Několik básní Petra Bezruče

bezruc1

Kauza znevážení díla a osobnosti národního umělce Petra Bezruče spojená s výrokem ministerstva kultury a jeho kvitováním krajem a možnost zboření oficiálním nezájmem po roky destruovaného Bezručova kosteleckého Červeného domku nás kromě oficiálního protestu s tímto barbarským zacházením přimělo k větší popularizaci díla básníka Petra Bezruče. Chceme alespoň v našich skromných možnostech veřejnosti představit Bezručovy verše, které jsou zacházením dnešních byrokratů a kulturně negramotné „kulturní“ politiky účelově zapomínány a marginalizovány. Jsme názoru, že Petr Bezruč neoddiskutovatelně patří do pantheonu našich opravdu národních umělců a jeho kvantitou nevelké ale hodnotou významné básnické dílo pak k základním pilířům české národní kultury.

Redakce SMKČ

Ty a já

Uhni mi z cesty,
černé ruce a vlhké mám šaty,
horníkem já jen a velmožem dnes ty,
z paláce ty, já jen z dřevěné chaty,
frygickou čapku mám, přes čelo stín.
A za mnou nelkají sirotků prosby,
sežrali tvoji jim zajíci pole,
bez srdce’s , bez studu’s – blesk tebe rozbij,
z Beskyd jsem, hoře a poroby syn,
robím v tvých hutích a robím v tvém dole,
žluč vře mi v žilou a robím ti přece,
chytám tvá drva na zpěněné řece,
černý, chudobný, pot přes čelo letí,
nepláčou kvůli mně v Beskydách děti,
netiskl vdov jsem a nebral jim země,
zato jsem žebrákem, velmožem dnes ty, –
přijel jsi na hory? Vari ode mne,
frygickou čapku mám, uhni mi z cesty!

Den Palackého

Já velikou viděl jsem národní slavnost
(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)
Viděl jsem českých měst metropoli,
zřel muže se zlatým řetězem stát,
před nímž se korouhve ukláněly
(před židem z Polské a před panským hajným
do prachu klonil se burmistr mé vsi,
prose o chléb a chrást pro horníků děti),
viděl jsem stožáry k nebesům plát,
viděl jsem prapory do výše vlát,
zřel chvojím a sametem zkrášlené město,
slyšel hlas tisíců k obloze hřmět
(co je to? já slyším sirotků vzlyk,
když voda zatopídoly naráz,
když v krčmě u žida strhne se řež),
bílé zřel panny jsem v průvodě jít
(u nás jich není – je v dědině žid,
a lesní a správce – a z čeho chceš žít?),
a v tom moři nadšení stál já jsem tich.

V té kráse, v tom nadšení před okem šla
tichounká vesnička pod Beskydem,
kde před lety žil jsem a vyrostl já:
vidím, jak rdousí nás před Těšínem
Rotchild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček
– a jasný Sir – markýz Géro –
zřím moravskou školu, již poněmčili,
zřím moravský kostel, jejž popolštili.

Zpívejte, těšte se, radujte se!
Žil veliký muž, ten probudil vás?
A nahoře na sever pod Beskydem
moravská vesnička dodýchala.

Ostrava

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sedl do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu.

Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány robil jak prve:
máchl jsem kladivem – teklo vráz
na Polské Ostravě krve!

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel,

všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů:
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!

Kdo na moje místo?

Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne můj štít?

V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
noc zřela mi z očí, plam z nozdry mi vál,
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil,
já semknutou brvou ty vrahy jsem měřil:
ty bohaté židy, ty grófy ze šlachty,
já škaredý horník, jak vyskočil z šachty.
Nech diadém jednomu na skráni svítil,
každý z nich upjatý pohled můj cítil,
mou zaťatou pěst, můj vzdor,
hněv horníka z Beskyd a z hor.

Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo místo mne na stráž,
kdo zvedne můj štít?

Maryčka Magdónova

Šel stará Magdón od Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
z rozbitou lebkou z ní vyletěl ven.
Plakala Maryčka Magdónova.

Vůz plný uhlí se v koleje zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdónova vdova.
Na starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdónova.

Kdo se jich ujmě a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce také,
tak jak ty, Maryčko Magdónova?

Bez konce jsou lesy markýze Géra.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdónova?

Maryčko mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdónova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?

Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdónova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje z lící,
co je ti, Maryčko Magdónova?

Frydečtí grosbystři, dámy z Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
ze síňky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdónova?

V mrazivé chýši tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v doši
po cestě, Maryčko Magdónova?

Maryčko, po straně ostré jsu skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdónova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdónova.