ČSR očami komunistických poslancov po V. zjazde KSČ

Letak_KSC_z_roku_1929

I.

Prvý parlamentný prejav Klementa Gottwalda z decembra roku 1929 je aj keď nedostatočne, ale predsa len ako tak známy. No nebol to jeho jediný prejav.

Nemenej výborná ukážka z práce v parlamente komunistického lídra je jeho prejav v poslaneckej snemovni z 21. februára 1931, kde dal vláde a štátnej moci jasný odkaz jej zákazom ohľadom konania demonštrácií 25. februára na podporu nezamestnaných:

„Kapitalisti a ich vláda zakázali 25. február. Vravia: Pre pokoj a poriadok. Pre blaho občanov, vraví Udržal (v tom čase predseda vlády). Pokoj a poriadok – čo to znamená v ústach pánov, v ústach vašich? Chcete v pokoji vyhadzovať robotníkov na dlažbu, chcete v pokoji robotníkom znižovať mzdy a žmýkať z nich poslednú kvapku krvi… Chcete v pokoji drancovať pracujúci ľud drahotou a daňami. Chcete v pokoji exekvovať domkárov, maloroľníkov a maloživnostníkov, chcete v pokoji rozoberať, rozkrádať štátnu pokladnicu, drancovať a vykorisťovať pracujúci ľud. Chcete v pokoji žrať, tučnieť a plniť si vrecká. Chcete v pokoji strieľať do nezamestnaných, do hladných. Chcete, aby armáda nezamestnaných v pokoji zomrela od hladu. Taký je váš pokoj, taký je váš poriadok. Je to pokoj a poriadok peleše lotrovskej. A my vám vyhlasujeme, že proti tomuto pokoju a poriadku budeme bojovať dnes, zajtra, 25. februára a denne až do tých čias, kým z tohto vášho poriadku nezostane kameň na kameni… Robotníci neustúpia vášmu zákazu, robotníci budú demonštrovať. Robotníci a my sme vyčerpali posledné prostriedky, aby demonštrácie neboli zakázané. Na vás padá zodpovednosť, od vás budú robotníci žiadať vyúčtovanie za všetko, čo 25. februára a po 25. februári urobíte. Vy šliapete vlastné zákony. Máte vo svojom ústavnom zákone pasus o slobode zhromažďovacej, vy zakazujete robotníkom sa zhromažďovať, vy máte v ústavnom zákone ustanovenie o slobode slova, vy zakazujete schôdzky. Vy máte vo svojom zákone ustanovenia o slobode tlače, vy zakazujete robotnícku tlač, zastavujete túto tlač aj proti svojim vlastným zákonom… Zatvárate protizákonne komunistických poslancov. Šliapete nohami vlastné zákony a čo tým ukazujete robotníkom? Ukazujete triedny charakter vášho štátu, čo robotníkov už dávno učíme, ukazujete tvrdú päsť buržoáznej diktatúry, ukazujete, že zákony v tomto štáte sú len na ochranu bohatých. To dokazujete robotníkom a pomáhate tak našej agitácii, pomáhate tak tomu, aby robotníci poznali, že ich boj za chlieb, že ich boj za prácu môže byť úspešný len vtedy, keď pôjde proti celému vášmu systému.“

„Vraj sme zločinci, a preto, vraj, podľa vás, patríme do kriminálu. Je boj za chlieb a prácu pre pracujúce masy zločinom? My tento zločin robíme a budeme robiť. Je boj proti vašej politike hladu a útlaku pracujúcich zločinom? My tento zločin pášeme a budeme páchať. Je boj proti znižovaniu miezd, proti vyhadzovaniu robotníkov z fabrík, proti drahote, proti drancovaniu dedinskej chudoby zločinom? My tento zločin pášeme a budem páchať. Je boj za voľnú ulicu, za právo robotníkov na demonštráciu, na prejavy zločinom? My tento zločin budeme páchať…“

„Ste takí naivní a myslíte si, že môžete trvalo sedieť na bajonetoch? Myslíte si, že vaše bajonety a olovo utíšia hlad státisícov? Myslíte, že vaše kriminále a pendreky dajú prácu armáde nezamestnaných? Myslíte, že pracujúci ľud položí na váš rozkaz hlavy na klát? Šeredne sa klamete. Váš teror, to je kopanie zdochýnajúcej kobyly, vaše besnenie, to je besnenie zločinca, ktorého dejiny súdili a odsúdili a u ktorého vykonanie roszudku je iba otázkou času. My a všetok pracujúci ľud sa postaráme, aby tento dejinný roszudok nad vašim režimom bol čo najskôr vykonaný.“ (pre obludnú parlamentnú cenzúru v tých časoch, o čom ešte bude reč, citované zo spisov Gottwalda – Spisy II., Pravda, Bratislava 1951.)

Tento nepochybne najvýznamnejší politický predstaviteľ 20. storočia v Československu, mal aj ďalšie mimoriadne zaujímavé prejavy a po víťazstve jeho krídla na pamätnom V. zjazde KSČ, mal v parlamentnom období 1929-1935 v poslaneckej snemovni a senáte partiu výnimočných a oddaných kolegov. A práve im by som chcel venovať týchto pár slov, ako spomienku a uctenie si ich pamiatky. Ich mená sú už dnes zväčša zabudnuté, a tí, ktorých mená sa niekde obajvia sa stávajú ľahkým cieľom odporného špinenia, zhovadilého okýdávania zadubených primitívov, vyvierajúceho z tupej nenávisti, nepríčetnosti alebo zapredanosti, keď im podobné prasačie počiny zabezpečujú ľahkú a pohodlnú existenciu a popularitu.

Pritom slová a činy uvedených komunistických poslancov a senátorov z prvej polovice tridsiatych rokov svietia aj dnes (a hlavne dnes) ako maják nádeje a inšpirácie a mali by byť aj zdrojom síl pre časy, ktoré tu sú a ktoré nie a nie odísť.

Dnes, keď je triedny pohľad a uvedomenie takmer vyhubené z ľudského vedomia, systematicky potlačované a zastierané, prišiel vhodný čas na to, aby ich neohrozený „hlas“ znova zaznel – a poriadne nahlas!

No ich životy, slová a skutky nie sú len poučením, ale aj inšpiráciou a nádejou. Napriek mimoriadne ťažkým ekonomickým a hospodárskym pomerom tých čias, spôsobených nielen celosvetovou krízou, nielen „opatreniami“ kapitalistického systému túto krízu riešiť (ako vždy za kapitalizmu na úkor najbiednejších, ktoré státisíce ba až milióny ľudí privádzali na okraj holej existencie, biedy a hladovania),ale spôsobených aj neskutočným, a treba to povedať, až fašistickým policajným terorom, brutálnou cenzúrou, potláčaním základných práv hladujúcich na demonštrácie, protesty, štrajky, napriek väzneniu, bitkám, prenasledovaním a persekvovaním všetkého, čo len trocha zaváňalo komunizmom, napriek tomu všetkému títo muži a ženy nekompromisne a neohrozene zastávali záujmy všetkých pracujúcich, utláčaných a vykorisťovaných, a to bez rozdielu národností. Nebáli sa vyhrážania, bitiek, zatýkania ani väzenia. Jednoducho neustúpili – ani o centimeter! Nevedeli ich zastrašiť, ani kúpiť. A to vtedajšiu moc neskutočne nasieralo (ako to nasiera každú moc, ktorá je v rukách parazitov a lupičov). Bolo z nej cítiť strach a bezradnosť, umocnenú živým a nedávnym príkladom toho, ako dopadli podobné kreatúry v sovietskom Rusku.

Ich zásadovosť je v tak obrovskom protiklade s ostatnými predstaviteľmi vtedajšej politickej reprezentácie, o dnešných pánoch politikoch ani nehovoriac, že to musí biť do očí dnes aj politicky slepým, hlúpym a negramotným.

Títo ľudia zväčša pochádzali z robotníckeho prostredia, žili medzi robotníkmi, viedli ich, poznali ich krivdy a bolesti. Zastávali sa ich, bojovali za nich nielen v parlamente, ale hlavne na schôdzach, demonštráciách, protestoch, štrajkoch, spolu s nimi boli bití, zatýkaní i väznení. Veď nebolo takmer parlamentnej schôdze, kde by imunitný výbor neriešil žiadosť o vydanie komunistického poslanca na trestné stíhanie. Mnohí z nich svoj právoplatný poslanecký mandát ani nedokončili, boli vyšmarení z parlamentu rozhodnutím volebných súdov, nehovoriac, že vo voľbách zvolení poslanci Harus a Vodička ani nedostali súhlas na vykonávanie poslaneckého mandátu.

Ich mená dnešným mladým ľuďom nič nehovoria. Tak toto je malý pokus o to, aby sa ich mená,slová a triedne postoje a uvedomenie dostali do povedomia všetkých nielen uvedomelých, ale hlavne do uší ľudí popletených, zvedených a zmätených.

Jeden z uvedených poslancov bol Václav Kopecký. Takto na tie časy a svojich kolegov poslancov spomínal na sklonku svojho života v knihe ČSR a KSČ. Jeho spomienky na toto obdobie sú pripomienkou tých strašných čias a podmienok, v akých prostí ľudia žili, sú svedectvom oddanosti a charakteru ľudí, ktorí stáli bez kompromisov na strane najbiednejších a ťažkých okolností, za akých svoj boj viedli.

„Mnoho by se dalo vyprávět o tom, jak těžký byl boj KSČ za první republiky a jak mnohokráte těžší byl tento boj po r. 1929, kdy naše strana spolu s nastoupením Gottwaldova vedení stupňovala svoji neohroženou bojovnost. Mnoho jsme prožili za bojů strany v první republice. Mnoho jsme prožili ve srážkách s potlačovacím státním aparátem buržoasie, s policií, četnictvem; mnoho jsme prožili při stávkách dělnictva; mnoho jsme prožili při persekučních útocích proti straně; mnoho jsme prožili ve rvačkách s fašisty pokoušejícími se o nástup. Vždyť v r. 1929, při nastoupení Gottwaldova vedení, jsme byli všichni tak mladí.“

A ďalej pokračuje: „Soudruh Lenin říkal, že komunistická morálka znamená podřizovat všechno konání, všechno počínání a všechno chování v osobním smyslu vyšším zájmům třídního boje. Takovou komunistickou morálku jsme si osvojovali. Což jsme znali v osobním smyslu nějakých nároků? Což jsme nepodstupovali bez hlesu všechny potřebné oběti? Což jsme nepokládali za nejvyšší zákon — zájem strany? Což jsme svatě nectili stranickou disciplinu včetně naprosté poslušnosti vůči vyšším orgánům strany, povolaným nám dávat příkazy? Což jsme i v nejzazším stínu mysli mohli myslit na pohodlí, na osobní ohledy a hmotné výhody? A což jsme necítili, že my, komunističtí bojovníci, si musíme vzájemně jeden druhého vážit a jeden druhého ctít a milovat, poněvadž všichni jsme měli odpovědné úkoly a těžké povinnosti, a věděli jsme, že jeden druhému nesmíme ztrpčovat činnost a že všichni se musíme vzájemně povzbuzovat, abychom společně dorazili k vytčenému cíli?

Ani jedno slovo, tu pronesené, není přeháněním. Naopak. Všechna tato slova, myslím, nejsou schopna plně vyjádřit ten psychický, citový, morální stav, tu obdivuhodnou vnitřní sílu, která naplňovala komunistické bojovníky v dobách těžkých zápasů naší strany. A kdyby v našem hnutí bylo zvykem dělat světce z bojovníků a mučedníků, kteří v nejvyšší míře prokázali oddanost revolučním komunistickým ideám strany, kteří se plně odevzdali do vůle strany a kteří za nejtěžších okolností projevili příkladnou bojovnost a obětavost, kolik takových světců jen z vlastních svých zkušeností bych mohl jmenovat mezi známými funkcionáři strany, mezi komunistickými dělníky, muži, ženami i mládežníky! Vždycky na ně upozorňuji a vždycky o nich vypravuji, je-li k tomu příležitost.“

„A soudruh Gottwald nám vždycky kladl na srdce, abychom nezapomněli připomínat, jakou statečnost a obětavost prokázali poslanci a senátoři KSČ, zvolení na období let 1929-1935.“

„Tedy ti poslanci a senátoři KSČ, kteří působili v letech 1929-1935, prokazovali svoji statečnost a obětavost v těžkém období. Bylo to období nejzuřivějších persekučních útoků proti KSČ po nastoupení bolševického Gottwaldova vedení. A zároveň to bylo období nejlítějších zápasů dělnictva s kapitalisty za hospodářské krise kapitalismu. Bylo by možno se ptát po zápisech policie, četnictva, trestních soudů, úřadů, věznic a trestnic, aby bylo dokumentováno, že komunističtí poslanci a senátoři byli v letech 1929-1935 na nesčetném množství schůzí, demonstrací, srážek se státní ozbrojenou mocí a že byli přitom zatýkáni, zavíráni, souzeni, trestáni, vězněni. A že byli mnozí z nich zbavováni mandátů, aby za ně nastoupili noví komunističtí poslanci a senátoři, stejně stateční a stejně obětaví.“

„A soudruh Gottwald vždy s hrdostí říkal, že z těch poslanců a senátorů KSČ, kteří měli tak mimořádně těžké období svých funkcí v letech 1929-1935, ani jediný neselhal, ani jediný nezklamal, ani jediný neuhnul před povinností. Měli přitom svízelný osobní život jako parlamentní činitelé. Brali sice 5 000 Kč měsíčně, ale brali je, aby je odevzdávali straně a aby pro sebe a pro své rodiny dostávali platy dělníků.Často se stalo, že uspořádalili naši parlamentní zástupci nějakou bouřlivější demonstraci v poslanecké sněmovně nebo v senátě, mstili se jim měšťáci a vládní socialisté za to hromadným odnětím platů na dobu třeba několika měsíců, aby zasáhli pokladnu naší strany.“

„A v parlamentě měli naši poslanci a senátoři ještě jedno poslání vynucené okolnostmi persekuce. Musili spolu se svými parlamentními projevy nebo vedle nich a někdy i samostatně imunisovat různá prohlášení vedeni strany a i různé stranické dokumenty, které by byly v tisku jinak censurou zabaveny a nedostaly by se do veřejnosti.“

„Komunističtí poslanci byli třeba až šestkrát v jeden den policií zatčeni, ztýráni a vlečeni na policejní komisařství různých pražských obvodů. Obvykle tomu bylo tak, že policisté se surově vrhli na komunistické poslance a nehledíce na jejich imunitu je ztýrali a násilím odvlekli na policejní komisařství a teprve tam policejní komisaři byli nuceni komunistické poslance propustit. Avšak mnohdy nebyli zatčení a ztýraní komunističtí poslanci propuštěni z policejního komisařství, nýbrž byli odvedeni do vazby policejní a pak soudní, jsouce trestně stíháni pod titulem ‚dopadení při činu‘ nebo ‚nebezpečí opakování trestného činu‘, při čemž byli obviněni, že oni se dopustili násilí na policistech nebo četnících jako veřejných osobách, a to ‚z důvodů nízkých a nečestných‘, což bylo záminkou k zbavení komunistických poslanců mandátu. Tak byli zbaveni mandátů komunističtí poslanci Harus, Hruška, Barša, Haiblick, Sidorjak a další.“

„A k tomu dodejme, že krajští a okresní sekretáři KSČ musili projevit nejen statečnost a bojovnou obětavost, ale zároveň veliké schopnosti strategické, taktické, organisační a neúnavnou píli, houževnatost i fysickou pracovitost. Vždyť aparát naší strany byl z mnoha důvodů tak skromný. A vedoucí sekretář musil zastávat nejrůznější funkce a vydat ze sebe energii za deset lidí, které máme v aparátu dnes.“

„Krajské a okresní sekretariáty strany byly vybaveny skromnými prostředky a pracovaly za velmi těžkých podmínek. Na př. osobní auto mělo v celé straně jen Rudé právo, a to ještě po dlouhou dobu půjčované Ivanem Sekaninou. Ve venkovských okresech se někdy stalo, že obětavý příznivec komunistického hnutí dal sekretariátu k disposici motocykl. Pro chudobu našeho hnutí v materielním smyslu bylo jistě charakteristické, že mezi komunisty byl vzácnou výjimkou ten, kdo měl fotografický aparát. Proto z 20 let činnosti KSČ za první republiky je tak málo fotografických snímků, zachycujících manifestace strany, revoluční události nebo vedoucí soudruhy v jejich mladším věku.“

„A když někdo zhlédne policejní snímky našich vedoucích soudruhů nebo jejich fotografie v ročenkách Národního shromáždění z předválečné doby, obyčejně poznamenává, že jsme musili být abnormálně podvyživeni, když jsme byli tak hubení a vychrtlí. Obvykle tomu bylo vskutku tak, že jeden vykrmený policista nebo četník svojí tělesnou vahou vyvážil váhu dvou komunistických poslanců.“

II.

Je čas, aby spomínaní poslanci vystúpili z anonymity. Jadro poslaneckého klubu tvorili poslanci, ktorí zasadali v poslaneckej snemovni už v predchádzajúcom volebnom období a pridali sa ku Gottwaldovému krídlu.Bolo to týchto desať poslancov: Karl Haiblick, Čeněk Hruška, Josef Juran, Štefan Major, Nikolaj Sedorjak, Karol Sliwka, Gábor Steiner, Viktor Stern, Josef Štětka a Antonín Zápotocký. Vítězslav Mikulíček sa presunul do senátu. Po volbách v roku 1929, keď KSČ získala 30 poslancov, ich doplnili: Klement Gottwald, zväčša v Prahe pôsobiaci Josef Krosnář, Anežka Hodinová, Josef Svoboda či textilná robotníčka Marie Čižinská. Nemecké úzenia v ČSR mali pod dohľadom poslanci nemeckej národnosti Alfred Hadek, Kurt Babel, Eduard Höhnel a Elvíra Kuhnová. Na Slovensku dostali dôveru František Kubač, Jozef Vallo a Andrej Rjevaj. V Brne Juranovi pomáhal Josef Barša, v Ostrave Gustav Kliment, vyslancom komunistickej mládeže bol Josef Hrubý, v bašte sociálnej demokracie, v Plzni pracoval Josef Dvořák a na Kladne Karel Procházka. Zostavu doplnili Josef Novotný, Alois Tyll. Jan Harus napriek podpore 120 tisíc voličov nebol do parlamentu vpustený, bol v tom čase väznený, a keďže schválením vtedajších mocipánov neprešiel ani jeho náhradník Jan Vodička, ujal sa mandátu Václav Kopecký. V senáte ich doplnili okrem spomínaného Mikulíčka napríklad Josef Haken, Petr Stránský, Bohuslav Kindl, František Nedvěd, Josef Pilz či Marie Stejskalová.

V nasledujúcom ukážem a nie vlastnými slovami – nielen tým, ktorí velebia masarykovskú ČSR ako štát pokoja, mieru a blahobytu, ako ostrov pokoja, humanity a demokracie a špinia časy spred roka 1989 – ako to bolo so základnými právami väščiny obyvateľstva v predvojnovej ČSR, ako hŕstka zlodejov, podvodníkov a parazitov neskutočne bohatla na úkor drvivej väčšiny obyvateľstva, vyciciavala štátne peniaze a ako akýkoľvek odpor zbedačovaných a vykorisťovaných potláčala v lepšom prípade brutálnou cenzúrou, v horšom zákazmi, bitím a väznením a v tom najhoršom a bohužial nie ojedinelom prípade, vraždením. A vážení, to nebola perzekúcia parazitov, darmožráčov, zlodejov a kšeftárov, ktorí aj podľa ich vlastných zákonov mali sedieť v kriminále – to bol fašistický policajný a súdny teror proti robotníkom, proti masám všetkých pracujúcich a proti tým, ktorí sa ich zastávali a snažili sa ich brániť! A vo vláde sedel nie jeden, ale sedem socialistických ministrov.

Aby som sa nerozpísal moc, dávam slovo tým, ktorí to denodenne zažívali. Mnohé zaujímavé veci sa dajú nájsť aj v spomienkových knihách uvedených poslancov, ktoré sú tiež krutou obžalobou vtedajšieho režimu a o týchto knihám napíšem neskôr. Sú to najmä spomienky Josefa Štětku, Josefa Hrubého, Václava Kopeckého, Josefa Jurana, Josefa Krosnářa či niektoré solídne knihy o Gottwaldovi či Zápotockom. Toto budú útržky z rečí komunistických poslancov. Bol to ich pohľad na udalosti tých čias, bol to pohľad na masarykovu ČSR ich očami. Jedno viem iste, bol to pohľad stokrát úprimnejší a pravdivejší ako sa nám snažia dnes vsugerovať svojimi táraninami a prázdnymi frázami platení a pobláznení antikomunisti, majúc často na jazyku komunistické kreatúry – hoci je stále jasnejšie, že majú nejaké kreatúry v hlavách a nepochybne aj v peňaženkách!

Je pochopiteľné, že na poslancov, ktorí zasadli do poslaneckých lavíc z fabrík a tovární, sa „páni“ pozeralo krivo a hlavne zvrchu. Július Fučík napríklad v Tvorbe zo dňa 18. 12. 1929 cituje pohľad buržoáznej tlače na novozvolených poslancov KSČ: „‚Sám pohled na tváře v komunistických levicích a jejich charakterologie by asi postačil k účinku, v nemž by se mísil soucit a odpor, jak ubohá je podívaná na lidi představující dnes úpadkové stadium politického komunizmu.‘ Tuto nafoukanou drzost napsal v úvodníku proslulý inteligent Lidových novin K. Z. Klíma. V komunistických lavicích nového parlamentu sedí dělníci… Pařížská buržoasie musila vidět krev tisíců povraždených komunistů, aby se odvážila psát o dělnících s podlostí jen o to větší, oč byla konkrétnější. Pan Klíma má zřejmě dobré mínění o nejbližší budoucnosti hradního fašismu, když si troufá dělat to již dnes.“

Jeden z komunistických poslancov Alfred Hadek mal s podobným postojom skúsenosí určite viac než dosť. V jednej jeho parlamentnej reči 24. mája 1933 na 274. schôdzi na jednu spomínal:

„Nedávno jsem měl příležitost v rychlíku z Prahy do Brna vyslechnouti rozmluvu několika vládních poslanců. Nenaslouchal jsem jí, byl jsem náhodou v témže oddělení a páni mne velmi dobře znali. Předmětem této rozmluvy bylo podceňování komunistického klubu. Páni dospěli k mínění, že složení dřívějšího klubu komunistických poslanců, kteří zde seděli až do r. 1929, bylo docela jiné, representačnější, než dnešní poslanecký klub. Mínili, že komunistická strana ve svém poslaneckém klubu poněkud degeneruje. Rozmluva pohybovala se na tak nízké úrovni, že jsem se chránil do ní zasáhnouti. Úroveň můžeme označiti asi tvrzením, že komunistická strana, její vedení a její poslanecký klub dělají jen to, co jim bylo přímo z Moskvy přikázáno. Nesestupuji na takovou úroveň, nedebatuji na tomto stanovisku s lidmi, kteří jsou našemu hnutí a celému dělnickému hnutí úplně cizí. Ale rád bych zde dnes konstatoval: Možná, že s hlediska našich veleučených pánů akademiků není náš poslanecký klub složen podle jejich mínění; možná, že tento poslanecký klub čpí prožluklým zápachem revoluce; možná, že proletáři, které dělnické masy zvolily do našeho poslaneckého klubu, se nelíbí naší buržoasii, přiznáváme to. Ale my jsme nevybírali své kandidáty z toho hlediska, jak se líbí buržoasii, nýbrž jak nejlépe vyhovují revolučním masám dělnictva. Páni pochybují, že komunističtí poslanci nejsou s to, aby konali své parlamentní povinnosti a že nejsou schopni konati zákonodárnou práci. Nuže, já se domnívám, že musíme dnes docela jasně konstatovati, že poslední dělník v podniku, poslední výpomocný dělník a poslední metař na ulici jest schopen konati lepší práci, než ji zde dosud konala vládní koalice.“

O charaktere a nezištnosti vtedajších komunistických funkcionárov súnasledujúce úryvky:

Senátor Vítězslav Mikulíček 27. marca 1930 na 23. schôdzi senátu vo svojej reči prezradil niečo, čo jasne ukáže rozdiel v charakteroch vtedajších politikov. Hovoril o fonde na výstavbu núdzových bytov, o tom, prečo bol zriadený a ako sa s ním naložilo a svoj postoj k jeho využívaniu:

„Ten fond vyčerpal ze stát. zdrojů přes 4 000 mil. Kč, měl zmírnit revoluční vlnu jako skoro všechno ostatní, co dělali socialisté spolu s vládou; dělali jen proto, aby brzdili revoluční vlnu proletariátu. Tímto fondem se jen zalepovaly oči nebydlícím, jako malorolníkům, pozemkovou reformou. Až do 2 mil. jmění mohl dostati stavitel státní garancii a podporu. Jednou musíme začíti uveřejňovati fotografie těch psích bud a baráků, v nichž bydlí prý také ‚dělničtí‘ vůdcové, kteří si zbudovali domy za statisíce, ba dokonce mně řekli zasvěcení lidé, že vila jednoho takového vůdce a bývalého předsedy tohoto sboru, stála 250 000 Kč a byla většinou hrazena ze státního fondu. To byl účel zákona o podpoře stavebního ruchu? Nestačilo dávati tu podporu jen na domky 2 bytové a ne na takové nádherné vily za 300 000, 400 000 i 600 000 Kč? Ten, kdo měl 2 mil. Kč, dostal státní garancii a byl na léta osvobozen od daní a dnes má z tohoto domu ohromně výnosnou živnou. Daně neplatí a ze 3/4 mu stát stavbu zaplatil. Na druhé straně však máme na venkově hlavně v městech statisíce nebydlících… Fondu se zneužilo všude, kde byl vliv a moc. Prostavěl jsem od převratu na 80 000 Kč na mém baráku a hospodářské usedlosti a na byty a když se mne předseda stavebního odboru v Brně tázal, proč jsem nežádal o podporu; řekl jsem, že podpora je pro někoho jiného, než pro poslance a senátory. On řekl: ‚Mohl bych vám ukázati, seznam těch, kteří si rozbourali své staré baráky a staví z státní peníze.‘“

A na 20. schôdzi senátu 11. marca 1930 vo svojej reči povedal:

„A nemůžete říci, že děláme tu naši práci, za níž jsme pronásledováni. biti a žalářováni, persekvován a vyhazováni z práce, z nějaké zištnosti. To nám nemůžete říci. Ani jeden z nás není bohatý, ani jeden nemá zbytkový statek, ani psí boudu nemá, ani 300 000 roční gáže. Myslím, že by to bylo pohodlnější odstěhovati se na zbytkový statek.“

Poslanec Josef Hrubý vyjadril svoj postoj vo svojej knihe spomienok „Život plný boje“ ešte z čias, keď nebol poslancom:

„O renegáty bylo vždy dobře postaráno, neboť ty politické strany, které podporovali buržoazní režim a které měli nějaký vliv, byly podporovány finančním kapitálem. A na korupci proti hlavnímu nepříteli – komunistické straně – bylo vždy dost finančních prostředků i ze státní pokladny. Tehdy se zajímali i o mne. V Obchodní akademii bylo tehdy uvolněné místo školníka. Nebylo to tam platově špatné – 1400 Kč měsíčně a k tomu možnost zaměstnání manželky při úklidu a přijmy z prodeje svačinek pro studenty. Ředitel školy byl sociální demokrat a jedno volební období zastával také funkci starosty města. Toto místo mi ovšem bylo nabízeno s podmínkou, že přestanu být tak ‚zuřivým komunistou‘. Odmítl jsem tuto ‚pomoc‘, neboť jsem věděl, jak by to se mnou dopadlo. Prostě koupit jsem se nenchal. Kupování duší, to byla taktika buržoazie a jen lidé bez charakteru se mohli zaprodat.“

Novozložená poslanecká snemovňa privítala poslanecký klub KSČ tak, ako sa patrí. Sľubom, že ich urobia „neviditelnými a neslyšitelnými“ a počas druhej schôdze bolo 22 poslancov KSČ vyšmarených a násilne vyvedených zo schôdze!

Boli to mimochodom všetci komunistickí poslanci na schôdzi. Július Fučík v Tvorbe zo dňa 18. 12. 1929 na to reagoval:

„Československý parlament byl zahájen, jak se sluší na měšťácký parlamentarismus. 22 komunistických poslanců bylo vyloučeno na 10 schůzí napřed, vyneseno parlamentní stráží a zabaveno diet. Heslo: ‚Dovedeme vždycky učinit komunistické poslance neviditelnými a neslyšitelnými‘ bylo v první fázi provedeno hned v druhé schůzi parlamentu. Je to rychlost, která nám dává tušit od tohto nového parlamentu věci veliké.“

Prvú reč komunistických poslancov predniesli na 3. schôdzi 17. 12. 1929 Anežka Hodinová (v tom čase ešte nie Spurná) a Jozef Vallo a v nasledujúci deň na 4. schôdzi sa k slovu prihlásil Josef Svoboda, ktorý veľmi jasne predniesol postoj KSČ k „měšťáckému parlamentu“:

„Jestliže my, komunisté, ujímáme se zde v parlamentě slova k vládnímu prohlášení, nečiníme tak proto, že bychom chtěli přesvědčiti členy sněmovny o správnosti svého stanoviska, nečiníme tak proto, že bychom věřili, že zde, ve sněmovně, možno prosaditi zájmy pracujícího lidu, který nás sem vyslal.

Měšťácký parlament je pevnou součástí celého kapitalistického systému. Toho systému, který se opírá o svaté právo soukromého vlastnictví na továrny, šachty a velkostatky, aby z potu a krve milionů pracujících rostla ohromná bohatství několika tisíc. Toho systému, který se opírá o ohromný byrokratický aparát a odpovídá kriminály, četnickými karabinami a policejními obušky na každý projev nespokojenosti pracujících a vykořisťovaných. Toho systému, který využívá svého bohatství, své hospodářské i politické moci k tomu, aby pomocí škol, pomocí náboženského opia, pomocí tisku a propagandy, lží a podvodů ovládl pracující masy, aby je udržel na uzdě v jejich bídě a útlaku.

Nechceme dobývat a přesvědčovat svými slovy tento měšťácký parlament, nechceme a nemůžeme býti součástí tohoto politického a hospodářského systému, neboť každá spolupráce, každá spoluvláda znamená zradu zájmů milionů pracujících, znamená aktivní účast při výstavbě tohoto kapitalistického systému, tohoto kapitalistického státu, který je nástrojem na potlačování pracujících a vykořisťovaných mas…

Mezi námi, zástupci revoluční dělnické třídy, a mezi vámi, zástupci zájmů továrníků, bankéřů, velkoagrárníků a velikých kapitalistů, je nepřeklenutelná propast. Vašim úkolem je zachrániti tento systém, který se otřásá v základech – a to je i smysl vašeho vládního prohlášení, upevniti státní mašinu na ovládání pracujících. Naším úkolem je silou dělnických mas rozbíti tento systém, rozbíti státní aparát vykořisťovatelů, aparát policejního teroru a podvodu, vrátiti továrny, dělnickou krví a potem postavené, dělnické třídě, vrátiti velkostatkářskou půdu, potem pracujících skropenou, pracujícím malorolníkům a zemědělským dělníkům…

Naším úkolem, který nám daly naše továrny, z nichž veliká většina z nás vyšla, je bojovati v závodech, na ulicích, a i zde v parlamentě, proti parlamentu, proti měšťáckému státu, proti kapitalistickému systému. Víme, jaké nás čekají odměny na této cestě… Přišli jsme, abychom bojovali proti kapitalistickému systému, proti měšťáckému státu, nástroji k utlačování pracujících, proti této vládě finančního kapitálu v čele se sociálfašisty…“

Senátor Vítězslav Mikulíček hneď vo svojej prvej zo svojich vyše deväťdesiatich rečí v senáte, 15. januára 1930 (8. schôdza senátu) dal vedieť, čo bude úlohou komunistických poslancov a senátorov:

„My budeme odhalovat všecky vaše skutky před lidmi. Nemyslete si, když se vám daří na základě teroru a pronásledováním zlomiti mnohé slabé, že máte vyhráno. Rozšířením a prohloubením bídy podhrabávány budou také základy tohoto vašeho kapitalistického režimu, který bude jednou pracujícím lidem poslán k čertu.“

Senátor Mikulíček patril už k ostrielaným parlamentným matadorom. Sedel v poslaneckých laviciach nepretržite od roku 1920, bol nezmieriteľným kritikom vládnej moci, žil v slováckej obci Malenovice na Morave. Bol spomedzi všetkých najaktívnješím rečníkom v tomto období. V senáte vystúpil na vyše deväťdeiatich schôdzach a vyjadroval sa takmer ku všetkému. Zažil toho v parlamente mnoho a málokto ho mohol dobehnúť alebo mu navravieť niečo, o čom vždy vedel, že nie je pravda. Bol dobrý rečník, priamočiary a neraz aj veľmi vtipný. Napríklad na 30. schôdzi senátu 8. apríla 1930, kde sa vyjadroval k návrhom o riešení poľnohospodárskej krízy:

„Až budou noví ředitelé socialistického řádu sledovati vaše návrhy zákonů, že chcete odstraniti zemědělskou krisi tím, že donutíte veřejné a státní ústavy, aby kupovaly od domácí výroby a na druhé straně, že řídíte státní správu jako ochránkyni soukromokapitalistické výroby a že řídíte výrobu tak, že polovina občanů tohoto státu chodí spát o hladu, řeknou si budoucí pozorovatelé nynějšího pořádku: což neměli blízko Prahy Bohnice, aby tam přehlédli názory těchto ohromných politiků a národohospodářů? Což to není jako blázinec, chodí-li hladoví lidé vedle zásob zrnitých a masných? Není to přímo blázinec, když lidé, kteří za svůj život utkali desetitisíce metrů plátna, nemají se do čeho obléci, když lidé, kteří za svůj život udělali statisíce cihel, nemají dnes kde bydleti, nebo se jim jejich cikánské boudy boří nad hlavami?!“

Alebo na 44. schôdzi 5. júna v podobnom duchu:

„Hlad zde je, to nemůže popírat nikdo, neboť za 110 Kč týdně nelze nasytiti rodinu, tím méně ji ošatiti, zvláště když musí platiti průměrně 25 Kč týdně nájemného za byt. Je drahota, je odbytová krise, nejen cenová krise v zemědělské výrobě. Nezdá se vám, jak jsem již jednou řekl, že budoucí členové socialistické kolektivní společnosti budou se diviti, že vedoucí nynější kapitalistické společnosti nebyli prohlédnuti psychiatry, mají-li to v hlavách v pořádku? Nadbytek mouky, nadbytek masa, textilií, stavebních hmot – a kolem nich plouží se lidé hlady otupělí a jsou bez bytu.“

Odhaloval podvody pri pozemkovej reforme, pri kšeftovaní s liehom, bol jednoducho nekompromisným žalobcom zločineckého režimu:

„Myslíte, že vám pomůže ironický smích, myslíte, že vám pomůže zatýkání nás, nedovolování schůzí, rozpouštění shromáždění, zakazování spolků, když neodstraníte příčinu nespokojenosti? Pozavírejte nás všechny, můžete učiniti něco horšího, než nás pozavírati, máte k tomu moc, a právo je dnes na té straně, kde je moc. Ale co vám to pomůže, když neodstraníte příčinu té bídy? Vyvstanou noví a budou možná ještě radikálnější a budou používati drastičtějších a na pomstu myslících prostředků, nežli používáme my.“ (20. schôdza senátu, 11. 3. 1930)

„V letech 1891 až 1914 chodili jsme v Ostravě ke hrobům horníků, kteří padli v r. 1891. Celých 23 let se ve starém, monarchistickém, habsburském Rakousku nestřílelo do dělníků a dnes, za jedenáct roků, u nás se střílelo už 25 kráte a zastřeleno bylo přes 45 lidí a byly zastřeleny také děti…“ (26. schôdza senátu, 1. 4. 1930)

„Vážení, nemyslete si, že ty naše teorie a to, zač se pereme, je prostě proto, abychom drželi určitou politickou stranu zde při životě, anebo snad už proto, jak kolikrát hlavně z těchto lavic a jejich tisku se nám vytýká, abychom plnili rozkazy z Moskvy. To, že je tu komunistická strana, i to, že zůstala masovou komunistickou stranou i přesto, že 26 předáků jejích neposlechlo rozkazu ústředí, je logický důsledek zbídačování pracující třídy, to je logický důsledek chamtivosti a bezmezného vykořisťování ze strany hospodářsky silných, kteří bezohledně všechny hospodářsky slabé kolem sebe ničí.“ (44. schôdza senátu, 5. 6. 1930)

„Pánové, vy s vašimi návrhy nejste schopni a není tu schopen nikdo v rámci soukromokapitalistického právního řádu odstraniti krisi a bídu všech pracujících. Není to schopen nikdo v rámci tohoto řádu. Krise může býti odstraněna jedině odstraněním tohoto řádu, odstraněním práva vykořisťovat člověka člověkem.“ (44. schôdza senátu, 5. 6. 1930)

„Tedy revoluce se nedá ani přivoditi psaním, ani sebe lepší řečí, ani sebe lepšími agitátory. Revoluce vyrůstá z poměrů. Vy jako obhájci kapitalismu napomáháte čím dále tím většímu vyrůstání podmínek pro revoluci. Naším úkolem je všechny revoluční síly usměrniti do určitých kolejí, aby v rozhodujícím okamžiku lidstvo vítězná sociální revoluce zachránila s obětmi co nejmenšími. Dnes je přesvědčen každý pracující člověk, že, chce-li žíti, kapitalismus musí zemříti.“ (74. schôdza senátu,18. 12. 1930)

„Je nedostatek odbytišť. Proč? Prostě proto, že se provádí přímo zločinná distribuce, že se přímo zločinně dělí zaměstnavatel o výtěžek práce se zaměstnancem, proto, že zaměstnanci jsou sraženi až pod úroveň středověkého otroka. A není to fráse. Středověký otrok měl kde bydlet, středověký otrok, poněvadž stál svého pána peníze a ztráta jeho zdraví a eventuelně života značila také ztrátu majetku, byl aspoň tak ošetřován a opatrován, jako u nás dobytek, který musíme platit. Středověký otrok, třeba nebyl pánem svého já, mnohdy ani nebyl tolik bit, když pracoval, jako je dnes bit dělnický agitátor a vůdce od vaší demokratické policie. Má moderní dělník dnes zajištěn příbytek, aby v něm nenastydl, aby v něm nezmokl? Má moderní dělník zajištěno, že se denně nasnídá, naobědvá a navečeří? Má zajištěno, že budou nasyceny také jeho děti jako nový přírůstek těch středověkých otroků?“ (55. schôdza senátu, 16. 10. 1930)

„Krach, naprostý krach ilusí, že je možno v rámci kapitalistického právního řádu zlepšiti poměry pracující třídy, naprostý krach ilusí o organisovaném kapitalismu, který bude prý odstraňovati příčiny bídy, o třídním míru, o hospodářské demokracii, o zmírnění třídních rozporů, o stejném zájmu dělníka se zaměstnavatelem a naprostý krach ilusí o nadtřídním státě, který prý bude řešiti hospodářské boje ve prospěch hospodářsky slabých. Ano, vážení pánové, my to řešení tohoto boje mezi hospodářský silnými a hospodářsky slabými prožíváme každého týdne, jenže vidíme, že iluse šířené socialisty všech směrů do dělnictva, že se státní aparát postaví na stranu hospodářsky slabých, byly lživě a snad vědomě nepravdivé, poněvadž v každém boji třídním o větší skývu chleba vidíme, že stát se staví na stranu hospodářsky silnějších ke zdolání hospodářsky slabých  Správně konstatovala III. internacionála, že, chce-li dělník a pracující rolník žíti, musí kapitalismus zemříti. Jiné pomoci není.“ (55. schôdza senátu, 16. 10. 1930)

„Jaké je zdanění v Sovětské unii? Někdy také přiznáte, když trochu se vám pootevře okno z vaší žurnalistiky, že tam lidem, kteří se nevykáží, že ten neb onen den pracovali užitečnou práci, se všechno horentně zdražuje. Tam se také tito na světě zbyteční lidé ohromně zdaňují. Ale tam není vysokých daní ani potřebí. Stát, který má ve vlastní režii většinu výroby, stát, který se nedělí o čistý zisk s Petschky, Weinmanny, Rotschildy, Bati a podobnými parasity lidské společnosti, může svou spotřebu, kterou musíte vy dnes krýti z pivní, tabákové daně a jiných daní, krýt z těchto čistých zisků výroby. V tom to právě tkví, že jsou tam zdaněni bohatí lenoši, pokud tam jsou, a pak, že stát kryje z čistých zisků průmyslových a výrobních své potřeby.“ (55. schôdza senátu, 16. 10. 1930)

„Páni z klerikální strany mají jediný recept na řešení všech krisí! Trp, dokud jsi tu, poněvadž ten život jest jen průchodním domem. Čím více budeš trpět, tím větší budeš míti blaženost po smrti. Zdali pak vidíte, aby farář nebo biskup nebo papež, když onemocní, utíkal hupky, hupky do nebeského království? Nikoliv, on hledá lékaře, aby ho co nejvíce zachoval, poněvadž je to tu jistější nežli tam v těch mlžinách.“ (55. schôdza senátu, 16. 10. 1930)

„Poctivému dělníku, rolníku a živnostníku je stokráte milejší poctivý dělník, rolník a živnostník maďarský, německý, francouzský nebo italský než nepoctivý Čech, který mluví sice stejnou řečí, ale který ho vykořisťuje. Je naším úkolem šířiti takovýto internacionalismus, sháněti lidi do houfu bez rozdílu politické, náboženské, národnostní nebo státní příslušnosti a ty, kteří na poctivé práci založili svůj život, dostati do jednotné fronty, rozdrtiti tento zločinný, ožebračující kapitalistický řád a vytvořiti ze světa svobodnou republiku Sovětů.“ (198. schôdza, 24. 2. 1933)

„Býti členem komunistické strany neznamená míti naději na sinekuru, míti naději na pohodlný život, míti naději, že všecky děti, které budu míti, se uplatní, jako je případ, že synové jednoho senátora přeskočili 12, 15 svých kolegů v úřadě, nýbrž býti členem komunistické strany znamená, nemíti ve dne v noci klidu, býti vydán v šanc bajonetům, ztrátě volebního práva a eventuelnímu zastřelení.“ (208. schôdza, 29. 3. 1933)

Poslanec a neskôr senátor Vítězslav Mikulíček bol jednou z významných osobností komunistického hnutia v prvej polovici 20. storočia a zaslúžil by si určite omnoho širší priestor, rozhodne by bolo o čom písať. Jeho reči v parlamente a senáte ČSR v období od roku 1920 do roku 1939 sú zdrojom veľkého poučenia a je to naozaj úžasné čítanie… Ale teraz už len malá ukážka kapitalistickej nenažranosti v ČSR pohľadom komunistickej „demagógie“:

„Ve všech kapitalistických státech je pracující třída vykořisťována, ale čsl. kapitalisté mají v tom takřka primát. Podle zprávy Mezinárodního úřadu práce je mzda dělnictva v Československé republice až na 17. místě. Jen na zfašisovaném Balkáně, v Japonsku a v Číně jsou mzdy zaměstnanců nižší než v Československé republice. Podle dat Mezinárodního úřadu práce obdrží dospělý dělník v kovoprůmyslu za pracovní hodinu tuto mzdu: v Americe 21,90 Kč, v Anglii 10,30 Kč, v Německu 10 Kč a v Československu 4 Kč. Podle tohoto Mezinárodního úřadu práce při dopravě obdrží dělník za 1 hodinu mzdy: v Americe 24,50, v Německu 11,80, v Anglii 10,80 a v Československu 4,30.

Každý by se domníval, že vzhledem k tak nízké úrovni mzdové je tu přiměřeně upravena také cena životních potřeb. A právě v tom by se každý, kdo by se to domníval, ohromně zmýlil. Zase podle čsl. státního statistického úřadu cena pšeničné mouky k 1. lednu 1932 činila za 100 kg ve velkém v Československu 245 Kč, v Rakousku 230 Kč, v Maďarsku 200 Kč, v Anglii 146 Kč. Prosím, v Anglii, kde jsou 21,5 krát vyšší mzdy, je pšeničná mouka, hlavní potrava pro člověka, který nemá na maso, může-li si ji ještě koupiti, levnější o více než 40%.“ (198. schôdza senátu, 24. 2. 1933)

Ďalším mimoriadne aktívnym rečníkom bol Josef Štětka. Autor výbornej spomienkovej knihy „Obžalován z velezrady“ bol mimoriadne ostrý a agresívny rečník a parlamentnú prácu konal naozaj mimoriadne svedomite. Vyjadroval sa k mnohým otázkam, no výborné boli jeho rozbory návrhov št. rozpočtov, reakcie k št. záverečným účtom, podrobne rozoberané besnenie cenzúry, či opisovanie neskutočného besnenia štátneho aparátu a biedy veľkej časti obyvateľstva. No nech hodnotil čokoľvek, vždy vychádzal z prísne triedneho stanoviska. Na 38. schôdzi 4. apríla 1930 to vyslovil takto:

„Dělnická třída zná jen jeden zákon, a to je třídní zápas, který musí končiti svržením kapitalistického jha a postavením řádů socialistických.“

A keďže sa jednalo o zákone o stavenom ruchu, zaujímavý je aj jeho postreh k tejto téme:

„Bytové zákony v Československu jsou jedním z prostředků, kterého používáte k podvodům na dělnické třídě, neboť bytová otázka a stavby obytných domů v Československu nebyly a nebudou nikdy vyřešeny, pokud tento stát jako stát kapitalistický s vyděračskými řády potrvá, ve prospěch pracující třídy, ve prospěch nebydlících anebo špatně bydlících kolonistů. V kapitalistickém státě bytová otázka a stavby obytných domů jsou součástí celého kapitalistického vykořisťování a vydírání… Proč se staví v Československu obytné domy? Staví-li je soukromý podnikatel, počítá napřed s tím, kolik mu stavba vynese, aby se vložený kapitál do stavby nejen zúrokoval, nýbrž aby se vedle toho jeho kapitál a jeho majetek rozmnožoval, aby totiž z jednoho postaveného domu vyrostly mu dva a ještě aby z výtěžku stavby obytných domů pomocí činží, které zvyšujete, byl živ bez práce a v blahobytu. Staví-li obytné domy obec, nestaví je také podle potřeby, nýbrž zase podle toho, kdo zaplatí aspoň tolik nájemného, aby se vložený kapitál do stavby zúročil, to znamená, aby stavby domů vynášely zisk. Je tomu také tak při stavbách domů třeba korporacemi nebo státem. Celá bytová otázka a stavba obytných domů je tedy vyřešena v Československu ne podle potřebného počtu obytných domů, nýbrž podle toho, kolik se na stavbě vydělá, kolik bude postavený dům vynášeti, bez ohledu, že celé tisícovky rodin jsou bez bytů vůbec nebo bydlí takovým způsobem, jak vidíme v pražských koloniích.“

K tejto veci sa vyjadril ešte v januári roku 1930 na 10. schôdzi ďalší komunistický poslanec Václav Kopecký:

„Proletář nemůže platiti činže v nových domech a levné byty se nestavějí. Stavějí se nádherné, luxusní, mramorem obkládané paláce: paláce s luxusními výklady, paláce s luxusními komptoiry, paláce s luxusními byty pro kapitalistické boháče. Stavějí je banky, stavějí je kapitalistické podniky, stavějí je pojišťovny, stavějí je kapitalističtí boháči. Nádherné budovy, luxusní budovy staví i stát a dokonce t. zv. sociální instituce, spravované sociálfašistickými vůdci.

Právě pohled na nádherné luxusní, přepychové paláce na jedné straně a na druhé straně na barákové kolonie, na boudy, ve kterých jsou nuceni bydleti proletáři, nejlépe ilustruje křiklavý kontrast, hlubokou propast mezi třídami v Československu, hlubokou propast mezi bohatstvím, buržoasií na jedné straně a chudobou a zbídačováním proletariátu na druhé straně… Kolik lidí by mohlo bydleti za ty peníze, co stojí mramorové obložení paláce na Václavském náměstí. Avšak to je právě kapitalistický systém, to je právě kapitalistický pořádek, že na jedné straně jsou lidé, kteří mohou mrhati miliony na mramorové obložení paláců, a na druhé straně jsou lidé, kteří si musí z prken sbíjeti boudu, aby měli aspoň přístřeší, jako má pes…“

A zároveň samozrejme ponúkol východisko:

„My ovšem přicházíme dělnictvu říci, že musí pomýšleti na řešení bytové otázky i revoluční cestou. Čím dále tím jasněji a zřetelněji se ukazuje, že v rámci kapitalistického systému nedočkají se již chudáci nebydlící a špatně bydlící proletáři řádného bydlení. Sehnati zdravý byt pro proletářskou rodinu, toť čím dále více praktická otázka provedení revoluce, uchvácení politické moci proletariátem… My k tomu proletariát vyzýváme, my k tomu pracujeme, smésti tuto vládu, odraziti fašistický nápor, svrhnouti kapitalistický režim a revolucí nastoliti diktaturu proletariátu a diktaturou proletariátu, revolucí otevříti perspektivu lepšího života těm, kteří nemají dosud přístřeší, kteří nebydlí a zmírají v nezdravých bytech.“

Na 41. schôdzi 10. apríla 1930 sa Josef Štětka rozhovoril o úlohe parlamentu:

„Pánové, vy tu tvrdíte, že nejvyšší právo v Československé republice je dáno parlamentem, že jedině jemu přísluší právo zákony usnášet, jejich provádění kontrolovat, kontrolovat stát po stránce hospodářské, sociální, kulturní a finanční. To je lež. Tuto lež vám potvrzuje nejlépe účetní uzávěrka za r. 1928. My komunisté tvrdíme a na všech vašich zákonech dokazujeme, že čsl. parlament je nástrojem finančního kapitálu, nastrčený k jeho ochraně a proti širokým pracujícím masám, že je to mašina kapitalistického státu, aby pomocí ní a z ní vyšlých zákonů byla pracující třída utlačována, otročena a vykořisťována.

Používáte-li ještě dnes parlamentu, používáte ho jako prostředku k ovládnutí pracující třídy a proto, že vám tento váš nástroj ještě postačuje, obstarává vám vydřidušské zájmy, necháváte ho jako dekoraci celého dnešního fašistického vládního aparátu…“

„Tvrdíte-li, že parlament dává občanstvu zákony, je to lež, je to podvod, kterého se dopouštíte na občanstvu, zejména pracující třídě, neboť všechny zákony, které tu projednáváte, pocházejí z jedné kuchyně finančního kapitálu a průmyslových koncernů a zde s těmito návrhy, které se stávají zákonem, hrajete jenom před zraky neznalé veřejnosti bohapustou komedii.“

A tu ešte zopár citátov ako malá vizitka:

„My vám zde jménem nezaměstnaného a všeho dělnictva vůbec říkáme, že jste zločinci, že jste vehnali již sta dělníků do náruče smrti, že jste zavinili již v desetitisících dělnických rodin strašlivou bídu, že statisíce dělnických rodin vyhladovujete, že zabíjíte děti dělníků a doháníte lidi k zoufalství.“ (44. schôdza, 25. 4. 1930)

„Nezastavíte boj, který zahájila komunistická strana a který vede celá pracující třída v čele s komunistickou stranou. Povede jej přes všechno běsnění vaše, přes všechnu persekuci. Povede jej až ke konečnému cíli, k vypráskání vás všech a k zahnání vás tam, kam patříte – do kriminálu.“ (140. schôdza, 10. 7. 1931)

A nakoniec ešte jeden „damagogický“ návrh z roku 1933 (257. schôdza, 16. 3. 1933), ktorý samozrejme vtedajšia moc považovala ze populistický a nereálny, ako aj mnoho iných návrhov, kde by sa čo i len náhodou siahalo na korunky parazitov, zdieračov a lupičov:

„Pánové, cárem papíru jsou všechny vaše trestní sankce na milionářské daňové defraudanty ve všech vašich zákonech. Svého mocenského postavení neumíte použíti, kde se jedná o zločinecké defraudování daní kapitalisty, ale za to pomocí četníků, pendreků a kriminálů zabavujete poslední kozu chudého domkáře, poslední prostředek k obživě drobného živnostníka. Naproti amnestii všech milionářských daňových defraudantů navrhujeme my komunisté:

K provedení užitečných prací, na které nestačí výnos investiční půjčky práce, budiž použito daňových nedoplatků osob, jejichž jmění přesahuje hodnotu 500 000 Kč. Všichni takovíto dlužníci daní nechť jsou jmenováni v úředních listech a vystaveni tak na pranýř jako záškodníci. Daňové nedoplatky u těchto osob nechť jsou vymáhány exekučně do všech důsledků. Vedle toho navrhujeme, aby bezúročné půjčky, poskytnuté ze státní pokladny a vykázané účetní uzávěrkou za r. 1931 kapitalistickým společnostem, klusáckým spolkům, náboženským společnostem a kapitalistickým jednotlivcům v částce půlmiliardy Kč, byly do měsíce vráceny státu a použity k provádění práce všeužitečné a všeprospěšné.“

III.

Tu je čas troška pripomenúť, že obdobie medzi rokmi 1929 a 1935 je považované za vrchol antisystemového postoja KSČ. Preto je logické, že „demokracia“ sa bránila zúrivejšie a zbesilejšie ako predtým a potom. Mocenský aparát v tejto dobe značne pritvrdil represie voči komunistom, pretože práve komunistická strana bola – napriek znevažovaniu a zosmiešňovaniu – vnímaná ako hlavné ohrozenie ostrova humanity, pokoja, blahobytu a kľudu.

Potvrdením uvedeného je, že rovná tretina komunistických poslancov nedokončila svoj právoplatný mandát. Za smrť najmladšieho poslanca Rjevaja v roku 1931 štátna moc nemohla, ale za väznenie a zbavenie mandátov Haiblicka, Barši, Majora, Hrušky, Sterna, Kuhnovej už vinu niesla, hlavne po absurdne vykonštruovaných obvineniach. Sedorjak, ktorý bol na Podkarpatskej Rusi bití ako zviera, sa vzdal mandátu. A vrcholom bolo vydanie Gottwalda, Štětky, Kopeckého a Krosnářa na trestné stíhanie v lete roku 1934 kvôli letáku „Nie Masaryk, ale Lenin“ k prezidentskej kampani. Gottwald a Kopecký ušli do ZSSR, Krosnář a Štětka skončili vo väzení. A to ešte napríklad Hrubý sa od konca roku 1933 nemohol v parlamente ukázať a žil prakticky v ilegalite na Morave, lebo mu hrozilo desiatky rokov kriminálu. Zaobchádzanie s poslancami a ich riešenie v imunitných výboroch, ich šikanovanie, týranie, bitie či väznenie je na špeciálnu kapitolu a je krásnym dokladom vzorovej demokracie v 1. ČSR. Na miesta vyhodených nastúpili iní – Antonín Štourač, malorolník, zahynul počas 2. svetovej vojny, podobne aj Herman Krehan, ďalej Emil Russ, Pál Török, František Bílek, známy predseda závodnej rady v Karlovej Huti vo Frýdku-Místku, hlavnej bašty komunistov, ktorého údajne Zemský úrad v Brne vo svojom hlásení z 5. marca 1931 nazval fanatickým komunistickým prívržencom.

Reči, návrhy či interpelácie komunistických poslancov z rokov 1929 až 1935 sú nesmiernym zdrojom k zaujímavým témam, ktoré charakterizovali vtedajšiu ČSR – strašná korupcia, triedny policajný a súdny teror, zbesilá cenzúra, neskutočné zbedačovanie väčšiny obyvateľstva na úkor nenažranej a chamtivej hŕstky kapitalistov, pokrytectva vtedajších vládnych politikov, ľahostajnosť k ľudskému trápeniu, štvavej a lživej propagandy voči Sovietskemu Zväzu (z ktorej čerpajú stalinobijci dodnes), otrasná úloha sociálnej demokracie v celom tomto zločinnom procese a podobne. K ním sa raz dostanem, ale teraz len pár ukážok z rečí týchto polozabudnutých mužov a žien, na ktorých treba spomínať s úctou. (Všetky citáty sú prevzaté zo stenoprotokolov schôdzí poslaneckej snemovne a senátu v nezmenom znení, psp.cz a senat.cz.)

Jozef Vallo: „Vopred musím sa zmieniť, že už dlho uvažoval som o tom, čo vlastne znamená slovo demokracia? Konečne som prišiel k tomu, že je to mlátenie prázdnej slamy! (…) Prosím, peniaze vydierajú sa všemožným spôsobom… Podotýkam ešte raz, že nie z povaľovania sa v kaviarňach, ani z túlania sa po baroch nedá sa nič vyrobiť, tam nieto žiadon produkt, iba smrad. Z tohoto peniaze netečú, lež jedine z robotníckej a delníckej práce. Robotníci pracujú, ale nie je o ne postarané.“ (3. schôdza, 17. 12. 1929)

Nikolaj Sedorjak: „Mluvíte o své ústavě, že jest svatá. Podle ní jest prý poslanec nedotknutelný. Za těžké ztlučení hrozí podle vašich zákonů desítileté vězení. A nyní já se vás táži, a to hlavně sociálních demokratů a národních socialistů, kteří volají do světa, že jsou zástupci dělnictva, neschvaluje-li právě váš ministr spravedlnosti, sociální demokrat dr Meissner, to všechno, že komunistického poslance četníci tak bijí, že leží bez vědomí, a potom četníci ho ještě ztlukou? (…) To jsou důkazy, že se blíží konec vašeho shnilého kapitalistického režimu, že vy pliváte na svou ústavu a následkem toho že vaši četníci drze vykřikují: ‚My se vysereme na vaši imunitu!‘ (Smích.) Smějte se, vy banditi proklatí! (…) Domníváte se, že se bojíme vašich pendreků, vašich kulí? My jsme zastupovali dělníky a budeme je zastupovati až k vítězství. Všechno to, co děláte, dokazuje, že vašemu shnilému kapitalistickému režimu nastává konec. Vy se již dnes bojíte dělnické stávky, posíláte na dvě stě četníků na bezbranné dělníky, kteří stávkují, bojují o lepší kus chleba a myslíte, že tím zastrašíte dělnickou třídu. Mýlíte se, domníváte-li se takto.“ (67. schôdza, 16. 9. 1930)

Gustav Kliment: „Vy se dnes vysmíváte našim cílům, vy se vysmíváte dnes naší propagandě, vy se smějete, když řekneme slovo: Revoluce. Děláte si z toho dobrý den, nu dobře, ale ona přijde jednou také doba, kdy budete uvažovati a mluvit jinak.“ (45. schôdza, 2. 5. 1930)

Josef Hrubý: „Celý tento systém spočívá na korupci a násilí.“ (54. schôdza,27.5.1930)

„Fašistickým krvavým terorem má býti zlomen odpor a nespokojenost, vyrůstající z vaší bídy a z vašeho hladu, z bídy a hladu, jež jsou rodnými dětmi kapitalistického režimu. Fašistickým krvavým terorem má býti zlomena vaše vůle bojovati proti jedinému vašemu nepříteli: proti vlastní a cizí vykořisťovatelské buržoasii.“ (94. schôdza, 12. 12. 1930)

„Vážené panstvo! Vaše čest není naší ctí. Naše čest není na prodej firmě Preiss, Weinmann, Petschek, (…) Prohlašujeme vám otevřeně s této tribuny: Ano, my zrazujeme a budeme zrazovati Preisse, Weinmanny, Petschky, Rotschildy, budeme zrazovati jejich lidu nepřátelskou, hladovou a válečnou politiku, poněvadž chceme zůstati a zůstaneme vždy věrni zájmům pracujících vrstev.“ (171. schôdza, 17. 3. 1932)

„My jsme jedinými věrnými obhájci českého lidu a pracujících mas všech národností tohoto státu. Právě proto, že jsme jedinými obhájci všeho pracujícího lidu, právě proto, že jsme jedinými opravdovými zastánci práv pracujících bez rozdílu národností, právě proto bojujeme proti tomuto českému kapitalistickému a imperialistickému státu.“ (171. schôdza, 17. 3. 1932)

„Vy říkáte pracujícím lidem: Komunisté jsou zrádci lidu. My odpovídáme: Pracující lide Československa! Nedejte se klamati křikem těchto [zkonfiškované slovo], kteří připravují válku proti sovětům. Uvažujte! Kromě Sovětského svazu vládnou dnes kapitalisté v celém světě. Vládnou v Československu stejně jako v Německu, Polsku a Maďarsku, stejně jako ve Francii. Je snad Německo vlastí německých dělníků? To Německo, které vyhodilo 6 milionů dělníků na dlažbu? To Německo, jehož vláda se usnáší na bezohledném snižování dělnických mezd? Které pro německé dělníky nemá než hlad, bídu a fašistický teror? Ne, ne! To Německo je vlastí německých kapitalistů, pro německé dělníky je toto Německo peklem. Podobně je tomu i v Maďarsku, Polsku, Francii, i ve všech kapitalistických státech. Ve všech těchto zemích je moc a bohatství majetkem kapitalistů; údělem dělníků a pracujících rolníků je dříti, hladověti, a když se vám zlíbí, umírati pro jejich zájmy ve válce. Společným nepřítelem všech dělníků je mezinárodní panství kapitálu. Kapitalistům bude tak dlouho dobře, dokud dělníci si tuto pravdu neuvědomí a dokud nepochopí, jak je možno proti tomuto mocnému nepříteli bojovati a jeho panství zlomiti. Cestu k porážce mezinárodního kapitálu ukazuje komunistická internacionála a komunistické internacionála mládeže… Komunistická internacionála říká dělníkům a chudým rolníkům všech kapitalistických zemí: Vaší první a základní povinností jest boj proti vlastní burzoasii až do svržení jejího panství.“ (171. schôdza, 17. 3. 1932)

Marie Stejskalová: „T. zv. sociální zákonodárství v kapitalistických státech nemá jiného účelu, než buditi v pracujícím lidu iluse, jako by se buržoasie oň starala. Jeho smyslem je svésti dělnictvo od přímočarého třídního postupu na pole sociálně-reformní, na němž nikdy nemůže býti uspokojeno.“ (74. schôdza senátu, 18. 12. 1930)

Antonín Zápotocký: „Otázka existence této společnosti a celého tohoto řádu je závislá jen od toho, jak dlouho ještě bude dělnická třída a pracující lid toto vykořisťování a vyssávání a umělé udržování parasitů při životě trpěti.“ (16. schôdza, 17. 2. 1930)

„A co dala poválečná restaurace t. zv. kapitalistické demokracie? Léta strádání a uskrovňování, vybičování pracovní energie kapitalistickou racionalisací, zvýšení výrobnosti, přeplnění trhu a na konec nový hlad a novou bídu.“ (16. schôdza, 17. 2. 1930)

„My komunisté od počátku krise dokazujeme dělníkům a pracujícím občanům: Dnešní kapitalistická krise je stejně součástkou kapitalistického vykořisťování dělnické práce jako kapitalistická konjunktura a jako kapitalistická racionalisace. Stát, vláda, parlament nebudou nikdy zbavovati dělníky důsledků této krise, naopak budou se snažiti společně s kapitalisty následky krise převrhnouti na dělníky a budou se snažiti na účet bídy pracujících, na účet jejich existenčního zničení a rozvratu kapitalistickému hospodářství z krise pomoci. Dělníci mají proti těmto pokusům a útokům na svou existenci jen jedinou obrannou cestu, a to je cesta společného boje v každém závodě, v každé dílně za malé dílčí požadavky až k rozhodnému boji, k rozhodnému vítězství a k porážce dnešního kapitalistického režimu. Pro toto své stanovisko jsme my komunisté v rozporu s druhými, t. zv. socialistickými stranami, které, spolupracujíce s buržoasií a s kapitalisty ve vládě, zrážejí dělníky od boje, zrazují je od bojovného postupu a namlouvají jim, že krise kapitalismem přivoděná bude nakonec kapitalismem a vládními činiteli ve prospěch dělníků vyřešena a odstraněna.“ (172. schôdza, 18. 3. 1932)

Karl Haiblick: „Proč se dnes tak ostře bojuje právě proti komunistické straně, proč se to dříve nedálo? Proto, že komunistická strana sice číselně ztratila, avšak stala se silnější, odhodlanější, jasnější a schopnější boje a myslím, že se o tom také v budoucnosti ještě všichni přesvědčí s výjimkou těch, které budeme museti pověsiti na šibenice, že komunistická strana značně zesílila.“ (20. schôdza, 20. 2. 1930)

Karol Sliwka: „Pánové chtějí pendreky, vězením a terorem zamknouti ústa hladovějícím masám. Ale nedočkají se toho. Hlad jest nejsilnější… Dříve nenastane náprava, ani lepší život a klid, dokud tito pánové budou beztrestně terorisovati a cynicky vražditi chudý lid. Až se ulice Ostravy, Karvinné a Orlové naplní řediteli a inženýry dolů, utíkajícími před karabáčem lidu, nastane klid. S karabáči a špičáky v rukou půjde dělnický lid vyjednávati s pány řediteli a inženýry dolů a povede s nimi takovou demokratickou diskusi, že jí ihned porozumějí a ucítí jak na své hlavě tak i na zádech. A tomu, kdo se postaví na ochranu pánů, ať je to fašista nebo sociálfašista, dostane se jeho porce zaslouženého trestu.“ (23. schôdza, 24. 2. 1930)

Alois Tyll: „Pro nás je boj o lidskou životní úroveň celé pracující třídy, jakož i státních a veřejných zaměstnanců součástí boje, který vedeme ke konečnému jejímu vítězství, a proto použijeme i v tomto dílčím boji všech osvědčených prostředků, které i mimo parlament má k disposici velká masová revoluční strana, jakou je strana komunistická.“ (49. schôdza, 16. 5. 1930)

Josef Barša: „Proto říkáme s tohoto místa, že povedeme boj za zhroucení dnešního kapitalistického zřízení, že budeme bojovati za nastolení takové vlády, která bude prospívati dělnické třídě. Budeme bojovati proti těm, kteří lží a klamem odvracejí pozornost dělnické třídy od svých činů, za které jsou honorováni. Povedeme boj za úplné zhroucení dnešního kapitalistického systému už proto, poněvadž jiného východiska zde není, už proto, že kam přijdeme, dělník, rolník a živnostník říká, že už to čert musí sebrat.“ (45. schôdza, 2. 5. 1930)

Kurt Babel: „Výsměch zbědovanému proletariátu tohoto státu jest přímo neuvěřitelný. Aby se provokace dovršily, byl zaveden s velkým rámusem tak zv. Svátek matek. Uvědomme si dobře tento cynismus. Přestárlí manželé, kteří jsou tak šťastni, ze jsou od státu podporováni, dostanou dohromady ročně 600 Kč, pouze však, jsou-li zcela neschopni práce, nemají-li žádných jiných peněz a protežuje-li je eventuálně ten pomalý úřední šiml. Pro živitele jest vypočítáno 500 Kč, ženě 100 Kč. Má tedy v této tak zvané zemi humanity stará matka 100 Kč, zdůrazňuji: 100 Kč ceny… Musí se za to ve svém vysokém stáří oběsiti, chce-li uniknouti jisté smrti hladem. A tu se přijde licoměrně s uctíváním matky ve Svátek matek. Nikde se nenajde špinavější výplod sprostoty, než zde pod touto sociálfašistickou vládou.“ (48. schôdza, 15. 5. 1930)

Čeněk Hruška: „(…) každičký paragraf těchto zákonů, pro který vy, sytí a dobře placení agenti bankovních a průmyslových magnátů, velkoagrárních lichvářů a bursovních spekulantů, zvednete s cynickým úsměvem ruku, ještě zmnoží nesnesitelnou bídu milionů těch, kdož se v této ‚demokratické‘ a ‚humanitní‘ republice dřou pro zisky hrstky parasitů.“ (37. schôdza, 3. 4. 1930)

„Vy vyhazujete statisíce dělníků z továren a my z nich vyženeme hrstku kapitalistických vydřiduchů. Vy berete půdu malým i středním rolníkům, my ji vezmeme velkostatkářům a církvím. Vy necháváte zkomírati hladem miliony nemocných, invalidních a starých dělníků a pracujících zemědělců a my nebudeme míti slitování s hrstkou parasitů. Vy převalujete daňové břemeno na pracující a chudý lid, my je převalíme na bohaté. Vy máte v rukou monopol vzdělání a ohlupujete pracující masy náboženstvím, my odevzdáme školy a kulturní instituce do rukou pracujících a osvobodíme je z náboženské tmy. Vy konfiskujete dělníkům tisk, rozpouštíte jejich organisace a zakazujete jejich schůze, my vezmeme politická práva všem vykořisťovatelům a odevzdáme pracujícím tiskárny, továrny na papír a shromažďovací místnosti.“ (37. schôdza, 3. 4. 1930)

Dr. Viktor Stern: „Tak vypadá tato společnost, která nemá odvahy přijíti sem a zodpovídati za prolitou krev dělnických dětí, tak vypadají tito lidé, kteří jménem klidu a pořádku dávají stříleti do dělníků, kteří jménem klidu a pořádku vsazují tisíce proletářů do vězení, tak vypadají tito lidé, kteří, i podle vlastních padoušských zákonů, patří do káznice.“ (43. schôdza, 24. 4. 1930)

Štefan Major – na 52. schôdzi 22. mája 1930: „Slovensko je zemou fašistickej hrôzy a bieleho teroru. Na Slovensku niet shromažďovacieho práva, niet tlačového práva, niet politickej a osobnej slobody, niet národnostnej slobody, niet práce a chleba. Robotníci na ulici napadaný sú špiclami a podrobení osobnej prehliadke… Robotníci a robotníčky, majúci riadné zamestnanie a byt, vypovedaní sú policiou z Bratislavy na 5 rokov pod zámienkou, že sú tulákmi a prostitútkami.“

„Ale prenasledujú sa aj proletarske školské deti. R. 1929 v mesiaci októbri sa stalo, že bratislavská policia denuncovala školské deti, navštevujúce školu v Ružovej ulici. Na to učiteľ Steger malého synka stavebného robotníka Mičudíka dal vystaviť pred tabulu a deťom kázal, aby naň pľuvali, lebo je boľševíkom.“

„Vy revete, že ústavnou listinou zabezpečené imunitné právo poslanca nesmie byť nikým porušené. A posl. Sedorjak ako sprostý zločinec v železných putách vláčený bol na súdné pojednávanie z Užhoroda do Prešova. Posl. Steiner, Hruška, Vallo, Kubač, Hrubý, Harus, Sedorjak a ja boli sme policiou a četníkmi nieraz telesne inzultovaní, bolo nám surovými slovy ubližované bez toho, že by sa bol niektorému z policajtov a četníkov čo i len vlas skrívil na hlave… Vy prísaháte, že demokratický parlamentarizmus je najdokonalejšou vládnou formou, kde prameňom každej moci je výlučne len vôla ľudu, a pri tom zvolených poslancov komunistickej strany vrháte do kriminálov, aby svojích voličov nemohli zastupovať… Pľujete na vôlu ľudu, kašlete na svätý prameň. Vy hrozíte sa nad tým, že my meštiacky parlament bagatelizujeme, že parlament používame iba za tribúnu, kde odhaľujeme tú lumpáreň, ktorá nazýva sa meštiackou spoločnosťou.“

Alfred Hadek: „Jdeme do žalářů jako protivníci tohoto kapitalistického systému a vycházíme z nich jako jeho smrtelní nepřátelé… Ale my jsme silnější než vy, my budeme jednoho dne soudci a budeme účtovati o všech těchto hanebnostech, které má na svědomí nynější režim.“ (116. schôdza, 23. 4. 1931)

„Tážeme se vás, co jste učinili proti nezměrné bídě, ve které jest nucena žíti většina pracujícího obyvatelstva? Co učinili soc. demokratičtí vůdci proti hromadným propouštěním, proti snižování mezd, proti racionalisaci? Nejen že proti tomu nic nepodnikli, nýbrž naopak podporovali útoky podnikatelů. Co dělají čeští a němečtí agrárníci proti nouzi drobných sedláků a domkářů? Najímají 1500 nových berních exekutorů a posílají je do vesnic vymáhati daně. Co činí živnostenská strana proti zhroucení drobných živností? Podporuje Baťu daňovými odpisy a všemi možnými úlevami a přenechává živnostníky jejich osudu. Co dáváte nezaměstnaným? Co děláte proti hromadnému umírání proletářských dětí? Čím odpovídáte na požadavek dělníků o vyšší mzdy a na zoufalý křik drobných živnostníků, na sténání venkovské chudoby? Jediná universální odpověď, kterou máte, jest zesilování mocenského aparátu, policie a četnictva, špehounů a agentů-provokatérů. To jest vaše odpověď, to jest vaše cesta.“ (130. schôdza, 23. 6. 1931)

„Dělnická třída chce žíti a vy jí přinášíte smrt, smrt v tisíceré podobě. V podnicích a dolech, v míru a ve válce nepřinášíte širokým vrstvám nic jiného než hlad, nouzi, bídu, vykořisťování, nemoc a smrt. Ale sejete vítr a sklidíte bouři.“ (130. schôdza, 23. 6. 1931)

Bohuslav Kindl: „Uvidíte, pracující lid si vezme příklad z ruských bolševiků a se vší tou sebrankou, co tu je, bude účtovati. My vás neprosíme za milost, zavírejte nás do kriminálů, dělejte, co chcete, ale přijde čas, kdy budeme účtovati. My jako poctiví lidé si to zapisujeme na stranu ‚Má dáti‘, smeteme tu sebranku se sociálfašisty a nastolíme vládu pracujícího lidu.“ (33. schôdza senátu, 29. 4. 1930)

Petr Stránský: „Je už věru skoro nemožno mluviti s parlamentní tribuny. Když komunistický poslanec nebo senátor pronese slovo kritiky, okamžitě propadne toto slovo kritiky parlamentní censuře. Máme opravdu velmi spolehlivou censurou v Československu. Na jedné straně censura policejní, na druhé straně parlamentní. Můžeme se tedy těšiti, že volnost slova je v republice Československé opravdu zaručena.“ (100. schôdza senátu, 27. 5. 1931)

Josef Krosnář: „Projížděje venkovem, vidím, co bídy tam je, a ještě je vyčítáno domkáři, který má svůj domek, že nic nepotřebuje. Ale on svou střechu nemůže kousat a se svou rodinou nemůže býti z tohoto domku živ. Venkovští zemani nutí dělníky, aby pracovali na odvodnění za 10 až 12 Kč denně, též i v lomech, a dávají jim ještě méně, i 6 Kč, a když dělníci nechtějí pracovati, tak jim říkají, že jsou lenoši. Ale zatím by je chtěli zadarmo odřít. Avšak dělníci by těm chrapounům měli říci, aby si tu práci udělali sami, aby zkusili, jak tato práce za takový peníz chutná, aby viděli, jak ty jejich pupky by se musely trošku natáhnout.“ (99. schôdza, 29. 1. 1931)

„Co mají dělat nezaměstnaní? Páni ze psích bud a hostin od p. Preise jim říkají, aby prý počkali až do jara, že bude lépe. Ovšem ti páni berou své tisícové a statisícové platy, mají své dividendy za to, že dávají okrádat dělníky a že je zrazují. Ale co nezaměstnaní? Těm, co nemají žádnou podporu, říkají, že měli platit odborové organisaci, ale dělníci dnes říkají, že je zradili, že ze svých sociálfašistických organisací udělali podpůrné spolky a ne třídní organisace.“ ( 99. schôdza, 29. 1. 1931)

„Nezaměstnaní se přesvědčí, že jakékoli spoléhání na dobrou vůli parlamentu je iluse a že jen bojem, rozhodným masovým hnutím donutí nezaměstnaní a pracující lid parlament, aby s požadavky nezaměstnaných zacházel vážněji. Nemá-li parlament vůli tyto požadavky nezaměstnaných respektovati, jako že nemá, což stále dokazuje, budeme burcovati nezaměstnané, aby si sami udělali pořádek a pomohli odkliditi celé ústrojí buržoasní moci.“ (157. schôdza, 15. 12. 1931)

„O nás říkáte, že prý my štveme nezaměstnané dělníky, když jim ukazujeme cestu a vedeme je, jak mají nasytiti hladovějící své rodiny. Myslím, že je to větší štvaní, když nezaměstnaní jdou kolem plných obchodů, kde leží šaty a boty a sami jsou nazí a bosí, když jdou kolem velkých uzenářských a pekařských krámů a mají hlad, když jdou kolem velkých zásob uhlí a doma mají zimu a když i na jídlo seženou, nemají, čím by si zatopili. To je, myslím, větší štvaní a drzá provokace statisíců hladovějících proletářů měst a venkova.“ (157. schôdza, 15. 12. 1931)

Václav Kopecký: „A zástupci tohoto národa, kteří se vydávají za jeho zástupce povolané, sledují ve spojení s českým kapitalismem a sociálfašisty v zájmu kapitalismu jen vykořisťování lidu a ohrožení jeho svobody. Nepomýšlí ani v nejmenším, aby omezili své kapitalistické panství, neboť kapitalistický systém znamená ohrožení politické svobody.“ (18. schôdza, 19. 2. 1930)

„Korupce je v kapitalismu průvodním zjevem buržoasní nadvlády, je podstatou existence buržoasní nadvlády. Buržoasie nemůže korupci vymýtiti a vypleti, poněvadž korupce je systém vlivu, pomocí kterého vedle násilí a balamucení menšina kapitalistů vykonává vládu nad většinou pracujících, a bez korupce by nemohla buržoasie vládnouti. Kdyby buržoasie chtěla potříti korupci, musila by na sobě provésti sebevraždu. Proto buržoasie může korupci jenom zahalovati a stíhání individuelních případů korupce používá jen, aby prostě vzbuzením zdání, jakoby korupci potírala , zakryla před masami pracujícího lidu, že tu jde o celé korupční hospodářství, že se jen korupcí udržuje u vlády, a aby zakryla, jak je korupcí prožrán celý kapitalistický řád.“ (48. schôdza, 15. 5. 1930)

Eduard Höhnel: „Je tomu teprve několik dní, co jste jako zástupci panující třídy tohoto státu dne 7. března použili 80. narozenin Masarykových k tomu, abyste masám pracujícího lidu v Československu a v cizině předstírali, že zde v Československé republice jest všechno v pořádku, že se pracujícímu obyvatelstvu den ze dne vede lépe, že jeho politická svoboda stále vzrůstá a že nemáte jiných úmyslů než udržeti mír uvnitř i na venek. Tato vaše licoměrnost praskla jako bublina. V těch hodinách, v nichž jste připravovali Masarykovy slavnosti, stříleli jste v Jablonci do pracujícího obyvatelstva, na nesčetných místech, v Šumperku a Rýmařově, Pardubicích a Zvolene, v Seredu a Nejdku a v mnoha jiných městech tohoto státu tloukli jste pažbami a pendreky hladovějící dělníky, bezbranné ženy a děti, až se váleli ve vlastní krvi. Několik hodin před tím, než se zástupci panující třídy účastnili v této sněmovně těchto pokryteckých slavností, byli členové této sněmovny, zastupující zájmy pracujícího lidu tohoto státu, sraženi k zemi vašimi placenými pochopy. Poslanec Babel byl v Rýmařově policií tak zbit, že byl půl hodiny bez sebe. Poslanec Rjevaj byl ve Zvoleni povalen na zem a tam pendreky strašně zřízen. Posl. Dvořák a četní jiní byli velice surově ztýráni.“ (28. schôdza, 11. 3. 1930)

Karel Procházka: „Jestli zde při debatě ze řad sociálfašistů padla také slova o jednotě a jednotné frontě, pak je nutno říci, jaký je rozdíl mezi jednotnou frontou, kterou budují komunisté, a jednotnou frontou, kterou by sociálfašisté chtěli budovati. Sociálfašisté chtějí vybudovati jednotnou frontu na platformě přiznání ke kapitalistickému státu a řádu, komunisté na podkladě boje dělnické třídy proti kapitalistickému zřízení. V tom je zásadní rozdíl, který nás komunisty od sociálfašistů oddaluje.“ (45. schôdza, 2. 5. 1930)

„Pánové, každý ví, že jsme vašemu zhoubnému kapitalistickému řádu jménem dělnické třídy vyhlásili boj na život a na smrt. Každý ví, že ve službách proletariátu připravujeme vše, abychom organisovali konečný boj k svržení tohoto kapitalistického systému. Každý ví, že jsme vás nikdy nežádali o milosti, poněvadž vás pokládáme za důstojné obhájce tohoto zkázonosného kapitalistického řádu.“ (159. schôdza, 17. 12. 1931)

„Přijde opět doba, kdy buržoasie bude ráda nabízet propuštění všech proletářských politických vězňů, jen aby zachránila další trvání svého řádu. Proletariát postará se však, aby tentokráte nejen byli osvobozeni všichni jeho vězňové, nýbrž aby byli zavřeni všichni ti, kdož pro své činy proti pracujícímu lidu do kriminálu patří. Postaráme se o to, aby celý zatracený kapitalistický řád byl jednou pro vždy hnán ke všem čertům.“ (159. schôdza, 17. 12. 1931)

Josef Dvořák: „Od počátku této vlády, která plní každý rozkaz finanční, průmyslové a agrární buržoasie, nebylo zde jediné předlohy, ať nového či novelisovaného zákona, který by nesměřoval proti pracující třídě. Mluvíte o demokracii a svobodě, a každý váš čin přesvědčuje dělníky v praktickém životě o vaší zločinnosti proti němu.“ (66. schôdza, 24. 4. 1930)

„Na 400 000 nezaměstnaných dělníků, kteří se octli se svými rodinami v bídě a hladu, přesvědčilo se o demokracii, hlásané československými sociálfašisty. Dokud buržoasie neměla vybudován potlačovací aparát, policajty, četníky, vojsko, soudy a kriminály, chodili sociálfašisté prositi dělníky, jako to učinil r. 1920 býv. ministr veřejných prací sociálfašista Hampl, který prosil dělnictvo na závodech, v uhelných pánvích a sklářských hutích, aby dělníci pracovali v zájmu povznesení hospodářského života v Československu. Tehdy sociálfašisté nečinili rozdílu mezi organisovaným a neorganisovaným dělníkem, nýbrž záleželo jim hlavně na tom, přesvědčiti dělníky, že jsou, jak jim doslova říkali, svobodní občané tohoto státu, že mají všichni stejné povinnosti a stejná práva. Ale dnes v době vzrůstající nezaměstnanosti, která jistě nebyla zaviněna nezaměstnanými dělníky, neříkají jim, že mají stejná práva, dnes vyřazují neorganisované z bídné podpory, zamítají na pokyn buržoasie každý návrh, směřující k zmírnění bídy nezaměstnaných, a pro nezaměstnané mají jenom nadávky ‚luza‘ a ‚spodina‘. To přesvědčuje nezaměstnané dostatečně o úloze sociálfašistů jako zrádců a pacholků buržoasie.“ (77. schôdza, 4. 11. 1930)

Anežka Hodinová: „Vaše slabost projevila se nejvíce v tom, jakým způsobem jednali [vetazkonfiskovaná] při demonstracích 6. března právě s demonstrujícími ženami. Na Václavském nám., kde dělníci volali po chlebě, pod okny baru Julišova byla zkopána surově dělnice Krutská, která byla těhotná a došlo u ní k potratu. V Boskovicích na Moravě nemohla býti dělnice Šponová zatčena jen proto, že došlo u ni k předčasnému porodu, podle sdělení lékařova následkem utržených ran od četnictva při demonstracích. Takovým způsobem jednali na několika místech, všude postupoval státní aparát proti demonstrujícím a zároveň proti ženám.“ (28. schôdza, 11. 3. 1930)

Josef Juran sa na 21. schôdzi 21. februára 1930 pri prejednávaní štátneho rozpočtu na rok 1930 vyjadril ku školstvu v kapitalistickom zriadení:

„V kapitalistických státech je škola jedním z prostředků buržoasní třídy k dosažení jejích dobyvačných cílů. A najmě zde u nás v Československu jest obecné školství úplně okleštěno censurou. Naše obecné školství nachází se úplně pod vládou reakce, pod vládou církve. Má se zaváděti ve školách chválení reakčního režimu, chválení dnešního vládního systému.

Žactvo má býti nabádáno k věrnosti ke třídnímu státu a jeho politice a děje se tak na základě výnosu ministerstva školství ze dne 3. července 1928, čís. 41.260/II, jímž se vydávají pokyny o obsahu učebnic. Školy v dnešním kapitalistickém řádě, který je demokracií pro bohaté, nemohou býti ničím jiným než nástrojem reakce, která ovlivňuje a vychovává mladé lidi, tvoří z nich prosté přisluhovače a náhončí reakčního systému.“

„Žáci nesmějí býti informováni a poučováni, že dnešní společenský řád je reakční brzdou rozvoje lidské společnosti. Žáci a učitelé nesmějí přemýšleti, jakým způsobem je nutno tento nemravný společenský řád odstraniti… Ve skutečnosti vypadá to tak, jako kdyby na školách, najmě na universitách, byly vtloukány budoucím profesorům určité protikomunistické poznámky k jednotlivým odstavcům učebnic. Výchova je řízena kretenitou středověkých lebek erárních vychovatelů.“

„Na jedné straně působí státní aparát svým vlivem na výchovu školskou a na druhé straně vydržování a udržování obecných škol ponechává se obcím, které v důsledku zákona o finančním hospodářství svazků územní samosprávy ocitá se téměř před úplným krachem. Proto také byla řada obecných škol tak bídně vybavena, že pouhý pobyt v nich ohrožuje zdraví školních dítek.“

„Není zde peněz na školství, poněvadž máme vydání na jiné věci, na př. na kultus. Na kultus se vydalo 101 milionů Kč, a to nejvíce na katolický kultus. Naproti tomu není zde úhrady pro válečné poškozence, pro válečné mrzáky. O 42 milionů Kč se jim snižuje rozpočet ministerstvem soc. péče těm, kteří se vrátili ze světové války osleplí, se zárodky tuberkulosy, malarie a jiných strašlivých chorob. Je zde dosti peněz na podporu ruských emigrantů a na podporu ruských povalečů, kteří v Československé republice věčně studují. Téměř 1 miliardy bylo vydáno na tyto ruské povaleče, kteří, kdyby chtěli, mohli by dělati užitečnou práci v Sovětském svazu. Samozřejmě vydávají-li se takové obnosy na kultus a tak ohromné obnosy na bielogvardějce, které potřebuje buržoasie proti revolučnímu dělnictvu, není zde prostředků na sociální potřeby našich studentů.“

„Buržoasie vidí, že proletářské kulturní organisace vedou skutečný boj proti reakčním útokům buržoasie na kulturním poli, buržoasní aparát okresních úřadů a policejních ředitelství vidí, že pro proletářské kulturní složky je kulturní činnost prostředkem k třídní výchově a k rozšíření kádru třídně uvědomělých bojovníků, a proto se byrokracie okresních úřadů neštítí ani porušovati ústavní literou zaručená práva, jen aby uvědomovací činnost dělnické třídy byla znemožňována.“

A trocha „demokratickej“ absurdity v podobe cenzúry:

„Když byl konfiskován Machar, Tolstoj, Masaryk, proč by se nemohlo sáhnouti i k zákazu šíření pohádek Boženy Němcové? Takový doklad máme v rukou z okresního úřadu z Prachatic, kde byla zakázána pohádková besídka pro děti, při kteréžto besídce byla na programu pohádka Boženy Němcové ‚O dvanácti měsíčkách‘ a Tolstého ‚Ivan Hlupák‘. Okresní úřad zakázal besídku s odůvodněním, že není zaručeno, zda tyto pohádky nesměřují k protináboženské agitaci… Tak daleko jsme to dopracovali, že dnes již i takové nevinné pohádky se školním dětem zakazují.“

„Svobodně přednášeti může se v republice jen tehdy, když policie na slovo ví předem, co se bude přednášet. Svatá byrokracie bezhlavá a hloupá jde tak daleko, že požaduje i doklady, zda byly pražskou censurou povoleny proletářské písně ‚Píseň práce‘, nebo dokonce i ‚Internacionála‘. Máme doklady, že byrokrat v košířské úřadovně zakázal konání družného večírku, na jehož programu byla v úvodu ‚Píseň práce‘ a v závěru ‚Internacionála‘ hraná na gramofon. Byrokrat požadoval doklad, zdali dvě proletářské písně byly censurovány pražským policejním ředitelstvím. Přesto, že byly v tomto případu na gramofonové desce, měly býti předloženy k censuře, aby svoboda slova v Československé republice byla dokumentována co nejmarkantněji. Byrokrat tak hloupý, že ani nemá tolik vědomosti, co to je ‚Píseň práce‘ a co to je mezinárodní hymna pracujícího lidu ‚Internacionála‘!“

IV.

A nakoniec malá ukážka z výbornej prvej parlamentnej reči poslanca Alfreda Hadeka na 46. schôdzi 8. mája 1930. Predniesol strašnú bilanciu triedneho boja a kapitalistického besnenia len za prvých pár mesiacov fungovania novej vlády. A to oveľa tvrdšie perzekúcie a vyčíňanie kapitalistickej beštie ešte len mali prísť…

„Ale kde jest vaše stabilisace, kde jest dnes vaše konsolidace? Dnes jest váš společenský řád jediným chaosem krisí všeho druhu, dnes otřásá vaším systémem krise průmyslu a krise zemědělství, krise výroby a krise odbytu. Váš tak zvaný stabilisovaný, Bohem seslaný společenský řád zmítá se v křečích. Dnes zmlkl váš triumfální pokřik, že se podařila konsolidace a stabilisace, dnes kňučíte všemi tony o neštěstí, které postihlo váš zbankrotovaný společenský řád. A nyní chcete uchlácholiti dělníky a drobné zemědělce, veškeré pracující obyvatelstvo sliby, že přijdou lepší časy, znovu spekulujete na trpělivost pracujících mas, na jejichž účet chcete vyrovnati svůj bankrot.“

„A tam, kde vaše sliby již nenalézají potřebného ohlasu, u nezaměstnaných a u jen částečně zaměstnaných, u dělníků, z nichž se racionalisací vymačkává poslední síla, u dělníků, jímž byly mzdy sníženy, tam nastává vyvrcholení vaší moudrosti: pendrek, bodák, žalář a kulky. Všude, kde dělníci vycházejí na ulici, aby hromadně protestovali proti krutým účinkům vašeho zbankrotilého společenského řádu, všude tam vaši biřici a pochopové neslýchaně surově postupují proti hladovějícím dělníkům.“

„Předkládám vám dnes strašnou bilanci, bilanci tří měsíců třídního boje. Tato bilance může se s klidem postaviti po bok pronásledování za krvavého období carské černé sotně, fašistické vlády v Italii a v Hlorthyovském Maďarsku… Za akce konané dne 6. března bylo v republice zatčeno daleko přes 1000 osob. Mnoho zatčených bylo surově ztýráno. Tisíce dělníků a dělnic, kteří demonstrovali pro chléb a práci, za režimu fašisticko-sociálfašistické vlády sedí ještě dnes ve vězení.“

„‚Sozialdemokrat‘, fašistický orgán německé sociálně demokratické strany, když sociální demokrati vstoupili do vlády, napsal: ‚Nový den vzchází nad republikou.‘ Svítání tohoto nového dne, jenž vzchází nad republikou, vypadá asi takto: V lednu se konalo 44 politických procesů, v únoru bylo jich 31, v březnu 84, v dubnu 140 a v květnu jest dosud hlášeno 152 politických procesů, z nichž jen krajský soud v Brně ohlásil 40 procesů. Tato statistika nečiní si ani zdaleka nároku na úplnost, naopak koná se mnoho procesů, o nichž nic nevíme, o nichž se nic nedovíme, o četných procesech, v nichž se odsuzují tucty dělníků, se nedovídáme a nejsou tudíž pojaty do této statistiky.“

„Rád bych vám ještě krátce předložil rovněž neúplnou statistiku rozpuštěných schůzí, surového zasahování policie a četnictva při schůzkách dělníků, při schůzích a shromážděních, což více než zřetelně dokazuje, jak tento stát jest zfašisován.

Dne 19. února konala se v Mor. Ostravě demonstrace, kterou policie rozehnala, a při tom bylo zatčeno 9 dělníků.

Dne 20. února byli v Rýmařově zatčeni stávkující, četnictvo a policie surově rozehnala stávkující, při čemž 2 dělníci byli bodnuti bodlem.

Dne 19. února četnictvo a policie rozehnala davové shromáždění před Škodovými závody, jehož se účastnilo 2000-3000 dělníků. Při této příležitosti byl zatčen posl. Dvořák. Další schůze, která se rovněž dne 19. února konala u plzeňského nádraží, byla rovněž rozehnána, při čemž policie a četnictvo gumovými obušky a pažbami bušilo do dělníků, a při tom bylo rovněž 5 dělníků zatčeno.

Dne 21. února 80 policistů útočilo na konferenci rudých odborových organisací, která se konala v Lidovém domě na Žižkově. Všichni přítomní byli zatčeni a odvezeni v policejních automobilech.

Dne 21. února četnictvo surově rozehnalo v Lounech schůzi nezaměstnaných, při čemž řečník, posl. Procházka, byl zatčen.

Dne 21. února 30. policistů krvavě rozehnalo v Ústí nad Labem demonstraci nezaměstnaných. Mnoho dělníků a také tajemníci Tomáško a Resek byli zatčeni.

Dne 21. února policie rozehnala na Král. Vinohradech schůzi nezaměstnaných.

Dne 21. února konala se v Liberci velká demonstrace nezaměstnaných, při které byli zatčeni posl. Höhnel, sen. Pilz a soudr. Fiebiger. Při této demonstraci starý šedivý dělník obnažil svou hruď a vyzval policii, aby ho zabila, neboť nemá, co by v této společnosti ztratil, než své okovy. I tento dělník byl pro tuto výzvu a toto své zvolání zatčen a po celé týdny ponechán ve vazbě libereckého krajského soudu.

Dne 22. února bylo v Plzni zatčeno několik činitelů revolučního dělnického hnutí a dělníků Škodových závodů, poněvadž se předcházejícího dne zúčastnili demonstrace. Rovněž dne 23. února se v Plzni zatýkalo.

Dne 23. února byly rozpuštěny schůze horníků v Orlové, Karvinné a Mor. Ostravě, a policie postupovala velice surově, což jest zvláštní vlastností československé policie, a zatkla tam množství horníků, několik zpravodajů a také jednoho poslance.

Dne 23. února policie rozehnala v Olomouci schůzi nezaměstnaných, při čemž byl zatčen soudruh posl. Juran.

Dne 24. února četnictvo rozehnalo v Hradci Král. schůzi nezaměstnaných a zatklo tajemníka odborové organisace.

Dne 24. února rozpustila policie v Košicích schůzi a tajní policisté zadrželi účastníky, aby jim mohli prohledati kapsy.

Dne 25. února pražská policie zakázala schůzi mládeže na Žižkově.

Dne 2. března policie rozpustila v Mor. Ostravě hornickou konferenci, které se účastnilo 300 delegátů, a když přítomní ihned neopustili místnosti, přivolané četnictvo je co nejsurověji vyhnalo s nasazenými bodáky. Vůdce četnictva postavil se s napřaženým revolverem před předsedův stůl a vyzval je, aby opustili shromáždění.

Dne 2. března byla v Mariánských Horách u Ostravy rozbita konference rudé pomoci. Referentka soudružka Freyová byla zatčena a odvlečena na policejní ředitelství do Moravské Ostravy, kde byla třikrát fotografována a kde jí byly vzaty otisky prstů. Pronásleduje se právě rudá pomoc, totiž organisace, která pomáhá obětím boje, organisace, která v tomto státě pečuje, aby dělníci nebo příslušníci dělníků úpících za žalářními zdmi nemusili umříti hladem. Se zcela zvláštní a neslýchanou surovostí byli na Slovensku, jak nám bylo před několika dny oznámeno, zatčeni dělníci, poněvadž si připjali odznaky rudé pomoci, organisace, která se dosud mohla v republice úplně legálně pohybovati. Ale již se pokoušíte znemožniti i tuto organisaci, která nemá jiný než vysloveně pomocný ráz pro podporu obětí třídního boje.“

„Dne 3. března v Mor. Ostravě a téhož dne v Novém Jičíně rozpuštěn akční výbor nezaměstnaných.

Dne 4. března bylo při demonstraci nezaměstnaných na Staroměstském náměstí, kdy byla vyslána deputace k primátorovi, zatčeno 6 dělníků jakož i posl. Krosnář a dr Stern.

Dne 5. března byla v Ústí nad Orlicí rozbita schůze textilních dělníků a zpravodajové posl. Novotný a posl. dr Stern zatčeni a odvedeni s nasazenými bodáky.

Poměrně v krátké době bylo provedeno ohromně mnoho domovních prohlídek. Tak na př. dne 31. ledna v krajském sekretariátě KSČ v Jihlavě, dne 23. února v sekretariátě KSČ v Plzni, jež trvala od 12 hodin v poledne do 4 hodin odpoledne. Soudr. Šťastnému byly dokonce prohledány kapsy.

Dne 24. února policie provedla v Hradci Král. prohlídku sekretariátu KSČ, při čemž zabavila balík starých tiskopisů.

Dne 26. února obsadila policie sekretariát KSČ v Mor. Ostravě a provedla dvouhodinnou domovní prohlídku. Téhož dne policie obsadila krajský sekretariát KSČ v Plzni a provedla důkladnou prohlídku, rovněž obsadila policie sekretariát průmyslového svazu a zároveň sekretariát KSČ v Mostě a také provedla důkladnou prohlídku. Všem přítomným byly prohlédnuty kapsy. I u známých odborových a politických činovníků byly provedeny domovní prohlídky. Téhož dne provedla policie v Lomu u Mostu v soukromém bytě soudruha Černého důkladnou prohlídku.

Dne 3. března prohledala policie sekretariát KSČ v Přerově, aby našla rozmnožovací stroj.

Téhož dne konala se prohlídka krajského sekretariátu KSČ v Chomutově. Tajemník Schenk, hostinský Binder a domovník byli zatčeni, poněvadž prý policie našla antimilitaristické brožury. Mimo to bylo u jiných činovníků KSČ a u nezaměstnaných provedeno asi 100 domovních prohlídek.

Dne 5. března asi v 11 hodin dopoledne vniklo v Praze 14 tajných policistů do ústředního sekretariátu KSČ v Karlíně, zatím co uniformovaní strážníci obklopili budovu. Jak v prvním pražském krajském sekretariátě tak i v ‚Rudém Právu‘ bylo vše prohledáno, poněvadž policie slídila po letáku a po závodních časopisech. V prvním kraji pokusila se policie násilím otevříti kanceláře poslanců a když se jim to nepovedlo, byly před dveře postaveny stráže a odpoledne se s lepšími nástroji provedla prohlídka.

Dne 5. března provedla policie domovní prohlídku v okresním sekretariátě KSČ v Praze na Smíchově. V téže hodině prohledala policie důkladně i všechny místnosti rudých odborových organisací. Ačkoliv nic nebylo nalezeno a sama policie musila prohlásiti, že tam není ani nejmenší podezřelé věci, která by odůvodnila zabavení, byl tajemník zatčen.

Dne 5. března byl v Praze důkladně prohledán ústřední sekretariát rudé pomoci. Při tom byl stůl sen. Stejskalové vypáčen paklíčem. Policie hledala rozmnožovací stroj. Téhož dne konaly se ještě prohlídky v sekretariátech KSČ v Hradci Král., v Praze-Nuslích, v Praze-Vinohradech a u více než 100 komunistických činovníků, tudíž činovníků rudé pomoci. Zvlášť surová byla domovní prohlídka u redaktora ‚Tvorby‘ soudr. Fučíka. Prohlídka odporovala zákonu, poněvadž byla provedena, když vlastník bytu nebyl přítomen. Policie všechno přeházela a zabavila veškerou soukromou poštu, jakož i velmi mnoho literárních rukopisů. Prohlídka trvala 2 hodiny.

V době od 19. února do 15. března, tedy ve 14 dnech, bylo 23 shromáždění rozpuštěno, rozbito, pendreky a bodáky rozehnáno. Od 23. února do 5. března bylo provedeno 219 domovních prohlídek jakož i zatčeno přes 1000 osob. Přes to dělnictvo demonstrovalo, přes to vyšlo na ulici proti zuřivému fašistickému a sociálfašistickému teroru pod vedením komunistické strany, oné strany, o které jste již tisíckrát prohlásili, že zašla, kterou vidíte v úplném rozkladu, oné strany, proti níž se obraci celá zuřivost státní moci kapitalistů, popů, fašistů a sociálfašistů.“

„Nyní ještě několik příkladů z praxe soudní a policejní. Dne 5. října 1928 byla 65 letá dělnice Barbora Hamošová, když z okna svého bytu v Rozdělově zavolala na četnictvo, zuřivě postupující proti bojujícím horníkům, slovo ‚Hanba‘, za toto zvolání odsouzena ke 4 měsícům těžkého vězení. Pan ministr spravedlnosti odmítl amnestovati tuto starou dělnici. Po životě plném vysilující práce s výslovným souhlasem pana soc. demokrata Meissnera, do žaláře, to jest vaše starobní podpora, váš večer života prostý všech starostí a jak ostatně zní všechny vaše prolhané fráze…“

„Ještě dnes sedí v káznici komunistický tajemník Karel Biener jsa obviněn ze zločinu, jehož nespáchal. Nelze popírati, že soudr. Karel Biener neměl nejmenší účasti na požáru ve sklářské osadě u Českého Krumlova. Svědkové vedení proti soudr. Bienerovi, obecní strážník Josef Hopfinger a Filaus byli neúprosnými osobními nepřáteli soudruha Bienera, a patří k tomu již celá neostýchavost třídního státního zástupce a poroty složené z velkých sedláků, aby uvěřili těmto svědkům, že je právě jejich osobní nepřítel Biener najal ke zločinu. Mimo to byl soudr. Biener v době, kdy se prý konala vybájená schůze, se soudr. Zárubou na cestě do Prahy. Ale co se stará o takové věci fašistický státní zástupce a fašistický třídní soud? Státní zástupce odůvodnil Bienerovu vinu jako přirozený následek jeho komunistického smýšlení. Soud odsoudil soudr. Bienera k 5 letému žaláři, při odvolání byl mu tento trest zvýšen na 12 let, ačkoliv jest nyní známo mnoho faktů, které ještě více než dříve dokazují, že nad Bienerem byl vynesen třídní rozsudek, že to jest justiční omyl největšího rozsahu. Přes to jest soudr. Biener držen ve vazbě jako dříve. Žádáme, aby byl ihned propuštěn a jeho proces obnoven. Zcela rozhodně odmítáme amnestii soudr. Bienera a žádáme, aby v novém procesu byl úplně rehabilitován…“

„Podal jsem zde jen stručný výtah o poměrech a fašistickém teroru, jenž se nyní v této republice provádí proti dělnické třídě. Fašistická a sociálfašistická vláda užívá všech myslitelných prostředků, prostředků, které až dosud nejsou odůvodněny žádným zákonem, ani zákonem fašistickým, aby potlačila revoluční dělnické hnutí…“

Na záver teda trocha obsiahlejšia, ale na druhej strane predsa len skromná úkážka humanity, slobody a demokracie v praxi kapitalistického zriadenia…

Č. P. Žalský,
Petržalka, 12. júla 2017