkovovi, aby dostali Ch. syna ze zajetí, kdy byl následně odsouzen k smrti zastřelení jako zrádce vlasti. Po Stalinově smrti tuto skutečnost Ch. pečlivě skrýval, dokonce byla vypuštěna fáma, že „letec Leonid Chruščov zahynul smrtí chrabrých v boji s několika německými stíhačkami.“ (Molodaja gvardija, č. 3, s. 249-250, převzato Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO, 1999, s. 101-102).
  2. G. Furr: Celé dějiny Sovětského svazu je třeba přepsat. Několik příkladů: kolektivizace. Kolektivizace byla naprostou nezbytností, měl-li být definitivně vyřešen věčný problém souběžných neúrod a hladomorů. Jak dobře zdokumentovaly buržoazní vědy, docházelo v Rusku a na Ukrajině po tisíciletído let 1932-33 k hladu každé dva nebo tři roky. Právě díky kolektivizaci byl hladomor 1932-33 tím posledním. Kromě hladu v letech 1946-47, který byl způsoben souběhem neskutečné destrukce války a špatného počasí. Špatné počasí sužovalo rovněž Evropu západní, té však vypomohl Marshallův plán. Kolektivizace také Evropu zachránila před nacisty. Bez ní by vůbec nebyla možná rychlá industrializace ani nutná modernizace Rudé armády. Nacisté by tak mohli SSSR dobýt i s jeho nesmírnými přírodními a lidskými zdroji a obrátit své síly proti Spojencům. Japonci by získali přístup k sachalinské ropě ve válce v Tichém oceánu, jež by si pravděpodobně vyžádala desítky milionů obětí.“
  3. Pro úplnost, text Chruščovova „tajného projevu“ na XX. sjezdu pokračuje takto:

    „Vasilevskij mi na to odpověděl, že Stalin už otázku uvážil, a že on, Vasilevskij, to už nepůjde Stalinovi podruhé ohlásit, protože ten nechce žádné jeho argumenty k této operaci slyšet.

    Po rozmluvě s Vasilevským jsem zatelefonoval Stalinovi na daču. Stalin však k telefonu nepřišel a sluchátko zvedl Malenkov. Říkám soudruhovi Malenkovovi, že volám z fronty a chci osobně promluvit se soudruhem Stalinem. Stalin mi však prostřednictvím Malenkova vzkázal, abych mluvil s Malenkovem. Znovu jsem opakoval, že chci osobně podat hlášení Stalinovi o těžké situaci, která se vytvořila na naší frontě. Stalin však nepovažoval za nutné zvednout sluchátko a znovu potvrdil, abych s ním mluvil prostřednictvím Malenkova, ačkoliv to měl k telefonu pár kroků.

    Když Stalin tímto způsobem „vyslechl“ naši žádost, řekl: „Nechat všechno při starém!“

    Co z toho vzniklo? Došlo k tomu nejhoršímu z toho, co jsme předpokládali. Němcům se podařilo obklíčit naše uskupení vojsk a my jsme v důsledku toho ztratili statisíce našich vojáků. Tady máte Stalinovu vojenskou „genialitu“, tady vidíte, co nás stála! (Oživení v sále).

    Anastas Ivanovič Mikojan už po válce při jednom setkání Stalina s členy politbyra poznamenal, že prý Chruščov měl tehdy pravdu, když telefonoval o charkovské operaci a my jsme ho, jak řekl, zbytečně nepodpořili.

    Měli byste vidět, jak se Stalin rozlítil! Jak by mohl přiznat, že on, Stalin, tehdy neměl pravdu! Vždyť je „génius“ a génius se nikdy nemůže mýlit. Všichni, kdo chcete, se mohli mýlit, avšak Stalin soudil, že on se nikdy nemýlí, že on má vždy pravdu. Nikomu a nikdy nepřiznal, že by se dopustil nějaké velké či malé chyby, ačkoli se dopouštěl dosti chyb i v teoretických otázkách i ve své praktické činnosti. Po sjezdu strany budeme muset zrevidovat hodnocení mnoha válečných operací a podat jejich správné vysvětlení.

    Mnoho krve nás stála i taktika, na které Stalin, aniž znal podstatu vedení bojových operací, trval i poté, když se podařilo zastavit nepřítele a přejít do ofenzívy.