Manifest Komunistické strany – trvalý základ ideologie a politiky komunistických stran a „moderní levicová“ strana (KSČM)

marx_engels

V tomto měsíci uplynulo 170 let od napsání Manifestu Komunistické strany.

Je tomu 170 let od II. sjezdu Svazu komunistů, který se konal koncem listopadu a začátkem prosince 1847 a který požádal Marxe a Engelse o vypracování programu komunistické strany. Prvou variantou byly Engelsovy „Zásady komunismu“, které napsal formou otázek a odpovědí, kdy šlo o přípravnou práci k Manifestu, který z teoretického hlediska podává koncentrovaný výklad základních myšlenek dialekticko-materialistického pojetí dějin a vědeckého komunismu. Manifest napsaný v průběhu prosince 1847 až ledna 1848 představuje brilantní, revoluční kritiku kapitalistické společnosti a konkrétních forem utopického socialismu a pseudosocialismu.

Nosnými, nejdůležitějšími myšlenkami „Manifestu“ jsou myšlenky o třídách a třídním boji, komunistické (proletářské) revoluci a politické moci, diktatuře proletariátu, i když tento pojem (diktatura proletariátu) byl Marxem zformulován až o čtyři, pět let později (1852) v dopisu Weydemeyerovi. V „Manifestu“ tyto otázky Marx s Engelsem formulují zcela jasně. Cituji: „Nejbližší cíl komunistů je … ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem …“ (Manifest Komunistické strany, Marx, K., Engels, B.: Spisy, sv. 4, Praha, SNPL 1958, s. 440)

Tedy nastolení diktatury proletariátu, neboť: „Politická moc ve vlastním smyslu slova je organizované násilí jedné třídy k potlačování druhé. Sjednotí-li se proletariát v boji proti buržoazii nutně ve třídu, pozvedne-li se revolucí na panující třídu a zruší-li jako panující třída násilně staré výrobní vztahy, zruší s těmito výrobními vztahy i podmínky existence třídního protikladu, zruší třídy vůbec, a tím i své vlastní panství jako třídy. Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.(Tamtéž, s. 450)

Pokud jde o interpretaci dělnické, komunistické revoluce, ta je „nejradikálnějším rozchodem s tradičními vlastnickými vztahy“. Proto „není divu, že v průběhu jejího rozvoje se nejradikálněji účtuje s tradičními idejemi … prvním krokem v dělnické revoluci je zvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil.“ (Tamtéž, s. 448-449) Toto je některými pseudomarxisty považováno za etatismus.

Uvedené myšlenky byly zcela odmítnuty ideology a nejvyššími orgány KSČM, k čemuž došlo již v době, kdy se tato strana formovala (březen 1990) jako prý nová, moderní levicová strana, „v procesu radikálního rozchodu naší společnosti s totalitou a mocenským monopolem jedné strany.“ Tak prý vstoupila na politickou scénu „s odhodláním být moderní stranou, zařadit se do spektra levicových sil v České republice“ a „stát se součástí mezinárodní levice a demokratických hnutí …“ Proto ve svém novém, nekomunistickém programu přímo deklarovala, že „uznává demokracii (Ale jakou, pro koho?   pozn. SMKČ) a odmítá jakoukoli diktaturu … Znovu potvrzuje svůj již dříve vyhlášený rozchod s diktaturou proletariátu jako se systémem poplatným ideologii minulého století a nevhodným pro vyspělou civilizovanou společnost.“ Tak bylo v novém Programu zdůrazněno, že „Hodnoty, od nichž odvíjí svůj politický program Socialistická internacionála – svoboda, sociální spravedlnost a solidarita jsou i našimi hodnotami, stejně jako úsilí o demokratický socialismus, o levicovou alternativu rozvoje společnosti.“ (Program KSČM, Dokumenty I. sjezdu KSČM, Olomouc 13.-14. 10. 1990, s. 16-17) Šlo tedy a jde o rozchod se základními myšlenkami Marxe a Engelse, o leninismu ani nemluvě, při deklarovaném přihlášení se k antikomunistické internacionále.

Jestliže „Manifest“ ukazuje, že cílem komunistické revoluce je uchopení politické moci proletariátem, aby byla zrušena, odstraněna kapitalistická společnost, nelze opomenout, že klíčem k tomu je, jak je zdůrazněno v „Manifestu“, odstranění kapitalistického soukromého vlastnictví.  A zde se ve vztahu k programovým dokumentům naší „moderní levicové strany“ (KSČM) opět nalézáme, mírně řečeno, ve velkém problému. Tato strana se totiž jasně vyhýbá Marxovu a Engelsovu pojetí otázky. O Leninově důsledně marxistickém pojetí ani nemluvě.

Podle Marxe a Engelse, cituji:

Charakteristickým rysem komunismu není odstranění vlastnictví vůbec, nýbrž odstranění buržoazního vlastnictví.

V tomto smyslu mohou komunisté shrnout svou teorii v jedinou větu: zrušení soukromého vlastnictví.“ (Manifest Komunistické strany, Marx, K., Engels, B.: Spisy, sv. 4, Praha, SNPL 1958, s. 441)

K tomu je třeba si položit, opět slovy „Manifestu“, otázku: Cožpak námezdní práce, „práce proletářova“ vytváří „proletářovo vlastnictví? Naprosto ne. Vytváří kapitál, tj. vlastnictví, které vykořisťuje námezdní práci, která se může rozmnožovat jen pod podmínkou, že plodí novou námezdní práci, aby ji znovu vykořisťovalo. Vlastnictví v nynější podobě se pohybuje v protikladu mezi kapitálem a námezdní prací …“ (Tamtéž, s. 441)

To, že se – opět slovy „Manifestu“ – svobodou „v rámci nynějších buržoazních výrobních vztahů rozumí svoboda obchodu, svoboda koupě a prodeje“, není ničím náhodným. Proto musíme vidět, že s „čachrem … padne i svobodný čachr. Řeči o svobodném čachru, jako všechny volnomyšlenkářské tirády naší buržoazie mají vůbec smysl jen potud, pokud jde o nesvobodný čachr, pokud jde o středověkého měšťana, ne však, pokud jde o komunistické odstranění čachru, buržoazních výrobních vztahů a buržoazie samé. Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společností je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejich členů; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje … obrovská většina společnosti nemá vlastnictví.“ Buďme si přitom vědomi, že: „Komunismus nebere nikomu možnost přivlastňovat si společenské výrobky, bere jen možnost zotročovat si tímto přivlastňováním cizí práci.“ (Tamtéž, s. 442-443)

Nejen podle základních programových dokumentů KSČM, ale i v řadě materiálů TAP, CSTS ÚV k „Socialismu pro 21. století“, byl uvedený přístup opuštěn: „Potřebujeme přechod k sociálně tržnímu hospodářství, který vyžaduje uplatnění nové struktury vlastnických vztahů, rovnoprávnost a rozmanitost různých forem vlastnictví a typů podnikání.“ (Dokumenty I. sjezdu KSČM, Olomouc 13.-14. 10. 1990, s. 19) „Přeměna vlastnických vztahů je nezbytnou součástí ekonomické reformy. V našem pojetí vede ke smíšené ekonomice … Jde nám o to, aby vznikl sektor založený na samosprávném vlastnictví schopný soutěžit s ostatními formami vlastnictví … Proces změny vlastnických vztahů musí přitom respektovat potřebu plurality a rovnoprávnosti vlastnických forem, od ekonomického pronájmu podniků samosprávným zaměstnaneckým kolektivům přes družstva, komunální vlastnictví, zaměstnanecké akcie až po soukromé vlastnictví v malém i velkém podnikatelském měřítku.(Dokumenty II. sjezdu KSČM, Kladno 12.-13. 12. 1992, s. 40) Ano, jako demokratická, moderně levicová, nekomunistická strana s komunistickým názvem, potřebujeme tedy na cestě k socialismu, při jeho zrodu a rozvoji obnovený kapitalismus, kapitalistické soukromé vlastnictví.

* * * * *

Závěr k otázce programu

Ve vztahu k Manifestu komunistické strany je při tvorbě programů KS samozřejmě třeba brát na zřetel, že od přelomu 19. a 20. století došlo ve společenském vývoji ke třem zásadním změnám:

  1. Předně, kapitalismus „volné soutěže“ přerostl v imperialismus, kdy se prosadila zákonitost nerovnoměrného vývoje kapitalismu, což vedlo ve svých důsledcích v boji mezi imperialistickými dravci o dělení světa, o kolonie a jejich drancování, k první světové, imperialistické válce.
  2. S koncem 1. světové války, jsou spjaty revoluční procesy, které vítězstvím VŘSR, vznikem a impozantním rozvojem SSSR, započatým rozpadem světové kapitalistické soustavy a s tím i jeho koloniální soustavy, prokázaly, že kapitalismus je porazitelný, že nepředstavuje žádný vrchol ani konec dějin, jak to stále omílají jeho apologeti. Kapitalismus ve svém imperialistickém stádiu i při nástupu fašismu v Itálii a Německu, tak jako militarismu v Japonsku při rozpoutání 2. světové války, nedokázal zastavit nástup socialismu. Naopak, v řadě zemí došlo k přerůstání národně demokratických revolucí v revoluce socialistické, ke vzniku světové socialistické soustavy, která přes více než čtyři dekády studené války, při balancování na hraně „války horké“ (Korea, Vietnam), při prosazování politiky mírového soužití, a „soutěžení“ prokazovala své přednosti před dravým a asociálním kapitalismem.
  3. Avšak se vznikem negativních rozporů zvláště po XX. a XXII. sjezdu KSSS při pozvolné destabilizaci socialistického systému v SSSR kapitalistickými prvky, vyzrálými v „epoše perestrojky“, jak v podobě koncepce „tržního socialismu“, tak buržoazního konceptu „politického a ideologického pluralismu“, byly vytvořeny podmínky a předpoklady pro nástup a vítězství vnitřní i mezinárodní kontrarevoluce. Proto došlo k porážce zemí, v nichž prý již podle stranických a státních dokumentů z počátku 60. let, definitivně a nezvratně zvítězil socialismus. Tak došlo k výraznému posílení světové kapitalistické soustavy na čele s USA, což mělo a má katastrofální dopad na existenci a další vývoj mezinárodního komunistického hnutí a obnovu procesů nezbytných pro nový nástup socialismu.

Pro KSČM je dodnes největší ideologický problém, že nelze u ní (jak to prokázalo dosavadních 28 let) počítat s vypracováním objektivní, marxisticko-leninské analýzy a zhodnocení uvedených kontrarevolučních převratů, porážky socialismu. A to nejen proto, že někteří nejvýznamnější političtí představitelé a ideologové této strany byli v podstatě tak či onak s tímto převratem spjati a považovali jej dokonce za počátek „nové“, „velké“, „skutečně socialistické revoluce“ (Ransdorf aj.), nebo „ukradenou revoluci“ (Grebeníček aj.)! Ale především proto, že od vzniku KSČM, při jejím negativistickém hodnocení socialismu jako totalitního systému a KSČ, jako strany totalitní (viz výše uvedená citace z Programu 1. sjezdu strany), došlo při nekomunistickém charakteru její ideologie a politiky, k obrovskému úbytku a snížení kvality její členské základny. K úpadku její uvědomělosti, jejího třídně sociálního ukotvení a věkové struktury. Takže nelze příliš počítat s možností obnovy jejího komunistického charakteru.

Zdeněk Košťál
převzato z časopisu Dialog