Projev představitele SMKČ a mladého odboráře na VI. sjezdu Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS) dne 14. 12. 2013 v Nymburce

sjezd-os-cmsVážení odboráři, drazí přátelé,

     u příležitosti sjezdu Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska mi na úvod dovolte poděkovat Vám za pozvání na tuto významnou událost, na očekávaný sjezd jediných třídně orientovaných odborů v České republice, členské organizace slavné a vážené Světové odborové federace – avantgardy odborového hnutí a obhájce práv pracujících ve všech částech světa.

     Hned na začátku mého projevu si ještě dovolím poděkovat za možnost reprezentovat české třídně orientované odboráře na 1. setkání mladé generace SOF v Larnace na Kypru v polovině září tohoto roku. „Levicový“ tisk, vyjma tabuizovaných novin Dialog a obdobně haněného webu SMKČ, o této akci neinformoval – zřejmě proto, aby se na jeho stránky vešla slova na téma vychvalování prezidenta republiky, momentálně největšího sionisty v Evropě, o předvolební kampani populisty Okamury nebo povolební propagaci miliardáře Babiše, o vyzdvihování různých někdejších „ztroskotanců a samozvanců“ nemluvě. Už toto složení priorit dojemně svědčí o dezorientaci „levice“, což je samo o sobě populistický a naivní pojem, který by z vědeckého hlediska musel být vyškrtnut. Politika není „levicová“, ale třídní nebo netřídní, lidová nebo protilidová. Kdo si v Česku neprošel vakuem, ale skutečným zaměstnáním nebo co hůř, dlouhodobou nezaměstnaností, zajisté potvrdí, že prospěšná činnost v naší oblasti se nedělá od kavárenského stolku.

     Omlouvám se za tento zastaralý slovník, který užívá neustále zbytek planety – tedy vyjma Česka a reprezentantů všeho, co oficiálně má stát vlevo. Předseda OS ČMS Stanislav Grospič v tomto směru naštěstí tvoří čestnou výjimku. V tomto úvodu jsem musel odbočit, abych jemně upřesnil situaci. Vrátím se tedy ke Kypru: Musím upřímně říct, že toto významné setkání mladých reprezentantů odborů z Evropy, Afriky, Blízkého východu, Tichomoří a Asie předčilo veškerá má očekávání a svou formální i neformální částí se stalo vynikající školou třídního pohledu na odborářskou práci, třídního pohledu na společenskou a historickou situaci a celkově ukázkou politické vyspělosti organizace, jejíž program stejně jako aktivita je od roku 1945 neodmyslitelně spjata se vším, co se pozitivního udělalo v dělnickém hnutí i s naší vlastí, která SOF po dlouhou dobu hostila.

     Vřelý vztah našeho státu k SOF se změnil po listopadovém neoliberálním převratu, obdobně jako se změnou režimu radikálně proměnil vztah mezi státem a pracující třídou, která se stala pouze číslem do cizího rozpočtu a poskytovatelem laciné pracovní síly. Nebudu rozebírat všechny společenské a politické problémy dneška. Nejen proto, že analýza dnes jistě zazněla či zazní, ale také proto, že díky zobecnění a snaze o třídní pohled na svět zjistíme, že chyby, které dnes řešíme, řeší odboráři Švédskem počínaje a Nigérií či Indií konče. A zde se chci dostat k jádru problému, ke kterému bych velmi rád na tomto místě při příležitosti sjezdu pronesl několik slov. Tedy k tomu, jak moc je potřebná mladá generace odborářů, ale také jak moc je zapotřebí pracovat s nimi – nikoli v rámci formalistického schůzování, tradicionalistických zvyklostí, ale politickým vzděláváním a skutečnou platnou aktivitou – což je tak velmi pozitivní zkušenost řeckých militantních (ano, nebojme se použít toto slovo) odborů PAME. Odborů, které se musí stát naším vzorem, i kdyby cesta k jejich formě měla být bolestná a zbavovala iluzí pohodlnosti a nekonfliktnosti. Tyto odbory bez patosu hrdinně vystupují proti velmi tvrdému útlaku ze strany buržoazie, není to žádná balónková zábava jako na Václavském náměstí.

     Právě tato pohodlnost a nekonfliktnost je největší úskalí, které nás může přibližovat k typu reformistických odborů, se kterými jsme bohužel často zaměňováni. V čem je tedy úspěch třídních odborů ve světě a naše rezerva? V nedostatečném vymezení rozdílů mezi třídními a reformistickými odbory, mezi federací a konfederací, mezi bojovníky a zrádci. Právě častá zrada pracujících ze strany sociálně demokratických frazérů a populistů již čtvrtstoletí vede k prohlubující se krizi autority odborů v naší společnosti.

     Někteří naši přátelé by mohli poznamenat, že je tato kritika příliš ostrá, že bychom měli síly spojovat, že bychom neměli používat starý slovník, o některých věcech bychom pro klid mezi členy neměli mluvit. Naopak. Vždy je nutné přesvědčovat reformistické členy odborů o úloze jejich bossů, o úloze směřování reformistických odborů, o mylnosti sociálně demokratických populistických koncepcí. V žádném případě ale není zapotřebí ustupovat těm, kteří dennodenně, každou minutu a vteřinu zrazují pracující třídu ze svých pozic režimem schválené a řízené opozice. Kroky české odborářské aristokracie jsou plivnutím do tváře těm, kteří tvoří hodnoty, stejně jako všem, kteří žijí v tomto státě. Pokud se tyto věci dějí, pokud jsme v takové situaci, musíme na ni upozorňovat, neustupovat laciné „protivládní“ frazeologii, profilovat odbory, protože jen tak je ti aktivní z pracující třídy vezmou za své – bez obvyklých ALE, bez skepse a obav o jejich pevnost.

     Nepotřebujeme spojence mezi zrádci, potřebujeme spojence mezi lidmi z naší vlastní třídy – protože jen a pouze o její zájem nám jde. Velmi často slyšíme nebo čteme v „levicovém“ tisku údiv nad tím či oním činem vlády, diskuze o tom či onom číselném údaji o procento více nebo méně. Nikde ale – omlouvám se, ale záměrně – nečteme a neslyšíme o podstatě problému, o podstatě režimu, ve kterém žijeme, o neoliberalismu, o kapitalismu, proti kterému se bez kompromisů různých tržních „vylepšení“ musíme stavět. Nad tím se zamysleme.

     Připomněl jsem prý archaický slovník. Nevím, co je na základních pojmech zastaralého, když na rozdíl od mnoha naivních iluzí plně obsahují život, který reálně žijeme, stejně konkrétně jako chleba, který máme nebo nemáme na stole. To je vždy dobré si uvědomit. Nedávno bylo například cenzurováno slovoodbory „internacionalismus“. A přitom právě na Kypru jsem se účastnil demonstrace za proletářský internacionalismus, konané na počest zahraničních odborářských delegací, tedy i delegace OS ČMS. Uvědomme si – a mohl bych to zmínit u každého problému – že Česko není země, ostrov nebo vesmír sám pro sebe. Mnozí si to neuvědomují. Mnozí dokonce říkají, že nám stačí hrát si na svém písečku. Chyba! My jsme součástí jedné veliké třídy, třeba dočasně pokořované, ale která „nemá co ztratit, jen své okovy“, a která „může vyhrát vše“. Jsme součástí jednoho obrovského dělnického hnutí, bez kterého bychom nebyli ničím. Tyto skutečnosti musí překrýt vánoční benefity, protože jinak se ocitáme na tenkém ledu konzumistického pojímání práce se členy tak, jak si jej představují reformisté. Párek s hořčicí a fráze nemohou být programem skutečně schopných odborů. A já osobně jsem samozřejmě hrdý, že jsem členem odborů, které patří do tohoto gigantického hnutí, které vede SOF se svým skutečně prolidovým a protikapitalistickým programem a s aktivitami a osobnostmi, od kterých se můžeme a především musíme učit.

     V první řadě musím vzpomenout generálního tajemníka SOF George Mavrikose, s nímž jsem se měl to štěstí setkat na Kypru a který se upřímně zajímal o situaci v naší zemi i našem hnutí. Osobně mi sdělil, že musíme posílit naši roli v regionu. Mavrikos, žádný formalista, ale dělník, účastník hmatatelného třídního boje od mládí po dnešek, od Řecka po svět, je také velmi schopným a srozumitelným teoretikem. Psal o účelovém přepisování historie, které slouží buržoaznímu režimu. Nebojme se říct slovo „buržoazní“, protože režim, systém ani země, ve které žijeme, tu po čtvrtstoletí není pro nás, i když si to stále mnozí sugerují. Mavrikos psal o jevu korupce odborářských bossů. Jaká škoda, že když si zadám Mavrikosovo jméno do vyhledávání v archivu Haló novin, nenajdu ani jediný výsledek. Zatímco vlezlost k ničitelům sociálně spravedlivého systému tam mohu přehazovat lopatou. Chtěl bych proto apelovat k zájmu o československý pokrokový časopis mladé generace VZDOR, který moderní formou přináší pohled na politická, sociální a kulturní témata, pohled nikoli mlhavý. Myslím, že odběr tohoto časopisu je přínosnější než čekání na zázrak a krmení se iluzemi. Mnoho se ještě musíme učit. Především jak neklečet.

     Jsme součástí gigantického hnutí, gigantické vůle pracujících celého světa. Bez součinnosti, bez solidarity a spolupráce budeme ničím, jen kamínkem v mozaice pestrosti kapitalistické společnosti, povoleným ostrůvkem protestu v daných mezích. My naopak musíme být alternativou tohoto systému.

     Byl bych rád, osobně velmi vděčný, kdyby se OS ČMS ještě více otevřelo mladé generaci. Ta nepřichází s prázdnýma rukama. Nové odborářské buňky vznikají na Hané i Vysočině, snaha je i ve východních Čechách podobně jako v hlavním městě. Rok 2014 tedy rozhodně nebude chudým rokem. Dnešním dnem mohu oznámit vznik digitální odborářské knihovny o 3500 stranách – protože vědění je naše síla a bez něj, Leninovými slovy, nejsme ničím. Naše problémy již byly řešeny a vyřešeny před řadou let. Byli bychom proto naivní, kdybychom tvrdili, že objevujeme Ameriku. V tomto směru musím zmínit, že mé poslání zde není vyřknout nějaké historické přednášky, dělat časově náročný exkurz. Nezapomínám ale těch, které bychom měli připomenout. Ty, kteří tu byli před námi a za svou činnost v odborech pro blaho třídy, ze které vzešli a které zústali věrni, zaplatili vysokou daň – jsou to naše odborářské legendy Antonín Zápotocký, Jan Šverma, František Zupka a člen OS ČMS Karel Hoffmann, který na počátku tohoto roku zesnul, byl symbolem toho, jak režim účtuje s těmi, kteří reprezentují obhajobu socialismu. Je to historie. Avšak my píšeme historii dnešních dnů hnutí – i to si musíme dennodenně připomínat. Ne všechno podstatné už bylo, hodně toho ještě bude a náš úkol je nestát vzadu, nebýt tím pátým kolem. Nezapomínejme. Nezdravá tendence ústupků antikomunismu vede k zapomínání, že právě antikomunismus byl klackem na dělnické hnutí a před přesně osmdesáti lety přivedl k moci Hitlera. Naším úkolem není „formálně splnit“, není splnění plánovaných cyklicky se opakujících akcí, ale kopnutí do dveří odborového hnutí, vyčištění Augiášova chléva, který od převratu opravdu zbytněl. Je ještě mnoho práce před námi, abychom byli podobní obrazu řecké PAME v našich podmínkách, aby se z jednoho z mnoha sdružení staly odbory militantní, které budou nejen formálně spjaté s třídou svého programu, ale budou i avantgardou svého hnutí. Věřím ale, že dříve či nepříliš později dojde k masivnějšímu zapojení mladé generace – pokud přijde do vyprofilované organizace a bude náležitě vychována. I my k tomu chceme být nápomocni.

     Děkuji Vám za pozornost!