Charakter současné etapy

Antikomunistickým falzifikátorům dějin KSSS a SSSR

Ústava SSSR z roku 1977 prohlásila, že SSSR je již všelidovým státem, a tedy že diktatura proletariátu byla naplněna. Dnes je zřejmé, že to byl závěr ve své jednostrannosti předčasný. Tuto předčasnost dokazuje sám historický vývoj nejen v bývalém SSSR, ale i ostatních zemích východní Evropy. Rozeberme si proto z hlediska teorie marxismu-leninismu základní atributy všelidového státu, tedy státu nižší fáze komunismu.

Vývoj státu po uchopení moci dělil Lenin do dvou základních fází. Přechodnému období mezi kapitalismem a komunismem odpovídá stát diktatury proletariátu, jehož existence je určena třídním antagonismem a úkoly sociální revoluce. Nižší fází komunismu (socialismu) odpovídá stát, jehož vnitřním určením již není třídní antagonismus, nýbrž sociálně ekonomická a duchovní nezralost, „neúplnost“ komunismu nižší fáze. Tento stát byl v programu KSSS označen jako „všelidový stát“. Program KSSS vymezuje trvání diktatury proletariátu do úplného a definitivního vítězství socialismu. Jím naplnila diktatura proletariátu své historické poslání a vývojově se formuje ve stát všelidový, tedy ve stát nižší fáze komunismu.

Lenin charakterizuje ve Státu a revoluci tento moment následujícími znaky: Předně, že„již není kapitalistů, není již tříd, proto již nelze potlačovat vůbec žádnou třídu“. (V. I. Lenin, Spisy sv. 25. str. 481.) Za druhé, že ve společnosti došlo k přeměně „… všech občanů v pracovníky a zaměstnance jediného velkého ‚syndikátu‘, totiž celého státu a úplné podřízení veškeré práce celého tohoto syndikátu státu opravdu demokratickému státu sovětů“. (V. I. Lenin, Spisy sv. 25. str. 483.)

Teprve ve společnosti, v níž každý může být jen pracovníkem a zaměstnancem, kde základní určení všech, je určení dělníka, kde existují takové výrobní a směnné poměry a organizace práce, které nedovolují a nepřipouštějí obnovu antisocialistických, respektive kapitalistických prvků, třeba i v takové podobě jako spekulace, kšeftaření, korupce atd., kde neexistuje třídní antagonismus nejen ve sféře sociálně ekonomické, nýbrž ve všech ostatních formách jeho projevu, teprve tam není nutná a nezbytná diktatura proletariátu.

Třídně antagonistické určení státu mizí. Je pozitivně překonáno a v tomto smyslu také stát „odumírá“, avšak nemůže ještě odumřít, neboť první fáze komunismu „v každém směru, hospodářsky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřské znamení staré společnosti, z jehož lůna pochází“. (Marx, Engels, Vybrané spisy II. str. 18.) Stát zůstává nadále nutný, „aby ochranou společenského vlastnictví chránil rovnost práce a rovnost rozdělování výrobků“, tj. chránil buržoazní právo. (V. I. Lenin, Spisy 25, str. 481 a str. 484.) Aby předcházel či postihoval protispolečenská jednání, podmíněná postavením individuí v „područí dělby práce“ a protikladem mezi duševní a fyzickou prací jako jednoho z „nejdůležitějších zdrojů dnešní společenské nerovnosti“. (V. I. Lenin str. 481 a 484.)

Je nutný potud, pokud se lidé nenaučí pracovat bez „jakýchkoli norem“, pokud si nezvyknou dobrovolně „zachovávat elementární pravidla společenského soužití“. (V. I. Lenin, Spisy 25, str. 480 a 485.) Pokud v sobě nepřekonají „dnešního maloměšťáka“ a„strážce tradic kapitalismu“. (V. I. Lenin Spisy 25, str. 483 a 488.)

A konečně je nutný i z toho důvodu, že „teprve socialismem začne rychlý, skutečný, opravdu masový postup kupředu ve všech oborech společenského a individuálního života za účasti většiny obyvatelstva a posléze veškerého obyvatelstva“. (V. I. Lenin Spisy 25, str. 485.) Teprve tento nástup povede rovněž k tomu, aby se převážná většina společnosti, respektive všichni její členové sami naučili spravovat stát a společnost, aby se do této správy aktivně a iniciativně zapojovali ve stále širším měřítku, aby s ní „splynuli“ a tím posléze učinili „zbytečnou“ jakoukoli správu společnosti prostřednictvím státu.

Aplikujme si nyní uvedené Leninovy závěry na státně společenský vývoj po druhé světové válce. Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 došlo ve vývoji k socialismu k  prudkému obratu, nastává stagnace. XX. a následně mimořádný XXI. sjezd KSSS v roce 1959 konstatoval úplné vítězství socialismu v SSSR. V roce 1960 se konstatuje, že socialismus zvítězil i v Československu. V konfrontaci s realitou, odpovídá dosažené leninské pojetí „sociálně ekonomických základů socialismu“. V tomto smyslu je hodnocen daný stupeň společenského vývoje u nás mnohými stranickými dokumenty. Charakterizovanému stupni vývoje v ČSSR odpovídá ještě stát, který plní některé funkce diktatury proletariátu. Je však jako stát základním nástrojem moci dělnické třídy ve svazku se všemi pracujícími, je státem skutečné demokracie, lidovou mocí na všech stupních? V šedesátých letech je nahrazován chruščovovský revizionismus revizionismem brežněvovským. Tvrdí se, že pro naši společnost jsou charakteristické a výlučně určující jen neantagonistické rozpory.

I tyto doktríny byly jednou z příčin nástupu kontrarevolučních sil koncem šedesátých let. Vstupem spojeneckých armád Varšavské smlouvy na území ČSSR v srpnu 1968 bylo zabráněno „ostré“ kontrarevoluci. (Viz Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ – schváleno Plenárním zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1970.) I přes toto Poučení brežněvovský revizionismus dále pokračuje. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (3. 7. 1973 až 21. 7. 1975) vnutila socialistickým zemím v podstatě až k závěru tzv. „Třetí koš“ o lidských právech. Pod rouškou odzbrojování a odvrácení války v Evropě důkladně propracovaný model lidských práv byl v pojetí buržoazních doktrín. Z tohoto modelu pak, mimo jiné, vycházela poražená pravice z konce šedesátých let. Není bez zajímavosti, že právě model lidských práv, jak je zpracovaly západní ideologie pod „dozorem“ USA byly prosazovány právě L. I. Brežněvem a tajemníkem ÚV KSSS K. F. Katuševem. Proti byli pouze soudruzi z Jednotné socialistické strany Německa vedené s. E. Honeckerem. Nakonec pod tlakem L. I. Brežněva závěrečný akt podepsali. Tématům o lidských právech pak socialistické země nedokázaly čelit. V roce 1977, jak bylo již uvedeno v úvodu, byla v SSSR přijata nová Ústava v SSSR.

Teze o plně překonaném třídním antagonismu, tedy o výlučně určujících jen neantagonistických rozporech a překonané a naplněné diktatuře proletariátu, byly určující pro vyhlášení všelidového státu. Tyto teze o nepřítomnosti třídního antagonismu se pak staly zjednodušujícím teoretickým podkladem pro praxi zatlačování a dezorientaci na úseku boje s třídními nepřátelskými živly. Vytratilo se třídní hledisko jako jedno z kritérií výstavby a činnosti celého socialistického mechanismu a hodnocení protiprávních a protispolečenských jednání, která byla často i stranickými orgány přehlížena a mnohdy i nepřímo podporována.

Za této situace byl nástup Gorbačova a jeho „přestavbové“ politiky v osmdesátých letech v jistém smyslu zákonitý. Pokud by to nebyl Gorbačov, byl by to někdo jiný. Kontrarevoluční převraty v zemích východní Evropy pak byly jen ukončením tohoto procesu.

Neschopnost některých současných politických stran, které mají v názvech „komunistická“, „dělnická“ či „socialistická“ má však dalekosáhlejší dozvuky. Jejich falešná hra a pravicově-oportunistická politika je důsledkem toho, že nejsou stranami marxisticko-leninského typu. To dokazuje i skutečnost, že se distancuje od základních postulátů marxismu-leninismu, jako je například diktatura proletariátu, třídní pojetí společnosti, třídní boj a v neposlední řadě i distancování se od zmíněného Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. I tyto skutečnosti nahrávají a podporují světový imperialismus vedený USA.

Komunistická strana založená na principech marxismu-leninismu má za úkol trpělivé odstraňování neshod mezi komunistickými, „dělnickými“ a „levicovými“ stranami na zásadách proletářského internacionalismu. Vychází přitom z přesvědčení, že existují objektivní možnosti k překonání potíží mezi těmito stranami, protože faktory, které působí ke sjednocení mezinárodního komunistického hnutí, jsou silnější než ty, jež vyvolávají rozdílné nebo rozporuplné názory. Jedna ze základních podmínek je odstranění deformací započatých XX. sjezdem KSSS, a s tím související antistalinismus.

V současném období imperialismu, kromě dělnické třídy, roste i v jiných společenských vrstvách stále větší počet těch, kteří prožívají a pociťují všeobecnou krizi kapitalismu a hledají vysvětlení pro společenské jevy této doby. Mnozí z nich, a patří mezi ně i někteří funkcionáři KSČM, se nedostali k poznání pravdy marxismu-leninismu a hledají cestu bez kvalitativní změny společenských vztahů, tedy bez revoluce. Hledají východisko z všeobecné krize kapitalismu pro ty, kteří marxismus-leninismus odmítají, ale současně považují názory přímých obhájců kapitalismu za nepravdivé. To v podstatě znamená, že skrývají buržoazní ideologie a zájmy, aniž si to uvědomují. Z toho pak pramení revizionismus, oportunismus, a tedy kroky k sociáldemokratismu.

JUDr. Zdeněk Hájek,
Ostrava, leden 2017