Jak se stavět k poslední „politické krizi“ v českých zemích?

Čtenáři Vzdoru i další obyvatelé českých zemí, ale i jejich okolí, jsou v posledních měsících ze sdělovacích prostředků masírováni různorodými informacemi o tzv. vládní, politické či jinak nazývané krizi v ČR. Vše má pochopitelně souvislost se zatčením vrchní ředitelky Sekce kabinetu předsedy vlády ČR Jany Nagyové, dalších tří význačných poslanců a představitelů ODS (bývalý ministr zemědělství ČR Fuxa, bývalý předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř a bývalý náměstek ministra zdravotnictví Šnajdr) v půli června letošního roku, s následnou demisí předsedy vlády ČR Petra Nečase a jmenováním vlády Jiřího Rusnoka prezidentem ČR Milošem Zemanem. Proč jsem dal sousloví „politická krize“ do uvozovek? Protože se o skutečně systémovou, kapitalismus ohrožující či narušující krizi, žel, nejedná. Pozorný sledovatel veřejného dění, respektive jeho pokřiveného obrazu v režimních médiích, si jistě povšiml, že různými „krizemi“ je prostoupeno snad každé angažmá buržoazních vlád. V drtivé většině případů se však jedná buď o drobný konkurenční, mocenský boj mezi jednotlivými představiteli kapitálu, nebo o hru na zdánlivou pluralitu názorů a postojů pro publikum, v záměrné dramatizaci oficiálních sdělovacích prostředků. Jenom vláda Petra Nečase prošla ve svém vládním období několika podobnými „krizemi“ (spory kolem Věcí veřejných, Radka Johna, Víta Bárty, Ladislava Bátory, Kristýny Kočí, LIDEM, opoziční poslanci z ODS). Současná „krize“ je přeci jenom závažnější, v historii Československa a po jeho rozbití kapitálem i v dějinách ČR však není ojedinělá. Čím byla způsobena? Oficiálně podezřením z korupce vysokých představitelů hlavní vládní strany ODS, zneužíváním vojenského zpravodajství ředitelkou premiérovy kanceláře k ryze soukromým účelům. To jsou jistě velmi znepokojující důvody, dokreslující současný marasmus buržoazní politiky. Bylo by však chybou přistupovat na hru oficiálních médií, vyjadřovat skrytý údiv frázemi, „jak se něco podobného může stát“ a že „je něco podobného možné jen u nás.“ Taková slovní spojení nejsou ničím jiným než účelovým postupem, majícím mezi občany, zejména dělníky, zaměstnanci, nezaměstnanými, učni, studenty, většinou důchodců a částí živnostníků vyvolat iluze, že dané praktiky nejsou spojeny s kapitalistickým systémem jako takovým a jeho politickým řízením, ale pouze s „politickou kulturou“ v ČR, poznamenanou, jejich slovy, „komunismem.“ Tento nebezpečný druh zastírání je nutné alespoň stručně vyvrátit. Buržoazní politika je s korupčními skandály, stejně jako další složky veřejného života v kapitalismu, například sport, nerozlučně spojena. Bylo tomu tak, je a bude. Samotný systém totiž korupci plodí dnes a denně, zejména anarchií trhu a financializací života. Z posledního období se nám jako příklad mého tvrzení nabízí velký korupční skandál v západním Německu v 80. letech 20. století, známý jako Flickova sponzorská aféra, ze současné doby korupční skandál bývalého německého prezidenta Wulffa, podezření z korupce ve španělské vládní Lidové straně atd. Musíme mít na vědomí, že se jedná jen o ojedinělé špičky ledovce, které do velké míry nejsou vůbec nebo téměř vůbec potrestány. Není to neschopností justice, ale jejím třídním podmíněním, propojením s panujícím kapitalistickým systémem. Využívání odposlechů, aparátu tajných služeb a policie k politicko-represivním či soukromým účelům, má v západních státem známou tradici. Připomeňme jen americkou aféru Watergate, Murdochovu aféru ve Velké Británii či ještě žhavý skandál Národní bezpečnostní agentury USA.

Pokud se vrátíme do českých zemí a projdeme si všechny vlády roku 1993 odtržené ČR, korupčními skandály se to mezi nimi jen hemží. Z 11 od r. 1993 do současné doby v ČR panujících vlád (současnou Rusnokovu vládu vyjímaje), jejich členů či vládnoucích stran, bylo s obviněními z korupce, přijímáním podivných sponzorských darů politickými stranami či dokonce s pravomocným odsouzením za korupci dříve nebo později, spojeno 10 vlád. Pouze členové krátkodobé úřednické vlády Josefa Tošovského se tomuto obvinění s přimhouřením obou očí vyhnuli, byť pochybnosti i v tomto případě existují. Současné jednání Nagyové a dalších představitelů ODS tedy není v kapitalistických, nejen českých poměrech, abnormální, ale je běžnou součástí buržoazní politiky. V ní se nám často naskýtá obraz pokryteckého obviňování různých částí politického prorežimního spektra (v našem případě např. ODS a ČSSD) z korupce, kdy mají paradoxně často pravdu obě strany: ano, korumpují a jinak parazitují všechny buržoazní strany. Neříkám to proto, že bych chtěl toto jednání bagatelizovat, naopak. Považuji ho za společensky velmi nebezpečné, zvláště, je-li jednou z příčin odnímání i těch posledních drobků ze stolu (zbytky sociálních a jiných výdobytků minulých generací) potřebné části společnosti, ale i základní lidských práv proletariátu vládnoucí mocí. Snažím se jen dokázat, že korupční jednání je spojeno pupeční šňůrou s kapitalistickým systémem a jeho politikou. Chtít důsledně řešit korupci znamená chtít překonat a porazit kapitalismus jako systém.

Oč se tedy jedná v současné kauze, v tzv. politické krizi v ČR? Pravděpodobně o mocenský konkurenční boj mezi kapitálem, zastupovaným donedávna vládnoucí koalicí, kapitálem, jenž reprezentuje ČSSD a mocenským blokem prezidenta Zemana. Že tyto „mocenské trusty“ ovládají celé segmenty státu a jeho institucí, není ničím neobvyklým. Past, líčená na protilidové politiky a představitele Nečasovy vlády, měla být s velkou pravděpodobností odvetou za past na Davida Ratha, políčenou trustem ODS a TOP 09. Do ní se zřejmě zapletli i charakterní policisté, kriminalisté a další odborníci, skutečně chtějící odhalit nepravosti a bujení kriminality v nejvyšších patrech politiky. Jednali správně a jednat neměli jinak, netušili však, komu v této kauze politicky slouží. Kapitál a jeho strany tedy bojují o zisky a moc, jejich média každodenně píší scénáře „krizových“ dějů, aby nakrmila společnost, jejíž drtivá většina bez ohledu na figurky na šachovnici oficiální politiky bude strádat, stižená pokračující hospodářskou krizí kapitalismu, rostoucí nezaměstnaností, zadlužením domácností, firem i veřejného sektoru, snižováním reálné a relativní životní úrovně i základních lidských práv. Že tomu tak bude, dokázaly v politické praxi všechny režimní strany od r. 1989. Vysoce pravděpodobný je tento vývoj za současné situace a profilace KSČM i v případě její vlády. Sledujeme tedy politickou krizi oficiální, buržoazní politiky, která však nemá a nebude mít vliv na životní úroveň a práva většiny lidí. Je ale důkazem povýšenosti oficiální – buržoazní politické scény, jejího pohrdání tvůrci materiálních hodnot i duchovního bohatství. Celá kauza ale neznamená, že je špinavá a zkorumpovaná každá politika. Skutečně dělnická, antikapitalistická politika, opřená o opozici proti současnému systému, jeho chapadlům a stranám, by měla být oázou, z níž se postupně zazelenají celé země. V současných českých zemích a na Slovensku však mají takový charakter pouze některá občanská sdružení, která zatím nedospěla do stádia politických stran. KSČM či KSS k nim rozhodně nepatří. Vykořisťovaná a ožebračovaná většina společnosti je v této situaci srážena do ještě větší apatie, nezájmu o politické dění, umělé apolitičnosti. Neuvědomuje si však, a ani si to za současné situace uvědomovat nemůže, že to vyhovuje vládnoucí moci – posiluje to její pozice, nadvládu a dominanci. Naší snahou je upoutat, vyvolat politickou pozornost většin našich národů k jediné skutečně lidové, jejich zájmy sledující a hájící politice – k politice proletářské, komunistické.

Zastavme se ještě u dvou témat, která hýbala a dosud hýbou veřejným děním v českých zemích, ačkoliv jsou jako v minulých případech nemálo sycená médii, aby odvrátila pozornost od skutečných problémů a jejich řešení. Prvním z nich je volání po předčasných volbách, druhým postup prezidenta ČR Miloše Zemana při jmenování tzv. vlády úředníků Jiřího Rusnoka. Z našeho hlediska by byly předčasné volby logickým vyústěním ze současné situace, kdyby vedly alespoň částečně k novému rozdání karet. Reálně jsou však na jedné straně tužbou ČSSD, SPOZ a KSČM dostat se ke korytům, na druhé straně reakcí zbankrotované, protinárodní a protilidové bývalé vládní koalice, snažící se mermomocí udržet u vesel. Čili zase klasický boj o moc. Předčasné volby by měly smysl, kdyby jejich výsledek vedl k zamezení zásadních i dílčích hrozeb většině společnosti, k prosazení nového, skutečně revolučního politického subjektu. Obávám se ale, že za současné situace nic takového není na pořadu dne. Uvědomuji si, že má vysvětlení narazí u oficiálními médii a stranami ovlivněných čtenářů na nepochopení, píši je však zejména proto, abych tlumil očekávání, až přehnané iluze, spojené s předčasnými volbami. Pochopitelně si nepřeji pokračování angažmá současné vlády, nejsem ani zastáncem praxe „čím hůře lidem, tím lépe pro komunistické hnutí.“ Jediný důvod, proč současné volby podporovat, je možnost využít je k propagaci dělnických, revolučních materiálů, požadavků, případně i představitelů, budou-li kandidovat. Varuji však před nadějemi, vkládanými do předčasných voleb a jejich výsledků. Varuji před iluzemi, spojenými s vládou KSČM a ČSSD. Varuji především proto, že se snažíme s předstihem předejít hromadné kocovině nespokojených pracujících a zaměstnaných tříd a vrstev, nezaměstnaných, důchodců či některých živnostníků, kteří střízlivěním z debaklu tzv. levicové vlády KSČM a ČSSD mohou v zoufalství přebíhat na fašistickou, krajně nacionalistickou část politického spektra.

Miloš Zeman a Jiří Rusnok

Konečně postup prezidenta Zemana a náš postoj k vládě Jiřího Rusnoka. Nalhávat si, že Zeman v celé „krizi“ jednal ve skutečném zájmu jeho voličů, či ve prospěch uklidnění „krize“, je značným sebeklamem. Zeman především jednal v zájmu svých názorů, okolí, sponzorů a podporovatelů, globálně řečeno v zájmu kapitálu a lobbistů, kteří ho vyzvedli na Hrad. Prokázal z ústavních zvyklostí československé a české formální (buržoazní) demokracie naprosto vybočujícím postupem při jmenování premiéra, aniž by měl zajištěnu podporu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, že se bude pokoušet o nové postavení prezidenta v současném politickém systému. Tím rozhodně politickou krizi buržoazní politické scény neuklidnil, naopak, vstoupil do politické arény jako další vlivný hráč. Proč tak mohl učinit? Zejména proto, že se cítí posílen výsledkem přímých prezidentských voleb. V minulosti jsme několikrát varovali před tím, že přímá volba prezidenta povede k rozkolísání ústavního systému formální demokracie v ČR směrem k poloprezidentskému a prezidentskému systému, tzn. směrem k autoritativnější podobě kapitalistického zřízení. To bylo, dle mého soudu, záměrem zejména Karla Schwarzenberga a jeho kapitálových podporovatelů z Německa a Rakouska, záměrem patrným nejméně od r. 2009. Do hry však vstoupil další vlivný kapitálový hráč, Zeman, který tuto výhodu překvapivě ze Schwarzenbergových rukou vytrhl ve svůj prospěch. Nyní postupuje stejným způsobem, jakým by postupoval jeho sok. Ano, dle našeho soudu se skutečně jedná o snahu prosadit prozatím do ústavních zvyklostí výrazně vyšší úlohu prezidenta. Pakliže se tyto principy podaří mezi ústavní zvyklosti implementovat, můžeme po čase očekávat i snahy a návrhy na legislativní zakotvení těchto snah. To bychom pak stáli před branami systému, který by svými autoritativními prvky měl v českých zemích značně reakčnější a protilidovější podobu, než v zaběhnutých prezidentských buržoazních demokraciích. S tím rozhodně nemůžeme souhlasit.

Vládu Jiřího Rusnoka, jak vyplývá z toho, co jsem psal, pochopitelně podporovat nemůžeme. Skládá se z lidí, často bezprostředních reprezentantů kapitálu, kteří Miloše Zemana vyslali na Hrad. Tito lidé jsou napojeni zejména na ruský a německý kapitál, jehož zájmy hájí. Fakt, že byli někteří členové Rusnokovy vlády v KSČ, nedokládá, že by v jejím rozhodování hráli důležitou roli komunisté či nějací pokrokáři. Je spíše důkazem toho, jací lidé se na sklonku éry budování socialismu v Československu mohli prohlašovat za komunisty, aby pěstovali své kariéry a pozice. Takoví lidé, zejména z prostředí vedení velkých hospodářských podniků, zahraničního obchodu, tajných služeb a inteligence, postupně nashromáždili tolik kontaktů, moci, prostředků a chuti, že už jim jejich baronské postavení nedostačovalo. Proto byli právě oni jedněmi z hlavních strůjců převratu r. 1989, bez nich by se převrat s takovou lehkostí a úspěšností nikdy neuskutečnil. Nikdy však nebyli komunisty, právě naopak, už v 80. letech 20. století představovali lůno plného návratu kapitalismu do Československa. I z těchto důvodů nemůžeme s ustanovením Rusnokovy vlády souhlasit. Přijatelná by pro nás byla pouze taková vláda, která by zastavila současné protilidové tendence, jejichž počátek se datuje 90. lety 20. století, která by zvrátila nejkřiklavější protilidové zákony posledních let (tzv. církevní restituce – zpětná konfiskace vydaného majetku, důchodová reforma – se zákonným vyvlastněním penzijních fondů, daňová, zdravotnická a sociální reforma), připravila zemi na vystoupení z NATO, postupně i EU, pod lidovou kontrolu dala velké části veřejného sektoru, včetně nově budovaného a zákonně znárodněného. Takovou vládu však na horizontu nevidíme. Snažíme se však o to, aby postupně vznikla dělnická strana, mající takové požadavky a patřičnou sílu.

Jaromír Jandák
(převzato z časopisu Vzdor)