Komu slouží „ikonizace“ M. Ransdorfa? (1.)

mels_r

Nový místopředseda pro ideologickou práci KSČM J. Skála v rozhovoru pro Haló noviny (14. 7. 2016), při odpovědi na otázku, co říká na to, že byl v deníku Právo charakterizován jako představitel „ultrakonzervativního křídla“ v KSČM, mj. trefně odpověděl, že jde o „účelový strašák, mající zaslepit lehkověrné duše“.

V této souvislosti pak prezentoval svůj názor, že kdyby tomu tak bylo, tak by s ním „nekamarádily mozky kalibru Míly Ransdorfa.“ Navíc to byl i on, koho si prý „zvolila parta budující z jeho“ (Ransdorfovy) „pozůstalosti nadační knihovnu, která bude mít i regionální a široké mezinárodní vazby.“ S tím lze souhlasit. Je zde však z mého hlediska problém: Co vše má J. Skála na mysli, odvolává-li se na kamarádství s „mozkem kalibru M. Ransdorfa“? Má jít o jeho „ikonizaci“ jako velkého „marxistického myslitele“ a „komunisty“? Prezentování M. Ransdorfa jako velkého marxisty je ovšem velmi ošidné, zavádějící. Tento, nejen můj, kritický názor na M. Ransdorfa nesměřuje proti J. Skálovi, který byl v posledních letech jeho přítelem, ale k tomu, abych připomněl, jakou úlohu v teoretickém, ideologickém a tedy i prakticko-politickém směřování KSČM M. Ransdorf sehrál, a hraje dodnes. Zásadním způsobem jako hlavní ideolog „transformace“ KSČ v KSČM vtiskl „svou pečeť“ všem ustavujícím dokumentům od KSČS (federace KSČ a KSS) po prvé sjezdy KSČM. Zejména jde o I. (Olomouc 1990), II. (Kladno 1992) a III. (Prostějov 1993) sjezd, jejichž dokumenty jsou považovány za stále platné. A to nejen v hodnocení minulosti, ale i v programové orientaci strany.

M. Ransdorf byl původně členem KSČ, do níž vstoupil v roce 1972, tedy v období konsolidace, jak se dnes říká, tzv. normalizace. A to jako zanícený stoupenec odsouzeného „Pražského jara“ 1968. Tedy v hlubokém rozporu se svým niterným přesvědčením a svědomím. Jeho čas však přišel, tak jako i u jiných „reformních komunistů“ listopadovo-prosincovým kontrarevolučním převratem v roce 1989. Ten pro něj tehdy, jak sám také řekl, představoval nejšťastnější dny v jeho životě. Tak nebylo náhodné, že se stal jedním z hlavních iniciátorů založení „Občanského fóra komunistů“, přesněji řečeno Demokratického fóra komunistů, jedné z nejvýznamnějších platforem demontáže KSČ a socialismu, dle něho „socialismu byrokratického“.

V tomto převratu M. Ransdorf spatřoval jedinečnou šanci pro zrození „moderní levicové strany“ a „moderního socialismu“, který prý již nebude v antagonistickém rozporu ke kapitalismu. Řečeno jeho slovy: „… mizí dnes postupně také představa o socialismu a kapitalismu jako vzájemně se vylučujících protipólech: Spíše lze chápat socialismus a kapitalismus jako dva ideální typy, civilizační ‚modely‘, mezi nimiž je množství smíšených společností.“ (Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe, Díl 1, /1979-1990, definitivní úprava 1995/, s. 298). A právě prosazování takovéto představy v politice přestavby v SSSR („společný evropský dům“, priorita tzv. všelidských, prakticky buržoazních hodnot atd.) – jak mohl sám M. Ransdorf sledovat „na vlastní oči“ – vedlo vedle dalších faktorů ke zhroucení, pro něho „nesocialistického“ socialismu, k jeho odstranění, pohlcení kapitalismem.

Přesto prosazoval svou chimérickou představu, že porážka jemu těžko „stravitelného“ socialismu představovala naději pro „renesanci socialismu“ (viz mj. „Nebojme se Moháče…“). V „Novém čtení…“ se k událostem listopadu 1989 vyjádřil následovně: „Listopadová ‚demokratická revoluce‘ je thermidorem, který je počátkem cesty k naší ‚slavné revoluci‘: Protože pokus realizovat obojí najednou v roce 1968 nevyšel, proběhne pravděpodobně celý proces ve více etapách. Listopad 1989 v dlouhodobém vyústění není antiúnor a být jím ani nemůže…“ (Tamtéž, s. 7). Skutečně? Kontrarevoluce měla být začátkem cesty ke „slavné revoluci“, k „modernímu socialismu“? Šílená vize „marxisty“. Co k tomu dodat? Jen ještě jednu citaci z téhož: „… nejen nekomunisté, ale i komunisté našli svou odpověď na krizi ve straně i ve společnosti v odporu proti aroganci moci. Nejde ale vůbec o to, přitakávat všem těm, kteří procesy zahájené v listopadu 1989 spojují s likvidací veškeré socialistické perspektivy a označují jakýkoliv socialismus za zločinný omyl. Naopak, krize a její vyústění je počátkem hledání nových hodnot, nových jistot a cílů, nové podoby socialismu adekvátní civilizační dynamice konce 20. století. Nechceme dnes prosazovanou cestu nazpět, chceme budovat mosty k budoucnosti, k tomu, aby Česká republika konečně patřila k předním zemím světa.“ (Tamtéž, s. 400).

Takovéto subjektivistické, iluzorní, nemarxistické přístupy a hodnocení daných událostí se promítly i do dokumentů KSČM. Proto v programovém dokumentu I. sjezdu KSČM (Olomouc 13.-14. 10. 1990) nalezneme tezi, že „teprve tato porážka“, porážka onoho „vykročení k socialismu“, prý „vytvořila podmínky a předpoklady pro přerod strany i pro renesanci socialismu. Máme tedy historickou povinnost – zbavit se všeho vulgárního, doktrinářského … uplatnit alternativu demokratického socialismu.“ (viz Dokumenty I. sjezdu KSČM, s. 3-4).

Byl marxista a komunista?

M. Ransdorf byl bezesporu velmi vzdělaný, jazykově vybavený a sečtělý, intenzivně píšící a publikující levicový intelektuál. Ne však komunista, ale „neokomunista“, jak se sám nejednou označil počátkem 90. let, kdy byl zpočátku i pro změnu názvu strany. Nebyl ani marxista, ale „novomarxista“, přesněji řečeno „marxolog“, který zejména pod vlivem tzv. západních „marxistů“ četl Marxe „nově“ a napsal o tom rozsáhlý, dle mého názoru však nemarxistický text. Za marxistu se sice považoval s tím, že se pokusil dát mu „moderní formu v jeho nejrůznějších podobách“ a mnozí jej za marxistu rovněž považovali a považují. Marxismus ovšem pojímal vskutku jinak, svérázně – „moderně“, „pružně“, „pluralitně“. Proto odmítal marxismus-leninismus, neboť leninismus dle něj byl jen jedním „z možných a historicky podmíněných proudů v marxismu“, jen „jednou z možných forem výkladu marxismu, nic víc a nic méně“, variantou zásadně podmíněnou poměry zaostalého, carského Ruska. (Potřeba vnitřní síly, Naše pravda, 1993, s. 3). Pro svá tvrzení potřeboval, ve vztahu nejen k „odborné veřejnosti“, jistý „pádný“ a „stravitelný“ argument. Vyrukoval proto se zcela účelovým tvrzením, že s leninismem přišel J. V. Stalin, který prý „potřeboval pláštík leninismu, kult Lenina, aby se sám mohl postavit na místo neomylného vůdce…“ („Nové čtení Marxe“, s. 34). Vcelku běžná spekulace v argumentační bázi M. Ransdorfa.

Nejen to. M. Ransdorf navíc prosazoval, prý z důvodu nezbytné obnovy marxismu, jakousi jeho bezbřehou „otevřenost“, „pluralitu“, neboť dílo „teoretické obnovy musí znamenat úplné otevření marxismu navenek i dovnitř, včetně integrace kacířů hnutí.“ (Tamtéž, s. 11).Marx nejen umožňuje, ale také vyžaduje nové čtení, než jaké bylo obvyklé v době, kdy byl „zprivatizován“ politickými stranami. K takovému novému čtení Marxe se snažím touto prací přispět,“ píše M. Ransdorf (Tamtéž, s. 12). Zde připomeňme, že úplná otevřenost představuje vytvoření prostoru i pro nemarxistické, buržoazní a antikomunistické vlivy, názory a ideje, jak tomu v „Novém čtení“ je. Z markantních argumentů připomeňme např. odvolávání se autora na ideje a politiku antikomunistické Socialistické internacionály, jejích politických stran. Celkově zde jde o fetišizaci buržoazního pojetí „pluralismu“ nejen v údajném marxismu. „Pluralismus“ má totiž být dokonce i hlavním cílem komunistů, v teorii i politice, neboť „jen blázen nebo naprostý šílenec“ by se zbavoval naší „demokratické“ a „otevřené společnosti“, „ekonomické, politické a kulturní plurality“. Nezapomínejme, plurality „naší“ kapitalistické společnosti! (viz Ransdorf, M.: Jenom blázen by se zbavoval plurality, MF DNES, 30. 11. 2000; „Jen blázen by se vzdával hodnot spojených s ekonomickou, politickou a kulturní pluralitou“, říká M. Ransdorf, Právo, 5. 12. 1998).

Nebudu se zde zabývat jeho svérázným pojetím dialektiky při aplikaci na společenskohistorický proces, na politiku nejen komunistických stran. K tomu se ještě vrátím někdy příště.

K pojetí charakteru strany

Ono zformování nové, údajně „moderní levicové strany“ bylo prakticky nezbytně spjato s „přetransformováním“, tj. s dalším odkomunizováním KSČ, která dle M. Ransdorfa byla zcela zatížena charakterem, prý již historicky odsouzeným k zániku. Podle něho už prý „tradiční pojetí strany jako inspirátorky třídních bojů“ se ukázalo neživotaschopným. Proto bylo třeba odmítnout onen „model komunistické strany, který byl inspirován specifickou situací předrevolučního Ruska a osvědčil se v době vypjatých krizí, včetně druhé světové války. Lenin proti Martovovi zdůvodnil jeho potřebu za situace carského režimu (a co vznik Komunistické internacionály, desítek KS po celém světě za aktivní pomoci a podpory právě i Lenina?! – Z. K.) spoutávajícího zárodky občanské společnosti. Martov (menševik, sociální demokrat, odpůrce Lenina – Z. K.) naproti tomu usiloval o západoevropské pojetí strany jako volného sdružení otevřeného uvnitř i navenek …“ (Sborník „K vytvoření moderní levicové strany“, vydal ÚV KSČ, 1990, s. 54). Zde tedy M. Ransdorf jednoznačně odmítá Leninovu koncepci komunistické strany a zcela přechází na menševickou, sociálně demokratickou pozici Martova, aby ji mohl po vítězné kontrarevoluci prosadit.

Ve vztahu k situaci u nás zdůrazňuje, že: „Historická šance komunistických stran po roce 1945 a znovu v 60. letech byla promarněna. O tom, jak tomu bylo v Československu, píší teď mnozí. Ale i komunistické strany na Západě procházejí krizí: Monolitní jednota se přežila, konflikty ve společnosti mají složitější než bipolární podobu, hledají se nové ideje a organizační formy. Klasicky je to patrné na Francouzské komunistické straně“. Proto za vzor pro KSČM, která by měla být již zcela jinou, a to „moderní levicovou stranou“, stavěl Francouzkou socialistickou stranu (FSS) F. Mitterranda. Stranu sociálně demokratického typu! (Tamtéž, s. 55).

KSČM a neideologická ideologie

KSČM by se podle tohoto „marxisty“ měla řídit „neideologickou ideologií“, neboť prý „obecné ideologické teze“, stojí-li „prvoplánově příliš v popředí …, fungují jako blokační schémata.“ A odstranění „blokačních schémat“ znamená, že musíme být neideologičtí! „Půvabný“ protimluv M. Ransdorfa, nabádající nás k tomu, abychom nepojmenovávali skutečnost z pozic vědeckého světového názoru, dialekticko-materialistického pojetí dějin a abychom se našeho cíle, když ne přímo a jednou provždy zřekli, tak alespoň abychom oportunisticky mlžili, byli falešní a tím „vstřícní“, „komunikativní“, tedy pro kapitalistický společenský systém „přijatelní“! To je také jedna z oněch forem Ransdorfem prezentované „modernity“, sloužící k zastírání rozporuplné skutečnosti kapitalismu.

Komunistická strana dnes a třídní boj

Nejen to, KSČM jako „moderní levicová strana“ má podle něho i jinak, „nově“, „moderně“ pohlížet na zákonitosti společenskohistorického procesu, vývoje soudobého kapitalismu nejen u nás. K takové objektivní zákonitosti patří zákonitost třídního boje. Jak jsem již uvedl, pro maloburžoazního, maloměšťáckého intelektuála se ve věci identifikace komunistické strany stala příkladem „moderní strany“ hodné následování FSS. A to proto, jak píše M. Ransdorf, že prý tato strana „sdílí důraz na samosprávu i s jinými levicovými silami, ale zároveň nepokládá nacionalizaci“ (znárodňování, zespolečenštění výrobních prostředků – Z. K.) „za nejlepší nástroj urychlení revolučních přeměn: Ta (nacionalizace – Z. K.) nese s sebou riziko odtržení státního vlastnictví od zájmů pracujících.“ „V nejbližším období let 1988-1993,“ píše dále M. Ransdorf, „půjdou socialisté cestou revolučního reformismu, kdy pokládají při nových třídních poměrech za možné pokojně přecházet k socialismu. Budou buržoazii vázat tak, aby při realizaci svých cílů musela jít na třídní spolupráci. Současné zbožně peněžní vztahy a námezdní práce nevyžadují překotnou nacionalizaci v její právní podobě (?! – Z. K.). Úkolem dne je postupně vtahovat masy do řízení …“. Třídní boj, dle M. Ransdorfa, měl tedy již fakticky končit a nabýt podoby třídní spolupráce, cesta k pokojnému přechodu k socialismu měla být paradoxně jeho porážkou (!) otevřena.

Proto uvádí, že: „Buržoazie by podle této modelové představy měla být vtažena do třídní spolupráce nového typu. Dělnická třída bude osvobozena tehdy, až pochopí na základě svých vlastních zkušeností, že může zabezpečit rozvoj výrobních sil stejně dobře jako jiná sociální uskupení. Socialisté chtějí samosprávný socialismus (tak jako KSČM – Z. K.), přístup pracujících k informacím a jejich právo na vyjádření názoru, právo na kvalifikaci a rekvalifikaci, na růst disponibilního času.“ (tamtéž, s. 55-56) Vystupuje zde zásadní otázka: Kde má dělnická třída ony zkušenosti nabýt, není-li za kapitalismu, jakkoli tzv. demokratickém, vlastníkem výrobních prostředků a je třídou vykořisťovanou, zbavenou reálného podílu jak na ekonomické, tak na politické moci, na skutečném rozhodování. Nástup kapitalistické „participace“ a „samosprávy“ (prý dle M. R. „participační revoluce“) totiž nepředstavuje žádnou reálnou, podstatně významnou účast pracujících na rozhodování v podnicích a firmách. O pár let později, v Dubnových tezích, již psal ne o socialistech, ale komunistech. „Místo koncepce konfrontace třídních sil usilují komunisté o vázání třídních sil.(Naše pravda 5/6 1993, s. 4) Uvedené citace jen „brilantně“ vyjadřují jeho antirevolučnost a reformismus, kamuflovaný frází o jakémsi „revolučním reformismu“.

Falešnost a nesmyslnost uvedených názorů zcela prokázala již skutečnost, že FSS byla po desetiletí ve vládě a její předseda byl po léta prezidentem republiky a přesto se oním „revolučním reformismem“ žádný pokojný přechod k „samosprávnému socialismu“ nekonal! O něj také ostatně nikdy ani nešlo! A kdyby přeci jen, pak vzhledem k iluzornosti takovýchto přístupů nemohlo být naprosto ničeho dosaženo. Kromě posílení domácího kapitalismu a evropského imperialismu. Vše nasvědčuje tomu, že do podobných konců vedou stranu (KSČM) naši neokomunisté a reformisté, všichni ti, kteří přijali podobné přístupy. Jde o zcela vědomé klamání, jen o hru se slovy. Mluví se o revolučnosti, jakési „legální revoluci“ (Ransdorf, M.: Dubnové teze, Naše pravda 5/6, 1993), „revoluci nízké intenzity“ či „ducha“ při jejím faktickém popření a odmítání. Historickou zkušenost s tímto jevem máme, a to nejen z doby gorbačovské perestrojky od poloviny 80. do počátku 90. let!

Závěr

  1. Jak bylo řečeno v úvodu, M. Ransdorf byl levicovým intelektuálem, velmi vzdělaným a sečtělým i v textech K. Marxe, které přitom četl a interpretoval „nově“. Z této skutečnosti však v žádném případě nevyplývá, že by měl být marxista, že si skutečně osvojil materialistickou dialektiku a dialekticko-materialistické pojetí dějin, marxistickou politickou ekonomii a vědecký komunismus.

  2. Marxista je ten, kdo si nejen osvojil nosné myšlenky z děl K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina, ale především ten, kdo se stal (od počátků XX. století) součástí revolučního, komunistického a dělnického hnutí, jež se v teorii i praxi řídilo jejich odkazem. Je zcela zřejmé, že M. Ransdorf tento odkaz interpretuje naprosto svérázně, z pozic západních marxologů. Vůči socialismu je nihilisticky kritický. Čiší z něho intelektuálský, elitářský, maloměšťácký kriticismus. Avšak vůči soudobému, tzv. modernímu kapitalismu, je víc než tolerantní. Je mu totiž, vzhledem k jeho maloburžoazní, elitářské zakotvenosti, v podstatě bližší. Vzhlédl se v tzv. občanské, tj. dle K. Marxe a B. Engelse buržoazní společnosti. Naprosto přeceňuje význam nárůstu tzv. postkapitalistických prvků v soudobém kapitalismu, kapitalistické formální „demokracie“ a „pluralismu“, jež se pro něho staly modlou.

  3. Dle mého názoru nelze prezentovat jako vynikajícího marxistu a komunistu člověka, který se aktivně podílel na kontrarevolučním převratu, jenž podle něho nebyl antiúnorem odstraňujícím socialismus, ale „demokratickou revolucí“, z níž vzejde jeho „nová podoba“. Člověka, který ve spolupráci s dalšími „reformními komunisty“ ideově i organizačně připravil a rozjel proces dalšího odkomunizování KSČ a posléze KSČM. Můj postoj se může zdát tvrdý. Je ovšem třeba mít na paměti jeden z odkazů V. I. Lenina: Pokud jde o teoretické, ideologické otázky, zde nelze postupovat smířlivě, zde je nezbytná principiálnost. Jinak tomu může být při řešení praktickopolických otázek, kdy v zájmu věci, revolučních přeměn, v zájmu pracujících, proletářských a poloproletářských tříd a vrstev je nejen možné, ale dokonce i nutné přistupovat na kompromisy.

Zdeněk Košťál
převzato z časopisu Dialog