Klement Gottwald a současnost (23. 11. 1896 – 14. 3. 1953)

Gottwald

Právě dnes, dne 23. 11., uplynulo 120 let od chvíle, kdy v nuzných podmínkách zemědělské a dělnické Hané přišel na svět budoucí generální tajemník a předseda KSČ, předseda vlády a první československý dělnický prezident Klement Gottwald. Protilidová současná moc ho nenávidí. Souvislostí mezi jeho dílem a současností se nezabývá – považuje ho za reprezentanta „totalitní“ minulosti, vykresluje jím vedený režim v šedivých barvách, jako krvavý a nemoderní. Přitom ani zástupci oficiální historiografie nejsou sto zabývat se osobností K. Gottwalda do té míry, aby sepsali alespoň vědecky se tvářící životopis nejvýznamnějšího československého komunisty 20. století. Zmohli se pouze na několik pamfletů postavených na neadresných svědectvích, na stereotypech, až vulgárních konstruktech a samozřejmě, jak jsme si v případě buržoazní historiografie současnosti zvykli, bez poznámkového aparátu. Za všechny jmenujme počin autorů Karla Kaplana a Pavla Kosatíka. Druhý jmenovaný chrlí na téma poúnorového vývoje knihy jak na běžícím páse. Samozřejmě s odpovídající „kvalitou“. Ani seriózní historik, který nevybočuje z řady odstínů jediné barvy na paletě dnešního režimního názorového spektra, nemůže brát tento polobulvár vážně.

Žel za 40 let budování socialismu taktéž nevznikla vědecká marxistická monografie o životě a díle prvního dělnického prezidenta, která by snesla ta nejpřísnější kritéria. Ano, řada dílčích a kvalitních prací byla vytvořena, ale omezený čas, malý historický odstup, ale také obavy revizionismem zmítaného reálného socialismu bránily tomu, aby bylo dílo K. Gottwalda, jeho život ve své celistvosti zhodnocen. Tento fakt se projevoval mimo jiné tím, že se mnohé publikace, dokumentární filmy i filmy běžné zaobíraly Gottwaldovou osobností jen do r. 1948, což vytvářelo či napomáhalo k vytváření nesprávných názorů ve velké části komunistického a dělnického hnutí, s jejichž odlesky se setkáváme dosud.

Současné komunistické a dělnické hnutí, nacházející se ve stádiu organizačního, teoretického a praktického zahnívání, se velikánem, jakým bezpochyby K. Gottwald byl, zabývá zřídkakdy. Když tak činí, belhá ve svých názorech za oficiální buržoazií, vytrhává etapy Gottwaldova působení z kontextu a staví Gottwalda z počátku 30. let a z 50. let proti Gottwaldovi Lidové fronty, dob okupace a období do Února. Ostatně (nejen) v tomto ohledu má ideologie vládnoucí třídy a jejich souběžci z řad maloměšťáckých socialistů bohaté zkušenosti. Vzpomeňme jen na smyšlený, vykonstruovaný rozpor mladého Marxe se zralým Marxem, Lenina před Říjnovou revolucí, těsně po ní a v době NEPu, Lenina a Stalina. Levá část současného hnutí zase mnohdy mechanicky srovnává Gottwaldovo působení se současností, volá po bolševizačním sjezdu KSČM, aniž by se pokusila zamyslet se a zhodnotit podmínky, ve kterých žijeme my a ve kterých působil nejvýznamnější z Karlínských kluků.

Cílem a možnostmi tohoto článku není zacelit díru, která v posouzení, inspiraci a rozboru Gottwaldova působení vězí. Chceme se v tomto článku pokusit o malé zamyšlení nad tím, jaká je souvislost mezi dneškem a dobou K. Gottwalda, jaké jsou možnosti poučení pro současnou situaci ze studia období, kdy řídil činnost KSČ.

Předestřeme, že Gottwaldův život, úspěchy jím vedené KSČ jsou ohromnou studnicí inspirace, která však musí být zasazena do nynějšího kontextu. Pokusme se podívat na Klementa Gottwalda v několika rovinách tak, aby nám poučení pro dnešek doslova bilo do očí.

K. Gottwald pocházel z dělnického prostředí. Jeho matka Marie byla chudou zemědělskou dělnicí. Sám se vyučil ve Vídni truhlářem a jako truhlář pracoval kromě Vídně v Hranicích na Moravě, Lipníku nad Bečvou a v Rousínově. V dělnickém prostředí vyrostl, působil v něm jako funkcionář a pohyboval se zde prakticky až do konce života. Jako dělník myslel a jednal, ale především dokázal v čele své organizace pracovat tak, aby dělnickou třídu vzdělával a vzdělával se od ní, aby ji organizoval a vedl k získání moci pro většinu obyvatel. Je ohromným fetišem, jestliže někteří poctiví lidé staví rovnítko mezi úspěchy KSČ a intelektuální elitou, která s ní byla svázána (V. Vančura, V. Nezval, J. Seifert, I. Olbracht, M. Majerová, Z. Nejedlý, I. Sekanina, B. Václavek, E. Urx a mnozí další). Ano, její význam byl značný, potřebný, ale základem úspěchu KSČ byla její dělnická podstata, vysoká kvalita členstva po teoretické, praktické a organizační stránce, sociální prostředí, které právě intelektuály pozitivně formovalo a znemožňovalo, aby se ze strany stal spolek kavárenských žvanilů. Také v současnosti je nezbytné, aby nová hnutí, jeho vedení byly ve své podstatě dělnické. Její vedoucí představitel, nepochází-li z dělnického prostředí, se v něm musí pohybovat, musí ho znát a být s ním v neustálém kontaktu, jinak obroste mechem vlivů současného systému. Dokud se jakákoliv strana, která chce být v současných českých zemích komunistickou, v tomto směru nepoučí ze zkušenosti Gottwaldovy KSČ, je možnost jejího úspěchu na poli boje proti současnému systému sražena k nule. I kdyby se slovně hlásila ke K. Gottwaldovi sebevíc.

Rodící se nové hnutí dneška musí být postaveno na pevných, silných, statečných skutečných osobnostech. Takovou osobností Klement Gottwald byl od útlého dětství. Projevovalo se to například tím, když jako méně než desetiletý vytáhl tonoucího kamaráda z řeky Hané, jeho dvouletým mlčením v německé škole ve Vídni, čímž revoltoval proti posměškům nad jeho němčinou ze strany učitele. Tehdy se zařekl, že ve škole nepromluví, dokud se německy pořádně nenaučí. Svůj slib dodržel. Sílu své osobnosti prokazoval povyšováním zájmů proletariátu, KSČ nad zájmy osobní a rodinné, nezměrným pracovním vypětím, maximálně pár hodinami spánku denně, skromnými životními poměry, ohromnou pílí bez ohledu na vlastní zdraví. Tak Gottwalda znali jeho spolupracovníci, známí i nepřátelé. Jeho manželka a dcera trpěly pravidelnými, v určitých obdobích (krize 30. let 20. století) téměř denními prohlídkami prvorepublikové policie v jejich bytě, samotný Gottwald strávil nejednu noc v cele. Doma trávil minimum času i kvůli politickému vytížení, nakonec musela kvůli bezpečnosti rodina a později i sám Gottwald emigrovat do SSSR, protože meziválečná „demokracie“ neunesla heslo KSČ při prezidentských volbách v létě 1934 „Ne Masaryk, ale Lenin“. Za to byl nejen na Gottwalda vydán zatykač, který byl zrušen až amnestií nového prezidenta Beneše počátkem r. 1936. Teprve tehdy se Gottwald s rodinou mohli vrátit do Československa. Vyzrálost osobnosti a jeho statečnost se projevovaly také tím, že šel v čele každého průvodu, demonstrace či stávky, které se zúčastnil. Chápal to jako povinnost poslance, který zastupoval proletariát. Činil tak i v situaci, kdy četnictvo pravidelně střílelo do nespokojených a hladových lidí, a nevyhýbalo se ani zabíjení žen a dětí (Radotín, Frývaldov). Útoky bodáky a pažbami pušek ze strany ozbrojené moci buržoazního státu proti nespokojeným lidem z řad proletariátu, rolníků i živnostníků se staly „denním chlebem“ hospodářské krize. Když na demonstraci, kterou horníci a jejich ženy protestovali v červenci 1930 v Horním Litvínově proti propouštění, napadli četníci ženy, bránil je průvod vedoucí Gottwald vlastním tělem, přičemž byl udeřen pažbou pušky do tváře a bodákem bodnut do prsou. Poslanecká imunita mu nebyla nic platná.

Rozhodnost, osobní pevnost se projevily opakovaně také v tom, že v rozhodování Klementa Gottwalda hrál prim cíl, zájmy proletariátu, strany a pravda. Z cesty za ní ho nesvedl žádný buržoazní falešný sentiment, ani kamarádšoft. Bez ohledu na osobní blízkost zasáhl proti svým známým počátkem r. 1936, když v době jeho nepřítomnosti zakolísala KSČ vedená Janem Švermou a Rufolfem Slánským příliš doprava. Projevilo se to na oslabení pozic obou zmiňovaných. Stejně tak jednal na základě faktů, pravdy a bez ohledu na dlouholetou spolupráci r. 1952, když bylo odhaleno Slánského centrum.

Nové hnutí současnosti musí být budováno na podobně silných osobnostech, jakou byl Gottwald. Je nemožné, aby vyrostlo na slaboších, zbabělcích, nebo lidech, kteří nemají dost odvahy, ale těžko bychom ho též vybudovali na pouhém kamarádíčkování, osobních sektách a sociálně patologických elementech. Až hnutí zesílí, může pomoci obětem tohoto systému z řad ze společnosti vyloučených jedinců, nemůže však na nich stavět.

Klement Gottwald byl rovněž neobyčejně inteligentní a vzdělaný. Nemáme na mysli papírové vzdělání, kterým se tak často operuje dnes. Hovoříme o skutečném poznání, pochopení minulých a současných dějů, porozumění proletariátu a jeho možným spojencům, chápání historické úlohy většiny společnosti, ale také pokrokového odkazu v rámci většiny našich národních dějin. Číst se naučil už ve čtyřech letech, v době svého učení a dělnických let byl znám jako vášnivý čtenář, který po úmorné práci dlouho do noci studoval při petrolejce. Toto zapálení pro krásnou a odbornou literaturu mu vydrželo až do smrti. Sám se naučil několika jazykům, v československém meziválečném parlamentu dovedl komunikovat se zástupci všech národností v jejich jazyce. Studoval klasiky marxismu-leninismu včetně Kapitálu. Navštěvoval přednášky, divadelní představení a výstavy. Za knihy a kulturní vyžití utratil ve Vídni všechny peníze. Jako funkcionář kladl velký důraz na vzdělávání členů strany a na kvalitu agitace a propagace. Jako vedoucí ústředního agitačního a propagačního oddělení KSČ, jímž se stal v květnu 1926, položil základ systematického plošného vzdělávání členů strany a zasloužil se o vydání překladů řady děl klasiků. Sám rovněž publikoval, jako redaktor na Slovensku a v Ostravě (1921-1926) musel napsat často několik článků denně. Jeho zájmový rozptyl byl široký – od otázek marxistické teorie, přes historii, domácí a mezinárodní politiku, tělovýchovu, astronomii, pedagogické otázky až po kulturu. Jeho spisy jsou toho svědkem. Gottwaldův důraz na kvalitu členské základy KSČ po teoretické a praktické stránce se plně projevil po V. sjezdu r. 1929. Krokodýlí slzy tehdejších kritiků, tak podobné těm, kteří i dnes ostouzejí výsledky a bezprostřední vývoj po této historické události, jako kdyby nechtěly zaschnout na slunci následného úspěšného vývoje. Gottwald, dialektik a důsledný praktik bolševizace, dobře chápal, že základem komunistické strany musí být teoreticky, prakticky a osobnostně vysoce kvalitní člen, který je organizován v rámci závodních buněk KSČ a je zbaven všech sociálně demokratických nánosů minulosti. Věděl, že jedině z této kvality vyroste kvantita, o kterou se bude moci proletariát opřít při perzekuci buržoazním státem, před ohrožením fašismem, hospodářskou krizí, při boji za socialistickou revoluci. Nové vedení KSČ reprezentované Gottwaldem proto nepanikařilo, když počet členů strany klesl r. 1929 pod 20 tisíc a volební výsledky z podzimu téhož roku byly výrazně horší než r. 1925. Vědělo, že se jedná o následky chybné Jílkovy politiky, ale také o nutný průvodní jev zbavování se sociálně demokratických stereotypů. Strana, i přes nízký počet členů zůstala masovou vlivem, což prokázala například Mosteckou stávkou. Počet jejích členů začal postupně růst a vysoká lidská a odborná kvalita členské základny se plně projevila v boji proti fašismu v době Lidové fronty, ale také za okupace, a následně vyústil v únorové události. Nevidět pupeční šňůru, vedoucí od V. sjezdu přes hrdinný boj proti fašismu až po Únor může jen nepřítel, diletant nebo člověk, který vidět nechce. Jen dvě čísla demonstrující kvalitu členské základny. Za okupace zemřela téměř třetina předválečných členů strany – asi 25 tisíc, vedle nich tisíce členů Komsomolu a dalších proletářských organizací. V r. 1944 odebíralo ilegální Rudé právo 20 tisíc členů, kteří zároveň v době hrůz války platili členské příspěvky.

Obnovující se komunistické a dělnické hnutí současnosti musí vycházet ze systematického plošného vzdělávání všech svých kandidátů a členů, ze studia a rozvíjení teorie, z její kritické reflexe praxí a naopak. Musí své základy vybudovat na vysoké politické a lidské kvalitě svých členů, v tomto ohledu nesmí dělat kompromisy a brát ohledy, omlouvat do nekonečna individualismus, svévoli a politická dobrodružství svých členů. Musí s lidmi umět pracovat, formovat je, učit se od nich, naslouchat jim, ale musí být také připraveno sdělovat jim otevřeně pravdu, které se nesmí bát, couvat před ní, lekat se, když ji bude nová strana říkat jako jediná. Nalézat pravdu, ukazovat ji většině národa je přeci jejím posláním. Zaklínat se pozlátkem masovosti organismu skrznaskrz prohnilého jenom proto, že je toto pozlátko tradiční, jsme s ním po generace spjati a neumíme si bez něj představit život ani politiku, znamená dobrovolně se vydávat na cestu vlastního hnití v této hromadě shnilých brambor. Naším úkolem by mělo být, a tady nám znovu K. Gottwald ukazuje cestu, vytáhnout zbylé zdravé brambory z hromady, aby neshnily.

Nezapomínejme ani na to, jak vynikajícím byl K. Gottwald praktikem a taktikem, ale také jak konzistentním ve sledování cíle v budování socialismu byl. Uměl uplatnit obecné zásady marxismu-leninismu na konkrétní podmínky jako nikdo jiný z československých komunistů. Buržoazní historikové proto popisují politiku Gottwaldova vedení jako řetězec nepochopitelných obratů tu doprava, tu doleva. V patách za nimi spěchají revizionisté a oportunisté, případně představitelé maloburžoazních směrů v antikapitalistickém hnutí (trockisté, různé kruhy tzv. reformních komunistů), pro něž je nepochopitelné něco, co bez hlubších znalostí marxismu-leninismu a dovednosti uplatnit je v konkrétních podmínkách ani pochopit nemohou. V době, kdy buržoazní československý stát pravidelně střílel do dělníků, perzekuoval dělnické hnutí, zavíral jeho představitele do vězení, přijal v červnu 1933 zmocňovací zákon, zpřísnil cenzuru nad opozičním tiskem a zastavoval opakovaně na několik měsíců Rudé právo a další komunistický tisk správně KSČ a Klement Gottwald razili politiku třída proti třídě a nazývali vedoucí představitele sociální demokracie sociálfašisty. Proč tak činili? Sociální demokracie zasedala ve vládě, její představitelé měli vliv v zemských správách, ve firmách a na fašizaci země se výrazně podíleli. Přitom ale KSČ nadále prováděla politiku jednotné fronty proletariátu, kdy agitací, propagací a organizačními kroky působila a spolupracovala s bezpartijními dělníky a zaměstnanci, ale také s řadovými členy jiných stran včetně sociálních demokratů a národních socialistů. To byl také jeden ze základů pozdější Lidové fronty boje proti fašismu a faktu, že řady těchto lidí po válce vstoupily do KSČ. Jakmile mrak fašismu pokryl sousední Německo a také v domácí politice sílilo fašistické hnutí, začala Kominterna realizovat politiku Lidové fronty boje proti fašismu. Pod hrozbou fašistické okupace KSČ s Gottwaldem včele jednoznačně dokázala, že rozlišuje mezi buržoazní demokracií a národní suverenitou (byť omezenou) a fašistickým terorem a okupací, na druhou stranu nikdy nepouštěla ze zřetele svůj strategický cíl – socialistickou revoluci. Zásadami pro úspěšné vyvrcholení politiky Lidové fronty byl antifašistické vzedmutí mas lidí, jejich sjednocení v boji proti hlavnímu nepříteli, v rámci tohoto hnutí předkládání konkrétních komunistických návrhů a působení na řadové občany ve smyslu těchto požadavků. Do značné míry se tento tlak projevil v zastavení fašizace Československa, v jednotě lidí a v bojovém odhodlání bránit vlast. Přitom KSČ se svým generálním tajemníkem nepouštěla ze zřetele krátkodobé programové cíle, které předkládala, včetně vyřešení příčin národnostních problémů v sociálních a ekonomických podmínkách života různých národností a v kolonizaci Slovenska českým kapitálem. Jen v letech 1937-1938 byly předložen návrhy na řešení problematiky Slovenska i německého pohraničí, které šly daleka za hranice buržoazních receptů. Taktiku Lidové fronty v podstatě K. Gottwald využil a přepracoval v taktiku národně osvobozeneckého boje všech odhodlaných vlastenců bez ohledu na stranickou příslušnost. Připravoval se svými spolupracovníky koncepci národně-demokratické revoluce, která měla přerůst v revoluci socialistickou, jež se obrážela v jeho publicistické činnosti, rozhlasovém vysílání, dokumentech strany, ale zejména v Košickém vládním programu, jehož výhradním autorem byla KSČ a v prvé řadě její generální tajemník a pozdější předseda. Tvrdě argumentoval proti těm, kteří volali po okamžité socialistické revoluci, neboť znal důsledky těchto levičáckých pokusů ze Španělska či Jugoslávie. Na druhé straně nespouštěl hledisko socialistické revoluce ze svého zřetele a dbal na to, aby se vládním angažmá KSČ její členové neodtrhli od většiny národů, nezpanštěli, nestali se součástí čachrů a kabinetní politiky buržoazních stran. Touto mistrnou taktikou dosáhl toho, že, jak napsal jeden ze současných komunistických politiků, v únoru 1948 utancoval buržoazii tím způsobem, že sama spáchala harakiri.

V dnešních dnech potřebuje obrozující se hnutí vějíř cílů, od krátkodobých po strategické, ale také schopnost takticky je prosazovat a navrhovat konkrétní opatření účinná v našich podmínkách. Je nutné opustit nevyřčené, ale o to více platné heslo hnutí (KSČM) je vším, konečný cíl ničím. Je nezbytné opustit politiku neustálého nostalgického zaobírání se minulostí, radikálních hesel o daleké budoucnosti, ale oportunistických a netřídních přístupů k současnosti. Musíme být schopní nebát se a nabízet taková řešení, která budou účinná v dnešních poměrech, v mnohém velmi podobných epoše Klementa Gottwalda, v mnohém však odlišných. Pochopit, že buržoazní demokracie dneška skýtá vlivem imperialistické globalizace mnohem méně demokratických možností než za meziválečné republiky. Přestat hlásat bolševizaci organizace, která je na rozdíl od dob Gottwaldových svým členstvem nedělnická a poloproletářská. Tím spíše, že neexistuje Sovětský svaz ani žádná jiná země, která by nám v případě potřeby různorodě pomohla. Bolševickou organizaci chtít vybudovat. Vědět, že ani živelné dělnické hnutí v českých zemích na rozdíl od časů K. Gottwalda neexistuje a je jedním z hlavních aktuálních úkolů ho obnovit.

Velmi úzce souvisí s tvorbou a politikou K. Gottwalda dnešní otázka uprchlictví, imigrace a cizinců, nakupovaných mamutím kapitálem jako levné pracovní síly. Mnozí lidé, kteří se Gottwaldova díla dovolávají, z druhé strany propadly sociálšovinistickému lkaní o nebezpečí islamizace Evropy, o Arabech jako méně schopných a inteligentních lidech, o hrozbě ztráty suverenity státu, který dávno téměř všechnu suverenitu ztratil. Korunu všemu nasadil prezident Zeman, když o sociálních demokratech řekl, že sice byli vždy internacionalisty, ale pouze pro národy ze stejného kulturního okruhu. Sociální demokraté 19. století, o to více komunisté následně byli důslednými internacionalisty bez výjimky. Důkazem toho budiž činnost Kominterny, její angažmá v Číně, Indočíně, na Blízkém Východě či v Latinské Americe. Klement Gottwald byl důsledný internacionalista, který nepropadl antislovakismu či antigermánství ani v době války. Věděl, a KSČ v tomto smyslu předkládala návrhy, že podmínky života i práva národností prvorepublikového Československa jsou jednou z příčin jejich politické pomýlenosti. Vlastním životem vyvrátil všechny lži nacionalistů a fašistů o tom, že komunisté nejsou vlastenci. Podporoval práva národů na sebeurčení až do oddělení, ale vždy v kontextu vývoje a pokroku. Za KSČ předkládal návrhy tvrdého postupu proti německým, maďarským, polským a slovenským separatistům, považoval je však za iniciativu zahraniční buržoazie a neschopnosti kapitalistického Československa tyto problémy řešit. Také po válce zdůrazňoval, když docházelo k odsunu Němců, že ne každý Němec byl špatný. Jako důsledný internacionalista prosadil zrovnoprávnění Slováků v poválečné republice, jejich uznání jako svébytného národa a vyvrátil tak teorii čechoslovakismu. Sám na svém zdraví, svým pracovním vypětím a prostřednictvím KSČ a spolupráce se SSSR přinesl největší oběti v boji za svou vlast proti fašismu. S lidmi v okupované zemi hluboko soucítil. Dokonce uvažoval, zda by nebyl užitečnější doma, kde by mohl přímo řídit boj, ale tento nápad byl jeho okolím i sovětským vedením rozhodně odmítnut. Dokázal, co je pravé vlastenectví, antifašismus, a to nikoliv slovy, ale zejména činy. Zároveň ho jednoznačně svým internacionalismem odlišil od šovinismu, nenávisti, nedůvěry k jiným národům.

Rodící se současné hnutí musí mít tyto zásady na paměti. Pakliže proletář vlivem současné propagandy upadá k nacionalismu a šovinismu, musíme mu trpělivě vysvětlovat chybnost a nepravdivost těchto teorií. Na druhou stranu musíme rozhodně bojovat proti vládnoucímu kapitálu, který si tuto ideologii vetkl do štítu. Je rovněž potřeba vyvarovat se dopadů těchto škodlivých názorů na členstvo organizace.

Za současného stavu hnutí nám je také potřebná železná sekulární víra, kterou Klement Gottwald rovněž oplýval. Jeho dcera Marta vzpomínala na to, že nikdy ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že v Československu začne být budován socialismus. S poznáním Sovětského svazu začal pevně věřit v jeho poslání a přátelství. Ani když v říjnu 1941 pracovníci Kominterny odjížděli z Moskvy do Ufy, aby byli ochráněni před nacisty, kteří postoupili až před Moskvu, nepochyboval o tom, že SSSR válku vyhraje. Vývoj mu dal za pravdu. Právě tato sekulární víra ho a jeho rodinu pomohly přenést přes všechna příkoří a hoře, která jako komunisté museli zažívat.

Pohled na několik rovin osobnosti Klementa Gottwalda nikterak nemá vyvolat dojem, že jeho osobnost nechápeme v její komplexnosti. Naopak, jako ozubená kola do sebe zapadají jednotlivé roviny a tvořily komplexní, pevný, ale zároveň pružný celek dělnické osobnosti, internacionalisty, vlastence a antifašisty, přítele SSSR, který s mrazivým realismem pevně věřil ve vítězství socialismu. Snad se nebudeme mýlit, když napíšeme, že všechny tyto roviny prostupuje jako pojítko dominantní charakteristika prvního dělnického prezidenta: marxisticko-leninský revolucionář. Revoluci studoval a nakonec ji i uvedl v život. Nikdy nezapomínal na to, jaký sociální základ má strana mít a měl se na pozoru, když se proletariát Československa s KSČ v čele ujal moci, aby strana nezpanštěla. Jako sebekritika se projevila například na jednání ÚV KSČ v únoru 1950, kdy hovořil o tom, jak je nezbytné stranu provětrat, později, kdy pranýřoval občasné administrativní metody při kolektivizaci a hovořil o nutnosti systematického přesvědčování rolníků. Třídní podstaty KSČ se týkalo jeho varování před tím, že bychom nikdy neměli zapomínat, z jakých poměrů jsme vzešli, že náš domov je v podhradí, byť žijeme nyní např. na Hradě. Princip kritiky a sebekritiky považoval za jeden z klíčových organizačních principů komunistické strany.

Věcná kritika a sebekritika musí i v současnosti být jednou z porodních babiček nového hnutí. Není možné se jí s ohledy na to, abychom někoho náhodou neurazili, vyhýbat. Jednalo by se o smrtící injekci sotva vzniknuvšího zárodku. Rovněž musíme překonat označování konkrétní kritiky za osobní útoky, agresivitu, dogmatismus a sektářství. Skutečným osobním útokům je třeba se vyhnout, stejně jako vulgarismům, které jsou, Leninovými slovy, pouze důkazem omezenosti a bezideovosti.

Naší charakteristice K. Gottwalda je možné leccos vytknout. Například fakt, že se mnohými rovinami vůbec nezabývala. U jedné z nich tak činíme záměrně. Klement Gottwald byl bezpochyby i vynikajícím státníkem. V současné době však dle našeho názoru není dobré neustále diskutovat o tom, co bude po revoluci, vidět sami sebe jako budoucí státníky, když nemáme vybudovánu ani skutečně komunistickou stranu. Pro nás je nyní aktuální odkaz Gottwaldova revolucionářství v buržoazní první republice, vztažený na současné podmínky. A že k nám dílo Klementa Gottwalda může i dneska inspirativně promlouvat, jsme, jak se neskromně domníváme, právě alespoň částečně dokázali.

Petr Konrád
převzato z časopisu Dialog