Rozhovor mezi J. Stalinem a Royem Howardem

Howard_Stalin_Interview

Dne 1. března 1936 poskytl soudruh Stalin rozhovor Roy Howardovi, spolumajiteli Scripps-Howardových novin.

Howard: Jaké by, podle vašeho mínění, mohly být důsledky nedávných událostí v Japonsku vůči situaci na Dálném východě?

Stalin: To je zatím těžké říci. Máme k dispozici příliš málo materiálu, pročež obrázek není dostatečně jasný.

Howard: Jaký bude sovětský postoj, pokud by Japonsko zahájilo dlouho očekávanou vojenskou operaci proti vnějšímu Mongolsku?

Stalin: Kdyby se Japonsko snažilo zaútočit na Mongolskou lidovou republiku a zasahovat do její nezávislosti, budeme muset Mongolské lidové republice pomoci. Litvinovův asistent Stomonjakov1 nedávno v této věci informoval japonského velvyslance v Moskvě a poukázal na neměnné přátelské vztahy, které SSSR udržuje s Mongolskou lidovou republikou od roku 1921.

Howard: Mohl japonský pokus zmocnit se vojenskou anexí Ulanbátaru ospravedlnit ozbrojenou akci SSSR a lze tuto chápat jako pozitivně nutnou intervenci?

Stalin: Ano.

Howard: Zapříčinily nedávné události v této oblasti nějaké nové japonské aktivity, které jsou sověty vykládány agresivně?

Stalin: Myslím, že jakkoli Japonci pokračují v soustředění vojsk na hranici Mongolské lidové republiky, žádné nové pokusy o hraniční konflikty zatím nejsou pozorovány.

Howard: Zdá se, že Sovětský svaz věří, že Německo a Polsko připravují agresivní návrhy proti Sovětskému svazu a plánují vojenskou spolupráci. Polsko však protestovalo proti neochotě povolit jakýmkoli zahraničním jednotkám používání polského území jako bázi operací proti třetímu státu. Jak si Sovětský svaz takovou agresi ze strany Německa představoval? Z jaké pozice a jakým směrem měly působit německé síly?

Stalin: Historie ukazuje, že pokud nějaký stát hodlá vést válku proti státu jinému, dokonce ani ne sousednímu, začne hledat hranice, přes něž se může dostat k hranicím státu, který chce napadnout. Agresivní stát obvykle takové hranice nachází. Nalezne je buď pomocí síly, tak jako v roce 1914, kdy Německo napadlo Belgii, aby zaútočilo na Francii, nebo si takovou hranici „vypůjčí“ jako například Německo z Lotyšska v roce 1918 pro svůj plánovaný nájezd na Leningrad. Nevím přesně, jak a jaké hranice si Německo pro svůj cíl uzpůsobí, ale myslím, že jistě nalezne lidi ochotné mu hranici „zapůjčit“.

Howard: Zdá se, že celý svět dnes předpovídá další velkou válku. Pokud se válka ukáže jako nevyhnutelná, kdy, pane Staline, myslíte, že přijde?

Stalin: To není možné předvídat. Válka může propuknout nenadále. Války se v současnosti nevyhlašují. Prostě začínají. Na druhou stranu mám však za to, že pozice přátel míru se stávají silnějšími. Přátelé míru mohou pracovat otevřeně a mohou se spolehnout na sílu veřejného mínění. Mají pod svou kontrolou například Společnost národů. To je místo, kde mají přátelé míru výhodu. Jejich síla spočívá ve skutečnosti, že jejich aktivity proti válce jsou podpořeny vůlí širokých skupin lidí. Na světě není lidu, který chce válku. Pokud jde o nepřátele míru, jsou nuceni pracovat tajně a tím se ocitají v nevýhodě. Mimochodem, není vyloučeno, že právě kvůli tomu mohou rozhodnout o vojenském dobrodružství řízeni zoufalstvím.

Jedním z nejnovějších úspěchů, kterého přátelé míru dosáhli, je ratifikace francouzsko-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, již schválila francouzská Poslanecká sněmovna. Do jisté míry je pro nepřátele míru tento pakt překážkou.

Howard: Mělo-li by, pane Staline, k válce dojít? Kde je její propuknutí nejpravděpodobnější? Kde se hrozivá válečná mračna stahují nejvíce, na Východě nebo na Západě?

Stalin: Podle mého názoru existují dvě místa válečného nebezpečí. První je na Dálném východě, v pásmu Japonska. Mám zde na mysli četná prohlášení japonské militaristické generality vyhrožující jiným mocnostem. Druhým místem válečné hrozby je zóna Německa. Je těžké říci, která z obou je děsivější. Hrozbou zůstávají obě dvě – existují a jsou činorodé. Ve srovnání s oběma těmito nejdůležitějšími místy válečného ohrožení je italsko-habešská válka pouhou epizodou. V současné době číhá na Dálném východě nebezpečí, které představuje a vykazuje aktivitu největší a nejzákeřnější. Centrum tohoto nebezpečí se však může posunout do Evropy. To je naznačeno například rozhovorem, který nedávno poskytl pan Hitler francouzským novinám. V tomto rozhovoru to vypadá, jako by se Hitler pokoušel říkat věci mírně a klidně, avšak svou „mírumilovnost“ zakončil urážkami i hrozbami vůči Francii i Sovětskému svazu, pročež z jeho „míru“ nezůstal kámen na kameni. Víte, pokud chce Hitler hovořit o míru, měl se vyhnout vyhlašování hrozeb. To je symptomatické.

Howard: Podle vás, jaká situace nebo podmínka dnes představuje hlavní vojenskou hrozbu?

Stalin: Kapitalismus.

Howard: Kapitalismus v jakém konkrétním projevu?

Stalin: V projevu imperialistickém a uzurpátorském. Nezapomeňte, jak vznikla první světová válka. Vznikla z touhy znovu rozdělit svět. Dnes máme stejné pozadí. Existují kapitalistické státy, které se domnívají, že byly podvedeny při předchozím přerozdělování sfér vlivu, území, zdrojů surovin, trhů atd., a které by chtěly další přerozdělení, jež by byla v jejich prospěch. Kapitalismus ve své imperialistické fázi je systém, který považuje válku za legitimní nástroj pro řešení mezinárodních sporů, což je právní metoda tehdy, není-li v právu.

Howard: Neexistuje žádný prvek nebezpečí ve skutečném strachu, který tkví v tom, co nazýváme kapitalistickými zeměmi, ze záměru Sovětského svazu prosazovat své politické teorie mezi jinými národy?

Stalin: Pro takové obavy neexistuje žádný důvod. Pokud si myslíte, že sovětští lidé chtějí změnit tvář okolních států, a to násilnými prostředky, jste zcela na omylu. Samozřejmě, že by sovětští lidé rádi viděli, jak se tvář okolních států mění, je to však záležitostí okolních států samotných. Nevidím, jaké nebezpečí mohou okolní státy spatřovat v idejích sovětského lidu, pokud tyto státy opravdu sedí pevně v sedle.

Howard: Znamená toto vaše prohlášení, že Sovětský svaz v nějakém rozsahu opustil své plány a záměry vyvolat světovou revoluci?

Stalin: Nikdy jsme takové plány ani záměry neměli.

Howard: Nepochybně berete, pane Staline, v úvahu skutečnost, že většina světa má už dlouho jiný dojem.

Stalin: To je důsledek nedorozumění.

Howard: Tragické nedorozumění?

Stalin: Ne, komické. Či snad tragikomické. Víte, my marxisté věříme, že revoluce se uskuteční také v jiných zemích. Bude však moci proběhnout pouze tehdy, až ji revolucionáři v těchto zemích budou považovat za možnou nebo nezbytnou. Vývoz revoluce je nesmysl. Každá země udělá vlastní revoluci, pokud chce, a pokud nechce, žádná revoluce nebude. Například naše země chtěla provést revoluci a udělala to, a teď stavíme novou, beztřídní společnost.

Ale tvrdit, že chceme udělat revoluci v jiných zemích, vměšovat se do jejich životů, znamená říci, co je nepravdivé a co jsme nikdy nehájili.

Howard: V době navázání diplomatických vztahů mezi SSSR a USA si prezident Roosevelt a třetí sovětský lidový komisař pro zahraniční věci působící v letech 1930–1939 Maxim Litvinov vyměnili stejné poznámky týkající se otázky propagandy.

Ve čtvrtém odstavci Litvinovova dopisu prezidentu Rooseveltovi Maxim Litvinov uvedl, že se „sovětská vláda zavazuje nepřipustit na svém území žádnou formaci nebo rezidenturu mající za cíl násilné svržení nebo přípravu na svržení či změnu politického nebo společenského řádu celého území nebo jeho části či majetku.“ Proč, pane Staline, Litvinov podepsal tento dopis, přestože bylo dodržování podmínek odstavce 4 neslučitelné se zájmy Sovětského svazu nebo mimo jeho kontrolu?

Stalin: Plnění závazků obsažených v odstavci, který jste citoval, je pod naší kontrolou; splnili jsme a nadále tyto povinnosti plníme. Podle naší ústavy mají političtí emigranti právo na pobyt na našem území. Poskytujeme jim právo na azyl, stejně jako Spojené státy udělují právo na azyl politickým emigrantům. Je zcela zřejmé, že když Litvinov podepsal tento dopis, předpokládal, že povinnosti obsažené v něm budou oboustranné. Myslíte si, pane Howarde, že skutečnost, že na území USA existují ruské bílé gardy, které provádějí propagandu proti Sovětům i ve prospěch kapitalismu, jejichž členové se těší hmotné podpoře amerických občanů a které v některých případech představují skupiny teroristů, je v rozporu s podmínkami dohody mezi Rooseveltem a Litvinovem? Tito emigranti mají evidentně právo na azyl, který existuje rovněž ve Spojených státech. Pokud jde o nás, nikdy bychom netolerovali na našem území jediného teroristu, bez ohledu na to, proti komu by jeho zločinecké plány směřovaly. Je zřejmé, že právo na azyl je v USA poskytováno v širším výkladu než v naší zemi. Ale my se tím netrápíme. Možná řeknete, že sympatizujeme s politickými emigranty, kteří přijdou na naše území. Copak neexistují žádní američtí občané, kteří by sympatizovali s ruskými bělogvardějskými emigranty protlačujícími prokapitalistickou a antisovětskou propagandu? Tak jaký je důvod? Nejde o pomoc těmto lidem, ani o financování jejich činnosti. Podstatou je, že úředníci nějakého státu se musí zdržet zasahování do vnitřního života státu jiného. Naši úředníci tuto povinnost plní čestně i upřímně. Pokud některý z nich svou povinnost neplní, dejte nám o tom vědět. Kdybychom šli příliš daleko a požadovali, aby byli všichni bělogvardějští emigranti deportováni ze Spojených států, zasahovalo by to do práva na azyl vyhlášeného jak v USA, tak v SSSR. Přiměřená mezní hodnota pro nároky a protipohledávky zkrátka musí být uznána. Dopis Rooseveltovi podepsal Litvinov nikoliv jako soukromá osoba, ale jako zástupce státu, stejně jako to učinil prezident Roosevelt. Jejich dohoda je dohodou mezi dvěma státy. Při podpisu této dohody měli Litvinov i prezident Roosevelt jako zástupci dvou států na mysli aktivity činitelů svých států, které nesmějí a nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí druhé strany. Právo na azyl vyhlášené v obou zemích nemůže být touto dohodou dotčeno.

Howard: Nevystoupili američtí komunisté Browder a Darcy před sedmým kongresem komunistické internacionály v loňském létě s apelem na svržení americké vlády?

Stalin: Přiznám se, že si projevy soudruhů Browdera a Darcyho nepamatuji. Ani si nepamatuji, o čem mluvili. Je možné, že něco takového řekli. Nebyli to však sovětští lidé, kteří zformovali Komunistickou stranu USA. Vytvořili ji Američané. Existuje v USA. Legálně. Staví své kandidáty do voleb, včetně těch prezidentských. Pokud by měli soudruzi Browder a Darcy promluvu v Moskvě jednou, pak by stovky podobných a ještě ostřejších projevů učinili doma v USA. Američtí komunisté mohou svobodně zastávat své myšlenky, není-liž pravda? Nebylo by správné činit sovětskou vládu odpovědnou za aktivity amerických komunistů.

Howard: Ale není v tomto případě pravdou, že jejich činnost probíhala na sovětské půdě v rozporu s podmínkami paragrafu č. 4 dohody mezi Rooseveltem a Litvinovem?

Stalin: Jaké jsou aktivity Komunistické strany? Jakým způsobem o sobě dává strana vědět? Obvykle její aktivity spočívají v organizování mas pracujících, setkáních, pořádání mítinků, demonstrací, stávek atd. Není třeba dodávat, že američtí komunisté nic z toho nemohou dělat na sovětském území. V SSSR nemáme žádné americké dělníky.

Howard: Domnívám se, že jádrem vaší myšlenky je fakt možnosti zajistit pokračování v dobrých vztazích mezi našimi zeměmi?

Stalin: Ano, absolutně.

Howard: Nelze popřít, že v Rusku nebylo dosaženo komunismu. Státní socialismus však budován byl. Netvrdily fašismus v Itálii a nacionální socialismus v Německu, že dosáhly podobných výsledků? Nebyly však tyto dosaženy za cenu privatizace, obětování osobní svobody ve jménu dobra státu?

Stalin: Termín „státní socialismus“ je nepřesný. Mnoho lidí tímto termínem označuje systém, v němž určitá část bohatství, někdy docela značná část, přechází do rukou státu nebo je pod jeho kontrolou, zatímco převážná většina závodů a továren země zůstává vlastnictvím soukromých osob. Společnost, kterou jsme vybudovali, nelze nazvat „státní socialismus“. Naše sovětská společnost je společnost socialistická, protože soukromé vlastnictví továren, závodů, půdy, bank i soustavy dopravního systému bylo zrušeno a k užívání poskytnuto veřejnosti. Společenskou organizaci, kterou jsme vytvořili, lze nazvat sovětskou socialistickou organizací, která není zcela dokončena, ale v zásadě jde o socialistickou organizaci společnosti. Založení této společnosti je veřejným majetkem: majetkem státním, tj. národním, lidovým a rovněž družstevním i kolektivním zemědělstvím. Ani italský fašismus, ani německý nacionální „socialismu s“ nemá s takovou společností nic společného. Je tomu tak především proto, že soukromé vlastnictví továren a dílen, pozemků, bank, dopravy atd., zůstává nedotčené, a proto kapitalismus zůstává v plné síle v Německu a v Itálii. Ano, máte pravdu, ještě jsme nevytvořili komunistickou společnost. Není tak snadné budovat takovou společnost. Pravděpodobně jste si vědomi rozdílu mezi socialistickou společností a komunistickou společností. V socialistické společnosti stále existují určité nerovnosti v majetku. Ale v socialistické společnosti již není nezaměstnanosti, žádného vykořisťování, ani útisku národností. V socialistické společnosti je každý povinen pracovat, ačkoli odměnu za práci nedostává podle svých požadavků, ale dle množství a kvality práce, kterou vykonal. To je důvod, proč stále existují mzdy a navíc mzdy nerovné, diferencované. Teprve až se nám podaří vytvořit systém, v němž by lidé dostávali odměnu za svou práci od společnosti, nikoli podle množství a kvality práce, kterou vykonali, ale dle svých požadavků, bude možné říci, že jsme vybudovali komunistickou společnost.

Vy říkáte, že jsme v zájmu vybudování naší socialistické společnosti obětovali osobní svobodu, čímž utrpělo soukromí. Vaše otázka naznačuje, že socialistická společnost popírá osobní svobodu. To není pravda. Pochopitelně, aby se vybudovalo něco nového, je třeba ušetřit, akumulovat zdroje, snížit spotřebu času a půjčit si od ostatních. Pokud si chce člověk postavit dům, šetří peníze a musí na čas snížit spotřebu, jinak by dům nikdy nebyl vybudoval. O co více je toto pravdou, když jde o budování nové lidské společnosti? Museli jsme po jistou dobu snížit spotřebu, shromáždit potřebné zdroje a zároveň vynaložit velké úsilí. Přesně to jsme udělali a stavěli socialistickou společnost. Ale tuto společnost jsme nebudovali, abychom omezili osobní svobodu, ale aby člověk mohl být skutečně svobodný. Vystavěli jsme ji v zájmu opravdové osobní svobody, svobody bez uvozovek. Je těžké si představit, jakou „osobní svobodu“ požívá nezaměstnaná osoba, která chodí hladová a nemůže najít zaměstnání.

Skutečná svoboda může existovat pouze tam, kde bylo zrušeno vykořisťování, kde nedochází k útlaku člověka člověkem, kde není žádné nezaměstnanosti ani chudoby, kde člověk není hnán strachem, že bude zítra zbaven práce, domova a chleba. Pouze v takové společnosti je osobní i jakákoli jiná svoboda skutečná a nezůstává jen na papíře.

Howard: Vidíte jako slučitelný vývoj americké demokracie a sovětského systému?

Stalin: Americká demokracie a sovětský systém mohou mírumilovně existovat vedle sebe a vzájemně si konkurovat. Avšak jeden se nemůže vyvinout v druhý. Sovětský systém se nevyvine do americké demokracie, ani naopak. Můžeme mírumilovně existovat bok po boku, jakkoli se nemusíme vzájemně shodnout nad každou maličkostí.

Howard: V SSSR byla vypracována nová ústava, jež stanovuje nový systém voleb. Do jaké míry může tento nový systém změnit situaci v SSSR, v případě, že se dříve ve volbách objevila jen jedna strana?

Stalin: Pravděpodobně přijmeme naši novou ústavu na konci letošního roku. Komise, která byla jmenována k jejímu sestavování, pracuje a svou práci má brzy ukončit. Jak již bylo oznámeno, dle nové ústavy bude hlasování všeobecné, rovné, přímé a tajné. Jste zmateni skutečností, že ve volbách vystupuje pouze jedna strana. Nevíte, jak se mohou za těchto podmínek konat volby. Kandidáti budou zjevně navrhování nejen komunistickou stranou, ale rovněž i všemožnými druhy i typy veřejných, nestranických organizací. A takových jsou u nás stovky. Nemáme žádné strany, jež by mezi sebou bojovaly, nemáme ani kapitalistickou třídu stojící proti třídě dělnické a kterou využívají kapitalisté. Naše společnost se skládá výhradně ze svobodných dříčů a nádeníků měst i vesnic – dělníků, rolníků, intelektuálů. Každá z těchto vrstev může mít své zvláštní zájmy a vyjádřit je prostřednictvím početných veřejných organizací, které existují. Jelikož však neexistují žádné třídy proto, že hranice je dělící byly vymazávány a zůstal jen nepatrný a nikoli zásadní rozdíl mezi různými vrstvami socialistické společnosti, nemůže existovat půda pro vytváření soupeřících stran. Za vlády nacionálního „socialismu“ existuje rovněž jen jedna strana. Avšak z tohoto fašistického systému jedné strany nikdy nic nebude. Znamená to, že v Německu zůstal kapitalismus i antagonistické třídy, stejně jako tomu bylo například ve Španělsku. V Itálii je také jen jedna strana, fašistická strana. Ale ze stejných důvodů lze konstatovat: kde nic není, ani smrt nebere.

Proč bude naše volební právo všeobecné? Protože nehledí na rozdíly ve vlastnictví (které ještě do jisté míry existují), nevyzdvihuje rasovou či národní příslušnost a neprivileguje, aniž by omezovalo. Ženy se mohou těšit stejným volebním právům jako muži. Naše hlasování bude skutečně rovné. Proč tajné? Protože chceme sovětskému lidu dát úplnou svobodu hlasovat pro ty, které chtějí zvolit, pro ty, kterým důvěřují, že budou hájit jejich zájmy. Proč přímé? Protože přímé volby do všech reprezentativních institucí, až na nejvyšší orgány, budou nejlepším zabezpečením zájmů tvrdě pracujících naší nezměrné země. Máte za to, že nebude možnost výběru, že nebude žádné volební soutěže? Ale bude a já předvídám, že budou i velmi živé volební kampaně.

V naší zemi není málo institucí, které pracují špatně. Tyto případy se vyskytují tehdy, když orgán místní samosprávy nesplní některé z mnoha různorodých, rozličných, rostoucích a sílících požadavků pracujících měst a vesnic. Postavili jste dobrou školu nebo ne? Zlepšili jste podmínky bydlení? Jste byrokrat? Taková jsou kritéria, jimiž miliony voličů poměří způsobilost kandidátů, odmítnou ty nevyhovující, odstraní jejich jména z kandidátských seznamů a podpoří i nominují ty nejlepší. Ano, volební kampaně budou velice živé, povedou se a budou se týkat nejakutnějších problémů, především praktické povahy, těžkostí a starostí, jež nejvíce tíží naše pracující. Náš nový volební systém zpřísní činnost všech institucí i organizací a přiměje je k zlepšení jejich práce. Všeobecné, přímé a tajné volební právo se v SSSR stane bičem v rukou obyvatelstva proti těm orgánům vlády, které pracují špatně. Podle mého názoru bude naše nová sovětská ústava nejdemokratičtější ústavou ve světě.

Pravda,
dne 5. března 1936

Zdroj: Works, sv. 14. Vydavatel: Red Star Press Ltd., Londýn, 1978
Transkripce/značení HTML: Salil Sen pro MIA, 2008
Veřejná doména: Marxistický Internetový archiv (2008) – anglická mutace. Můžete volně kopírovat, distribuovat, zobrazovat a nakládat s tímto textem; rovněž lze vytvářet odvozené i komerční práce. Nutno však jako zdroj uvést „Marxists Internet Archive“.


1 Stomonjakov, Boris Spiridonovič (1882-1940) byl původem bulharský revolucionář a bojovník proti carismu, který se později – během 20. a 30. let XX. stol. – stal obchodním zástupcem a diplomatem SSSR.

Stomonjakov byl považován za blízkého spolupracovníka i pomocníka lidového komisaře zahraničních věcí SSSR Maxima Litvinova a stal se bezesporu jednou z nejvýznamnějších politických osobností sovětské zahraniční politiky. Vedl navázání diplomatických vztahů SSSR s Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem i jejich praktickou realizaci od poloviny 20. let. V roce 1934 byl Stomonjakov povýšen na náměstka lidového komisaře zahraničních věcí. Během procesů tzv. Velkých čistek v letech 1937-1938 se Stomonjakov dostal do podezření a následně byl v prosinci 1938 zatčen sovětskou tajnou policií. Po dlouhé době jeho věznění a výslechů byl Stomonjakov souzen za své „členství v kontrarevoluční trockistické organizaci“ a jako německý a polský špion odsouzen k smrti. Poprava byla vykonána dne 16. října 1940. Roku 1988 byl posmrtně rehabilitován.