Je práce na h*v*o matkou pokroku?

klontza_02

Jsou ještě dělníci? Tvoří pokrokovou třídu? Platí, co o nich řekl Marx? Snažíme se odpovědět na tyto a podobné otázky, ale velmi často zůstáváme u subjektivních dohadů, bez jakékoli snahy objektivizovat náš názor jinak, než jednotlivými příklady, případně dílčími statistikami, limitovanými sociálními výzkumy a podobně. Zapomínáme na dialektické, vědecké postupy, na hledání správné metodologie nutné k zodpovězení otázek, které jsou velmi komplikované, a není možné na ně odpovídat empiricky. Následující text se snaží být příspěvkem k diskusi o práci, o její minulosti, současnosti i budoucnosti. Není to kompletní studie, ale spíše esej upozorňující na některé důležité aspekty, které je třeba brát v úvahu, pokud hodnotíme současný svět, snažíme predikovat, co by se mohlo stát, nebo vytváříme strategie pro budoucnost.

Práce není, co bývala

Práce není konstantním pojmem jako třeba matka, půda nebo slunce. Jeho význam se měnil, mění a v prehistorických jazycích patrně neexistoval, i když lidé pracovali. Aristoteles ve 4. stol. před n. l. o práci říkal, že je to činnost pro hloupé a chudé, že člověk, který musí fyzicky pracovat, je otrok, a to i tehdy, byl-li nějakým způsobem za odvedenou práci odměňován. Bohatí lidé se mají vzdělávat a produkovat myšlenky, umění, vědy, řídit společnost. O 800 let později sv. Augustin deklaroval, že Adam byl za svůj smrtelný hřích potrestán prací. Musel pracovat 930 let a následně všichni jeho potomci. Pobyt na zemi je tedy doprovázen bolestí (podobně jako v antickém starověku), vyplývají z úmorné práce a mizerného života. Pojetí práce se změnilo v době krystalizování kapitalistických výrobních vztahů, v době krize feudalismu a bylo formulováno Martinem Lutherem v 16. století. Tento obdivovatel Jana Husa říká, že obraz boha se nachází v práci, že každodenní tvrdá práce člověka přibližuje bohu. Pokud lidé tvrdě pracují, mají se lépe a tím postupně realizují království boží na zemi, zjednodušeně řečeno. Také říká, že každý člověk má jiné schopnosti a měl by tedy pracovat podle toho, k čemu se hodí. A dokonce, že bohu je milejší pracovitý farmář, než líný mnich.

V 19. století přicházejí Marx a Engels a mění tisícileté pojetí práce. Říkají, že práce coby uvědomělá činnost je lidem vlastní a je jedním z motorů vývoje lidské společnosti. Uvědomělá práce je jedním z adaptačních mechanismů lidského druhu. Je to jedna z charakteristik, která činí člověka člověkem. Jasně deklarují, že práce by tedy měla sloužit společnosti a měla by každého jedince uspokojovat. Přirozeně Marx a Engels se vyjadřovali v kontextu své doby, kdy archeologické a antropologické bádání bylo v plenkách. To, že nám to dnes může připadat úsměvné, neznamená, že se vydali špatným směrem. Naopak, na základě velmi omezeného portfolia dat dokázali vydedukovat řadu správných závěrů. Marx i Engels dokonce popisují, jak nudná, nekonečná práce ubíjí lidskou individualitu, nedovoluje člověku, aby rozvíjel sám sebe. Tento přístup k práci dále rozpracovalo světové komunistické hnutí. Socialistická propaganda pracovala tímto směrem a bylo by možné doložit mnoho konkrétních pozitivních příkladů dokumentujících, že děti ve školách byly vedeny k tomu, aby si vybíraly vzdělání a následně zaměstnání, které odpovídalo jejich osobním schopnostem a vlastnostem.

Marxistickými názory na práci nebyli ovlivněni pouze lidé ve východní Evropě. Např. v USA, kde byl výrazný vliv marxistických kulturních antropologů, byl ve školách používán podrobný dotazník, vytvořený Catherine Cook Briggs společně s její dcerou Isabel Briggs Myers, složený z 93 otázek, na základě kterých bylo možné vyhodnotit, ke které práci se kdo hodí. Forma propagandy apelující na spokojenost v práci a s vykonanou prací se mnoho nelišila od propagandy v socialistické Evropě. Rozdíl byl v důrazu na individuální výdělek na jedné straně a společenský prospěch na druhé.

Tato idealizace tvrdé práce do padnutí byla charakteristická pro USA 20. století a byla ovlivněna protestantskými imigranty, rozvojem kapitalistických vztahů, průmyslovou revolucí, ale dostalo se jí i teoretické podpory v pracích prvních technokratů, jakými byl např. potomek norských imigrantů v USA Thorstein Veblen (1857-1929), který dokládal, jak nečinnost a zahálka škodí lidské společnosti i jedinci.

Dnes antropologie používá definici, která shledává práci jako člověku vrozenou vlastnost vykonávat uvědomělou činnost, prostřednictvím které jsou vytvářeny materiální i ideální hodnoty, které v přírodě bez člověka neexistují. Pozitiva takové činnosti uznává i psychologie a psychiatrie. Ergoterapie (tedy léčba prací) je úspěšně aplikována při léčení řady poruch, depresí, závislostí.

Je třeba souhlasit s klasiky marxismu (i se slovy Písně práce), že práce je člověku vrozená. Rozvíjí jej samotného i celou společnost. Je jednou z jeho základních potřeb. Následně jedině prací je možné vytvářet duševní i materiální hodnoty.

Máme job, který nenávidíme, abychom si mohli kupovat šmejdy, které nepotřebujeme.

V současnosti jsou zaznamenávána ohromná procenta lidí, kteří chodí do práce, i když tuto práci považují za zbytečnou, nesmyslnou, nedůstojnou, nudnou, nepotřebnou. Nezaměstnaní přijímají práci, o které předem vědí, že je nebude po mnoha stránkách uspokojovat, ale…

Mladí lidé jsou obvykle méně nespokojení, zaměstnání pro ně představuje novou zkušenost, často spojenou s odpoutáním se od rodiny, symbolem dospělosti, finanční nezávislosti apod. Ale poměrně rychle, kolem 30. roku věku akceleruje nespokojenost.

Nespokojenost pracujících je ohromná, že pro tyto druhy práce již existuje termín, který najdete ve slovnících, operuje s nimi sociologie, psychologie, politická ekonomie. Jedná se o tzv. práci na h*v*o, tedy tzv. Shit job, nebo Bullshit job (hovadská práce), někdy v mírnějších formách jako Pointless job (nesmyslná práce) apod. Najdete nespočet internetových stránek, kde psychologové radí, postižení diskutují, jak odbourávat symptomy práce na h*v*o. Různí dobrodruzi radí, jak se zachránit odtržením se od civilizace apod. Dokonce před pár měsíci vyšla kniha Bullshit Jobs: A theory od profesora Davida Graebera (Londýnská univerzita pro ekonomiku).

Pojďme se podívat na konkrétní údaje. Jeden z výzkumů (publikovaný v Harvard Business Revue) provedený s 230 000 respondenty ze 42 zemí doložil, že svou práci má rádo pouze 13% zaměstnanců. 37% zaměstnaných Britů je přesvědčeno, že jejich práce je totálně k ničemu, nic nepřináší, nic netvoří. Přitom to jsou většinou ti, kteří zastávají pozice na první pohled fantastické, s prestiží a vysokými platy. Tito lidé však také velmi často trpí depresemi, syndromy selhání, vyhoření. Pracují obvykle více než 50 hodin týdně bez jasně dané pracovní doby.

Pochyby nad smyslem své práce obvykle nemají zdravotní sestry, učitelé nebo dělníci ve výrobě. Tato složka společnosti se zmenšila několikrát během 20. století. Např. v USA pracovalo v roce 1870 celých 75% populace v zemědělství. Dnes jsou to 3%. Ve 30. letech 20. století v globálním měřítku tvořili tovární dělníci a drobní rolníci 75% populace. Dnes je to pouhá třetina. Většina z ní se přesunula do zemí jako je Indie a Čína a v rozvinutém kapitalistickém světě je nepatrná. Tam se shromažďují právě státní aparáty, finanční sektor, služby, administrativa korporátů.

Na co si nejvíce pracující stěžují? Vztah je jasný: Ti, kteří si nestěžují tolik na nesmyslnost své práce, mají problémy s finančním ohodnocením, pracovními podmínkami, demokracií na pracovišti, omezenou možností prosadit své kreativní schopnosti a délkou pracovní doby. Naopak ti, kteří svoji práci považují za Shit job, mají problém s tím, že jejich práce je k ničemu, že nepřináší nic dobrého pro druhé, netvoří žádné hodnoty a že pracují nesmyslně dlouhou pracovní dobu.

Již jmenovaný D. Graeber nevěří, že dlouhá pracovní doba je pouhým výsledkem zákona nadhodnoty, ale že je zde i záměr korporátních zaměstnavatelů omezit volný čas pracujících. Člověk se ve volném čase rozvíjí, sdružuje se s druhými lidmi, vzdělává se, diskutuje, rozhoduje se konat… Člověk s volným časem představuje pro systém okamžité smrtelné nebezpečí.

Někdo může namítnout, že třeba pracovník vykonává činnost, která je pro něj nudná, ale pro druhé přínosná. I proto existují kritéria hodnocení. Jak poznat zbytečnou práci, kterou si můžete vyzkoušet na sobě:

  1. Zodpovězte si otázku, zda práce, kterou vykonáváte, je přínosná pro více lidí?
  2. Co by se stalo, kdyby obor, ve kterém pracujete, zmizel? Je úplně zřejmé, že v takové anketě popelář válcuje PR poradce jako nic…
  3. Zeptejte se náhodně kohokoli a v jakémkoli věku, čím chce být nebo čím chtěl být? Většina lidí vám odpoví, že jejich dětské nebo i mladistvé přání je v rozporu s realitou.

Uvažujeme-li o přirozenosti práce, podívejme se na sociální média. Mnoho lidí se od nich nedokáže odtrhnout, i když ví o možnostech nejrůznějšího zneužívání ať už za účelem zisku nebo z jiných důvodů, protože má potřebu podělit se s ostatními o to, co vytvořil, co jej baví. Uvedu příklad: Moje kamarádka je manažerkou ve velkém korporátu. Na Facebook dává fotky kabelek, které po večerech vyrábí a prodává za pár korun. Když se s ní potkám a ptám se: „Tak co práce?“ Jenom mávne rukou a řekne: „Ani se neptej. Nejraději bych se odstěhovala na venkov a pořídila si ovce a kozy.“ Není to o penězích. Lidé dávají na FB fotky s vlastními výrobky, z výletů apod. Ostatní jim často závidí: „Jé, on si udělal gril, sedl si k němu a pěkně si užívá s kamarády a rodinou a já? Dřu v korporátu, v supermarketu, kdekoli… On je víc člověk než já.“ Lidé se dělí o to, co je charakterizuje jako osobnosti, ale také o to, kde pomohli a kdo jim pomohl. Přirozeně, existují různé extrémy, úchylky, prostě konce Gaussovy křivky.

Suma sumárum, většina pracujících globálně prožívá stavy psychického násilí, když musejí vykonávat práci nedůstojnou, práci, kde jsou omezováni coby tvůrčí svobodné osobnosti. K tomu přistupuje ekonomická nesvoboda pro mnoho z nich, potlačování osobních práv, nemožnost rozvinout vlastní kreativitu, talent, nejistota, strach vyjádřit svůj názor, fyzické i psychické vyčerpání.

Dobrá, změníme to. Uděláme lepší zákony. To jsou argumenty, které můžete často slyšet ze strany tzv. moderní, evropské levice i odjinud. Bohužel to však z nějakého důvodu není možné, nějak se to nedaří. Je to jednak proto, že to vládnoucí třídy a jim sloužící složky společnosti nechtějí, ale vzhledem k tomu, že nespokojených pracujících, ergo voličů, je většina, tak by to neměl být problém, že? Zádrhel je však v tom, že systém není tvořen ústavou, ale svojí ekonomickou podstatou, napsal ve své knize a v mnoha článcích opakoval D. Graeber, ale jedná se vlastně o Marxův poznatek, že ekonomická základna určuje nadstavbu.

Takže?

Zde je místo pro komunisty

Důležitost práce pro člověka jako jedince i pro společnost je v naprostém rozporu se zájmy kapitálu (opět nic nového) a z toho je třeba vycházet. Kapitalista chce dělníkovu práci mít pod kontrolou, chce vlastnit výsledky této práce, její produkty. Zde nemáme na mysli pouze fyzicky pracující osoby, ale veškerou nájemnou práci. Ale pro dělníka není kritériem jenom plat. Jeho vztah k práci je dán i biologicky, psychicky. Člověk má potřebu tvořit, být si vědom potřebnosti a významu činnosti, kterou vykonává.

Proto je důležité, aby komunisté byli na pracovištích, diskutovali s pracujícími, vysvětlovali jim, organizovali je, dodávali jim sebevědomí a sílu. Dělníci v továrnách na léky přeci vědí, z čeho je dělají a kolik pak takové léky stojí, dělníci v masném kombinátu vědí, jak příšerný je výrobek, který produkují a že to budou lidé venku jíst… K tomu jsou špatně placení atd. Na druhou stranu dobře placený marketingový ředitel ví, že jeho prací je vytáhnout z potencionálních zákazníků maximum za produkty, které nestojí za nic…

Nejsme ani buržoazní psychologové, ani knězi ve zpovědnicích, takže naše řešení je poněkud prozaičtější, možná dost riskantní, ale jediné účinné: svrhnout kapitalismus, zrušit kapitalistické výrobní vztahy a začít budovat společnost socialistickou, kdy výrobní prostředky budou patřit lidu, pracující budou rozhodovat na všech úrovních, kdy každý bude pracovat podle svých schopností, svého rozhodnutí, kdy důraz bude kladen na společenský a ekologický prospěch.

Britská psychologická společnost provedla výzkum (2013), kterého se účastnilo 11 000 pracujících a na otázku, jaká práce je pro ně smysluplná, téměř 100% (!) respondentů odpovědělo, že taková, která je přínosná pro druhé. Na stejnou otázku shodně odpověděla nadpoloviční většina amerických respondentů. Byl realizován také globální průzkum, do kterého byli zapojeni respondenti i z Číny, Ruska a východní Evropy. Naprosto drtivá většina odpověděla, že smysluplná práce je ta, která přispívá společnosti. Na druhou stranu většina tvrdě pracujících akademiků, vědců, umělců, shledává svou práci smysluplnou, protože věří, že přispívají k tomu, aby svět byl lepší. Jsou ochotni přehlédnout mnohá negativa konkrétního zaměstnání. S tím se přeci dá pracovat.

Máme technologie, které nám v mnohém ulehčí život, dovolí dál rozvíjet jednotlivé sektory společnosti. Ale hlavně společnost, kde většina nějakým způsobem trpí, je nepřípustná. Tuto většinu přeci musí být možné mobilizovat k tomu, aby udělala něco smysluplného.

Je možné rozvíjet mnoho různých taktik a strategií, uvažovat nad mnoha detaily vztahu práce a kapitálu, rozporu práce a kapitálu, ale to by již bylo téma na mnohem delší a ucelenější studii a diskusi. Mým cílem bylo osvěžit probíhající diskusi na téma práce, případně inspirovat její zintenzivnění a to hlavně s perspektivou budování socialistické společnosti.

Věra Klontza-Jaklová

P. S.: Pokud by někdo namítal, že na to nemáme peníze, tak přikládám křivku vývoje světového HDP na hlavu, a to od antického starověku (přepočítanou na dolar):

04_GDP_per_capita

Převzato z časopisu Dialog.