Dopis čtenáře: Babiš a jeho angličtina

Babis_anglictina

Jazyková příbuznost je pouto. To platí pro příbuzné jazyky, jazykové rodiny. Je to pouto nejsilnější, ať jde o jazyky slovanské, románské, anglosaské či ugrofinské. Někdy hraje větší roli historie, někdy podobnost, někdy prostě zeměpisná blízkost. V každém případě pocit, že se s Polákem či Rusem nebo Chorvatem spíše domluvím, než např. s Němcem (realita může být v jednotlivých případech odlišná, příliš nezevšeobecňovat, prosím), tvoří pocit blízkosti. Což vůbec nevylučuje „pokec“ s Italem či se zmiňovaným Němcem, ovládáme-li jejich jazyk dostatečně.

Jazyk ale má i jiné funkce, nejen sbližovací.

Vytvoření jazyka pro účely dorozumívání ve světě, či používání jazyka národa, který je velký počtem, to znamená, že jeho jazykem mluví hodně lidí, je přirozené a táhne se historií dlouho.

Stejně tak se historií táhne kolonizační úloha jazyka. Tedy další funkce, která se jaksi nezmiňuje.

Jazyk není jen prostředkem dorozumívání, ale prostředkem ovládání, kolonizace. Menších, slabších, méně dominantních, méně průbojných, rozuměj méně agresivních národů a národnostních skupin. Výchovou, exportem zvyků, svátků, technických vymožeností, osídlováním, tak se uskutečňuje pronikání jednoho jazyka do jazyků jiných. Nejen proto, že jeden národ je ovlivňován národem silnějším, či jím okupován. Okupace ČSR za druhé světové války je příkladem z nedávné historie. Příklad jistě extrémní, protože se děje válkou a za války. Ne však výjimečný. Vzpomeňme pozvolné germanizace za třicetileté války a pak další jeden a půl století než přišli obrozenci, modrý abbé Dobrovský, Jungmann a další.

Teď však k angličtině. O tu jde v dnešní době. Je mír, ale globalizace jde rychle kupředu. Neboli svět se smršťuje, sráží, je menší. Informační technologie, různí snaživci ať v kultuře, sportu či médiích, výdobytek cestování pro více lidí, a tak dále, a tak dále.

Všechno co píši, je většině na první pohled samozřejmé, nebo by mělo být. Ne však v procesu uvědomění. Historie existuje a dějepis možná na školách také. Říkám možná, protože mám vážné pochyby. Kolonizace jde v komunikaci totiž ruku v ruce s dorozumíváním. O to je nebezpečnější.

Především komunikace vymírá. Slovo vymírání není silné, ale odpovídá realitě. Lidé nejsou schopni a především nechtějí a neumí naslouchat. Tato schopnost se ztrácí s tím, jak každý chce mluvit, často jenom žvanit, aby něco řekl, byl slyšet. Tím se z komunikace stává cosi jednosměrného. Neumím, či nechci-li přijmout názor druhého, nemohu také nic dát. Příčin je spousta na napsání dlouhého článku či diplomové práce. Samozřejmě na virtuální vysoké škole ve virtuální krajině. U nás studenti spíš vědecky bádají „Jak se žilo za socialismu“.

Další věcí je plytkost komunikace. To souvisí s předchozí větou. Žijeme ve světě paradoxu. Jsme zaplavení informacemi nulové hodnoty. Tedy lidově „čím víc toho víme, nebo můžeme vědět, tím jsme blbější“. Samozřejmě to je důsledek informačních technologií. Spolu s tím jde naprostá povrchnost ve sdílení. Nechceme narazit, tak je lépe říkat odposlouchané fráze, kterými nás živí media. A to i uvnitř národa mluvící stejným jazykem.

U lidí různých národů, díky různým zkušenostem a zvyklostem, je pak situace ještě horší. A to i tehdy, ovládáme-li jazyk partnera pro diskuzi naprosto perfektně, takže můžeme vyjádřit i své pocity. Tedy to nejdůležitější, co nám umožní vžít se do pocitů partnera a pochopit jeho postoje a názory. Příklad: Budete se bavit o nějaké sféře života s Holanďanem. Holanďané mají jinou historii a vy, každý z vás, byste museli v Holandsku, či na severu sousední Belgie, žít, abyste mluvili plynule a mohli si o všem důkladně promluvit. Ne se domluvit, prosím! To je tak, když se zeptáte na cestu na nádraží.

Protože situace s Vaší perfektní holandštinou pravděpodobně nenastane, zvolíte ke komunikaci s ním angličtinu, či němčinu. A i tady ve velmi málo případech dosáhnete toho, co byste dosáhli v případě prvním. Pokud se více než domluvíte, musíte konverzaci zjednodušit, zevšeobecnit a „zpovrchnit“. Tím ale jsme vzájemnému pochopení stále vzdáleni.

A tak novodobé esperanto, angličtina, koná svoji šlechetnou práci. Kolonizuje a tím „zpovrchňuje“. Samozřejmě páchá dobro. Domluvíte se, kde to nádraží je. Ale tam to zhruba končí. Nechytejte mě zde za slovo. A pozor. Nejde jen o nás starou generaci, která se učila povinně jen ruštinu, a cestování bylo omezeno. Dále se to netýká jen lidí na jazyky netalentovaných. Týká se to v plné míře i mladých, kterým se svět otevřel. Nebezpečí povrchního přijímání kultury anglosaské je například v mediálním působení, propagandě a již zdegenerované samotné kultuře Západu samotného. A pochopitelně v naší lenosti, jak povrchně ji vnímáme. Prostě import angličtiny a válcování našeho národního povědomí je prováděn nekvalitně šejdířsky. Bez respektu, arogantně, koloniálně. A ještě k tomu za přičinění a snaživé pomoci našich občanů bez rozdílu věku, inteligence i postavení. Den za dnem, rok za rokem. Zkrátka furtumfurt.

Nejde jen o kdejakého odborníka, obklopeného klausovskými „pí ejč dý“ před jménem a za ním, ale třeba o určitě ne poslední výpotek – čeho vlastně?

Pan Babiš diskutoval v angličtině: Ve „Večerních zprávách – Favorit na premiéra Andrej Babiš a jeho angličtina. Jak ji opravdu umí?“ Pořádala American Academy in Prague. To byl jeden z hlavních titulků na Novinkách, myslím, 25. 09. 2017.

Mám komentovat? Snad stačí, když řeknu „kdo nepoužívá angličtinu nebo jí nevládne, jako by nebyl.“ To se nám sděluje. A to máme, zaplať pánbůh, ještě mír. Stačilo by se jenom nad tím na chvilku pozastavit.

Vůbec jsem diskuzi nesledoval a myslím, že jsem o nic nepřišel. Drábové z American Academy jistě zasvěceně posoudili a rozsudek vynesli.

A je mi úplně jedno, jestli pan Babiš mluví francouzsky nebo anglicky nebo nemluví vůbec.

Tahle drobnůstka o dominanci, podbízení se, podprahové manipulaci, honu na kohokoliv apod., není nic nového. Vzpomínám na našeho skvělého státníka Bohouška Sobotku. Toho plakáty před jedněmi volbami ironizovaly ne za jeho idiocii a nebezpečnou jedovatost oranžové limonády, ale neznalost angličtiny. Vzpomínáte? Modrá barva pod bílými písmenky textu, tvůrčí dílna: Pracoviště reklamních elitářů ODS.