POLITICKÝ ISLÁM VE SLUŽBÁCH IMPERIALISMU
Přidáno v úterý 23. 3. 2010
Projekt politického islámu nemá nutnou sociální dimenzi, aby dodal svou legitimitu nutným přeměnám v reakci na výzvu kapitalismu. Je to konzervativní projekt, zcela přijatelný světovým kapitalistickým řádem, projekt politické diktatury mužů náboženství, který nevylučuje, ale slučuje ostatní složky reakčního hegemonického bloku: je to zbraň kompradorské, antidemokratické buržoasie.
Islám náboženský a islám politický
Islám, který se vytvořil v Medině, se neredukuje na pouhou náboženskou věrouku. Organizuje společnost v tomto městě. Faktem ale je, že po této stránce si islám zachoval všechny své sociální vazby vlastní arabské společnosti své doby, organizace práce, vlastnictví, převahy kmenových a klanových vztahů, legitimity zavedených mocí. V předvečer své smrti vyzývá prorok věřící, aby poslouchali dané politické moci. To se rovná onomu „Co je císařovo, císaři …". Islám je zajisté prožíván jako náboženská revoluce, nemá povahu sociální revoluce. Islám se zapisuje (podobně jako křesťanství, hinduismus a konfucialismus) do reality dané společenské organizace své doby. Islám nemá tedy podobně jako křesťanství nebo jiná náboženství jemu vlastní „sociální projekt". Islám je přijat arabskou společností takovou jaká je k bezprostřednímu a úplnému prospěchu vládnoucích tříd této společnosti, zvláště pak politických náčelníků, kteří byli prorokovými protivníky - Abu Sufian, Omejovci. Kalifát, který oni zřizují, bude tedy jejich Kalifátem, potvrzením jejich společenské moci. Ali Abdel Razek ve své okázalé knize Islám a jeho zdroje moci vydané v roce 1925, kde tleská zrušení kalifátu, vyzývá muslimy, aby se přimkli k četbě Islámu náboženskému a nikoliv k systému moci. Abdel Razek je následně odsouzen Al Azharem jako bezbožník.
Skutečnost, že Islám je náboženstvím a nikoliv sociálním projektem, byla ostatně podmínkou jeho historického úspěchu. Neboť toto náboženství je tedy schopno uzpůsobit se společnostem, které se liší od společnosti, v jejímž rámci se zrodil. V třetím roce hedžry Ibn Hanbal sestavuje Vyznání víry, které je úředně potvrzeno mocí a zavedeno jako jediná forma výkladu základních textů s vyloučením každého jiného. Toto Vyznání víry znovu potvrzuje dogma stvoření, věčné platnosti koránského textu (na rozdíl od jeho relativistického historizujícího výkladu), vyzývá věřící, aby přijímali osud, který jim vyhradil jejich život, ať je jakkoli dramatický, protože si tak přeje Bůh atd. Je to dokonale reakční Vyznání víry . Ibn Hanbal je vynálezcem Strany Boží (Hizballáh) , když prohlásil všech 71 jiných možných výkladů náboženského a společenského života (udávající tím i názvy „stran") za dílo Satanovo. Současný Islám politický neuznává nic jiného než toto Vyznání víry. Vzhledem k této skutečnosti není vzývaný Islám (Islám „předků" - Islám Salafi) ničím jiným než Islám , který se stával počínaje pátým stoletím hedžry náboženským výkladem světa, který je zastaven ve svém vývoji a začal upadat.
Raději zelený než rudý!
Současný politický islám nenavrhuje nic jiného než konvenční a sociální versi náboženství, zredukovanou na formální ucelené respektování rituální praktiky. Tento islám by měl definovat „komunitu", kam jedinec patří svým dědictvím, etničností a nikoliv jako osobní vnitřní a silné přesvědčení. Jde jen o potvrzení „kolektivní identity", o nic víc.
Současný politický islám není výtvorem reakce na domnělé nepravosti laictví. Neboť žádná muslimská společnost moderní doby - s výjimkou již neexistujícího Sovětského svazu - nebyla nikdy opravdu laickou. Polomoderní stát kemalského Turecka, násirovského Egypta, baasistické Sýrie a Iráku se spokojil se zdomestikováním mužů náboženství tím, že jim vnutil rozpravu určenou výlučně k uzákonění jeho politických voleb. Počátek laické myšlenky se nedotýká státu; a ten, zaujatý svým nacionalistickým projektem,, častokrát v tomto směru ucouvl, jak tomu nasvědčuje znepokojivý vývoj započatý v době samotného Násira, když se snažil skoncovat s politikou, kterou strana Wafd zavedla v roce 1919. Vysvětlení pro tuto úchylku je snad zřejmé : odmítajíce demokracii ji tyto režimy nahrazovaly „homogenností společenství", kde bylo spatřováno zvýšené nebezpečí, jež představuje demokracie na ústupu, jak je tomu nyní na samotném Západě.
Bezpochyby náhlý výskyt hnutí, která se dovolávají Islámu, je výrazem dokonale legitimní revolty proti systému, který nemá co nabídnout svým národům. Důležitější je poznamenat, že stav periférie ve světovém kapitalistickém systému se promítl neschopností národní buržoasie vést buržoasní demokratickou revoluci, kterou ona opustila ze strachu, že se vynoří lidové požadavky jako příčina demokratické modernity. Současně tento statut a výkon autokracie, který jej doprovází představovaly další handicap pro organizaci dělnické a rolnické třídy. Tato dvojí neschopnost základních moderních tříd upravit svým bojem a/nebo kompromisem otázku moci otevřela cestu k státním převratům a lidovému nacionalismu, který rychle vyčerpal svůj potenciál přeměny společnosti ve smyslu požadovaném potvrzením její nezávislosti vůči vládnoucímu světovému systému. Násirismus potlačil násilím oba póly, kolem nichž se organizoval politický život v Egyptě: buržoasní liberální pól přinejmenším mírně demokratický a komunistický lidový pól. Depolitizace, kterou představovalo toto dvojí potlačení, vytvořila prázdno, které vyplnil politický islám připravený islamizační iniciativou státu a společností navozenou samotným násirismem, aby se zahradila cesta komunismu.
Politická teokracie, ekonomický liberalismus
Moderní politický islám byl vynalezen orientalisty ve službách britské moci v Indii, než byl převzat jako takový Pakistáncem Mawdudim. Šlo o to dokázat, že věřící muslimové nemají právo žít ve státě, který by nebyl sám islámský - což předcházelo rozdělení Indie, protože islám měl ignorovat možnost oddělení náboženství od státu. Příslušní orientalisté zapomněli poznamenat, že Angličané XII. století neměli rovněž možnost přežít mimo křesťanství!
Abdul Ala Al Mawdudi převzal tedy téma, podle něhož moc vyvěrá z Boha a z něho samého, čímž odmítl koncepci občanů majících právo tvořit zákony a stát má jen za povinnost uplatňovat zákon definovaný jednou provždy (šaria). Joseph de Maistre již jednou napsal podobné věci, kde obviňoval Revoluci ze zločinu, že vynalezla moderní demokracii a emancipaci jedince. Politický islám odmítá samotný princip demokracie - práva svobodou, kterou si dává vytvářením zákonů. Princip Šúra, který politický islám považuje za islámskou formu demokracie, to není, neboť je zajatcem zákazu inovace (ibda). Šúra je jen jedna z forem konsultace, která se vyskytuje ve všech předmoderních společnostech V Egyptě Sayed Qotb, ideolog doby Muslimských bratří, přebírá zcela tyto teze, které budou platit od Maroka až po Indonézii. Kdo by to lépe řekl! Projekt, který dodává na věrohodnosti reakčnímu a islamofobnímu orientalistovi Bernardu Lewisovi, podle nějž Věřící byli nevyhnutelně odsouzeni k tomu, aby se ztotožnili s touto formulí, protože představuje „skutečný islám"! Je třeba připomenout, že Bratří byli podporováni monarchií a Velkou Británií, než je Násir vypověděl do Saúdské Arábie., odkud se vrátili na výzvu Sadatovu a CIA, aby vytvořili hráz proti komunismu.
Z tohoto zásadního hlediska není rozdílu mezi proudy politického islámu zvanými „radikální" a těmi, které by se chtěly tvářit „umírněně". Projekt jedněch i druhých je stejný. Jejich vlastní zveřejněné texty, které je třeba si přečíst, než se o nich bude hovořit, to potvrzují. Tyto projekty si všechny stanovují za cíl zavedení teokracie v plném slova smyslu. Všechny odmítají demokracii. Jedině Alláh je oprávněn vytvářet zákony. Kdo tedy bude tento boží zákon (šaria) vykládat, kdo kdo zavádí „boží království (hakimiya lillah)"? Jedině náboženští lidé jsou vybaveni k tomu, aby tak činili (wilaya al faqih) a tedy záleží jen na nich samotných, aby se vrátil výkon veškeré moci. Je obtížné si přestavit společnost bez nějaké formy právní regulace praxe, kterou život přináší. Jestliže se odmítne, jak to navrhuje politický islám, zvolený zákonodárce, aby tak činil, pak tato moc může být vykonávána jen „soudci", kteří souhlasně s praktikami analogického uvažování mohou rozšířit šariu na nové oblasti. Vláda samotných „soudců", jak se to praktikuje v Somálsku formou „islámských soudů", je vlastně vrcholná forma politického islámu.
Souběžně všechny tyto programy zakazují státu zasahovat do ekonomického života, který musí být zcela podroben jediným pravidlům obchodních vztahů přípustných podle šarii. Daný program ponechává nedotčenu reálnou moc vlastnických tříd, zakazuje zásah do vlastnictví, které je posvátné, do jakkoli velikého a nestejně rozděleného jmění. Praktiky kapitalismu jsou všechny považovány za dovolené s výjimkou půjčování na úrok (to jest zákaz, který islámské banky dovedly bez obtíží obejít). Naproti tomu socialismus i když reformní a umírněný, je vždy bezbožný. Prezident Bush to nemohl říci lépe. Je pochopitelné, že údajně umírněný politický islám je chápán jako spojenec Washingtonu. Spojené státy a jejich evropští spojenci odsuzují jen Hamás v Palestině a Hizbaláh v Libanonu. Bezpochyby proto, že tyto strany jsou nuceny svou geografickou polohou k tomu, aby čelily agresím sionismu.
Náboženské strany spojené v jejich konečném cíli se liší jen v otázce taktiky, k jejich dosažení. „Umírnění" jako Muslimští bratří hlásí místní průnik do státu. Mají pravdu. Neboť program jako ten jejich, který neuznává jinou formu moci jak násilně autokratickou, nevadí v ničem místním diktaturám a kompradorské buržoasii! Ve skutečnosti to jsou místní režimy, které připravují teokratickou diktaturu. Neboť jestliže islamisté dosáhli kontroly nad občanskou společností, je to díky aktivní spolupráci vlád. Souběžně autokratický stát spolupůsobí s posledním násilím proti lidovým sociálním hnutím, zakazuje pokrokovým silám jakoukoliv formu akce (která je ihned označena za „komunistickou agitzaci"), zakazuje též nezávislou organizaci odborů a družstev.
Postavit hráz zelenému fašismu
Úchylka současného muslimského světa směrem k projektu politického islámu, která je navržena jako alternativa odmítající podmínky volby mezi kapitalismem a socialismem - oba jsou označeny jako přísně „západní" způsoby volby., jevící se jako cizí vůči dotyčným národům - jež nahrazuje prohlášení, že „islám je to správné řešení" a nesmí být lehkomyslně brán na vědomí. Odpovědi dávané jako výzva typu „spojit se s politickým islámem" proti autokratickým režimům nebo naopak vedené úvahami o přísné krátkodobé politické taktice neberou v v úvahu opravdovou míru nebezpečí, které je obrovské.
Přijmout za těchto podmínek „nástup k moci" „umírněných" islamistů volební cestou, jak to navrhují někteří západní demokraté, znamená upadnout do léčky. Jediný demokratický požadavek, který je třeba obhajovat, je vyžadovat uznání práv lidových mas a pokrokových sil na organizaci a akci. Ty jediné mohou postavit hráz proti islámskému fašismu.
Samir Amin
ekonom, ředitel Fóra třetího světa (Dakar), předseda Světového fóra alternativ
vyšlo v "Malém příspěvku k černé knize kapitalismu a kontrarevoluce, 2008
Přeloženo z francouzského originálu Petite Contribution au LIVRE NOIR de l´Anticommunisme et de la Contre-Révolution, který vydal Comité Internationaliste pour la Solidarité de Classe - CISC u příležitosti 90. výročí VŘSR v roce 2007 v návaznosti na jím dříve vydanou Černou knihu kapitalismu. Jako svůj osobní závazek k VII. sjezdu KSČM a svým nákladem vydal PhDr. Miloslav Vrážel, CSc., člen Sdružení překladatelů ARFIN, Zlín. Neprošlo jazykovou úpravou.